USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D, a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) I. P., b) P. J., c) M. S., d) G. W.-S., všichni zastoupeni Mgr. Jitkou Piňosovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení částky ve výši 3 348 077 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 51/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 18 Co 248/2024-133, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) – d) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali po žalované zaplacení částky 3 348 077 Kč s příslušenstvím, coby náhrady škody podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Uvedli, že jim – jakožto právním nástupcům osob, jimž byl odňat zemědělský majetek tzv. zbytkového statku v Okarci, vznikla škoda ve formě nevyplacení náhrady za mrtvý a živý inventář a odňaté zásoby, celkem ve výši žalované částky, odpovídající ocenění náhrady povinnou osobou ke dni 1.
6. 1995. Dle žalobců škoda vznikla v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu Ministerstva zemědělství jako zakladatele státních podniků DRUKOMERZ Brno, s. p., který byl zrušen bez likvidace s tím, že veškerý majetek, práva a závazky přešly dnem 1. 1. 1997 v rozsahu určeném delimitačním protokolem na Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 76 C 51/2023-107, žalobu, kterou se žalobce a) domáhal zaplacení částky 1 674 038,50 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 1 674 038,50 Kč od 3.
3. 2023 do zaplacení, žalobce b) domáhal zaplacení částky 837 019,25 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 837 019,25 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení, žalobkyně c) domáhala zaplacení částky 418 509,62 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 418 509,62 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení a žalobkyně d) domáhala zaplacení částky 418 509,62 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 418 509,62 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok I) a zavázal žalobce a), b), c) a d) ve vztahu k žalované k náhradě nákladů řízení (výroky II-V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a) – d) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců a) – d) ve vztahu k žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupeni advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v plném rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Stran přípustnosti dovolání dovolatelé uvádějí, že dle jejich názoru „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kterážto má být s ohledem na specifika skutkového stavu dovolacím soudem vyřešena a posouzena nově a jinak.“
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná z www.nsoud.cz).
Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobců, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, resp. soud prvního stupně, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá. Jestliže dovolatelé kromě nesouhlasu s posouzením věci ze strany odvolacího soudu a rekapitulace skutkového stavu věci neoznačují žádné rozhodnutí dovolacího soudu (ani jinak neidentifikují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu), od něhož by se měl nyní dovolací soud odchýlit, a ani neformulují jakoukoliv právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí mělo záviset, nevymezili v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř., v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a nevymezili ani dovolací důvod, v důsledku čehož dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud tedy dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu odmítl jako vadné.
Dovolání žalobců v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobci řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu