USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka
Zoubka ve věci žalobkyně Compakt spol. s r. o., identifikační číslo osoby
61467961, se sídlem v Praze 10, Baškirská 1465/14, zastoupené JUDr. Irenou
Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Wenzigova 1871/5, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby
00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 68 610 465,80 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
154/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 16 Co 421/2016-547, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované náhrady škody ve výši 68 610 465,80
Kč s odůvodněním, že dne 11. 2. 1997 se společností KAJAR spol. s r. o. uzavřela kupní smlouvu týkající se nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu
v XY na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY, okr. XY (dále též jako „předmětné
nemovitosti“). Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 91 K
52/98-22, byl dne 31. 7. 1998 na společnost KAJAR spol. s r. o. prohlášen
konkurs. Konkursní správce zahrnul do konkursní podstaty předmětné nemovitosti. Řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty bylo vedeno u
Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 130/99. Vylučovací žaloba
byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003 zamítnuta, následně
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že předmětné nemovitosti
z konkursní podstaty vyloučil. Uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo
ovšem zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, č. j. 29 Odo
161/2004-156, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Následně Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, č. j. 13 Cmo 138/2005-183, rozhodl, že se
potvrzuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, č. j. 35 Cm
130/99-102. Na základě dovolání žalobkyně ze dne 22. 2. 2006 Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č. j. 29 Odo 501/2006-202, i posledně zmíněné
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Po
provedené změně žaloby Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že změnil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, č. j. 35 Cm 130/99-102, v bodu I. výroku o věci samé tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce KAJAR spol. s
r. o. vyloučil výtěžek zpeněžení předmětných nemovitostí ve výši 22 669 574 Kč
včetně nákladů řízení ve výši 59 125 Kč. Podle znaleckého posudku Ing. Václava
Chvátala č. 96720/97, který si žalobkyně nechala dříve vypracovat k zajištění
vyměření daně z převodu nemovitosti, byla cena předmětných nemovitostí 91 280
040 Kč. Žalobkyně škodu vypočítala jako rozdíl ceny předmětných nemovitostí
podle znaleckého posudku a výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí. Žalobkyně, která v průběhu řízení shledávala odpovědnostní titul též v činnosti
Nejvyššího soudu, jež měl podle jejího názoru v dovolacím řízení postupovat
podle § 243d o. s. ř., následně upřesnila, že škodu požaduje z odpovědnostního
titulu, kterým je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, č. j. 13
Cmo 138/2005-183. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, č. j. 15 C 154/2012-515,
rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 140
425,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 20. 7. 2012
do zaplacení a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši
54 470 040 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 20. 7. 2012 do zaplacení a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení od 20. 1. 2012 do 19. 7. 2012 (výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 916 603
Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku
(výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a že o náhradě nákladů České
republice bude rozhodnuto v samostatném usnesení (výrok IV. rozsudku soudu
prvního stupně). Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 3. 2017,
č. j. 16 Co 421/2016-547, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku I. ohledně částky 5 877 226,89 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se v
tomto rozsahu žaloba zamítá, jinak jej potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů ve výši 1 401 458 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k
rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a
uložil soudu prvního stupně rozhodnout o náhradě nákladů státu před soudy obou
stupňů (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se zásadními závěry soudu prvního
stupně. Konstatoval, že podmínky odpovědnosti státu za škodu jsou ve věci
přítomné. Nezákonným rozhodnutím je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, č. j. 13 Cmo 138/2005-183, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 501/2006. Rovněž škoda žalobkyni
vznikla, konkrétně se jedná o škodu skutečnou, která znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Odvolací soud
uvedl, že již v předchozích rozhodnutích v této věci vyjádřil názor ohledně
ceny dosažené v (nedobrovolné) dražbě, která nemůže být považována za cenu
obvyklou, a na tomto názoru setrval, přičemž též odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 3588/14. Odvolací soud též uvedl, že
se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně v tom ohledu, že znalecký posudek
vypracovaný společností BDO Appraisal services – znalecký ústav s. r. o. je
přesvědčivý co do závěrů a úplnosti ve vztahu k zadání a může být podkladem pro
stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí. Jeho závěry jsou náležitě
odůvodněny, jsou podloženy obsahem nálezu, znalec přihlédl ke všem
skutečnostem, vyrovnal se s nimi a odůvodnění posudku odpovídá pravidlům
logického myšlení. Znalec se též podrobně vypořádal se znaleckými posudky
předloženými v tomto řízení a přezkoumatelně vyložil, z jakých důvodů je nelze
při stanovení ceny obvyklé v daném řízení použít. Znalec při odvolacím jednání
odkázal na závěry revizního posudku a zdůraznil, že stanovená cena nemovitých
věcí je cenou obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování
majetku a o změně některých zákonů, když i zdůvodnil, že se v daném případě
jednalo o specifický druh majetku, který byl v rozhodné době pronajímán, a v
takovém případě je nutno obecnou cenu stanovit metodou výnosovou. Znalec
opětovně zopakoval, že posudkem stanovená obvyklá cena je stanovena včetně 19 %
DPH, neboť podpůrně byly zvažovány i náklady na dosažení nájemného a vycházelo
se z faktur, ve kterých byla obsažena DPH.
Odvolací soud s ohledem na uvedené
odečetl od znalcem stanovené obvyklé ceny ve výši 36 810 000 Kč 19 %, neboť pro
účely náhrady škody v tomto konkrétním případě je nutné vyjít z obvyklé ceny,
jež neobsahuje DPH. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25
Cdo 3039/2011, na daný případ nedopadá, neboť tam vyslovené závěry se váží k
jiným skutkovým okolnostem (účtování ceny opravy s DPH a náhrada škody ve výši
ceny této opravy).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice řízení dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř. [resp. § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. v případě
žalované]. Byť dovolací soud pokládá za procesní situaci nepřiléhavé, že dovolání podané
dne 9. 6. 2017 Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti v souvislosti se
zdůvodněním přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku výslovně
poukazuje na skutečnost, že napadeným rozsudkem byl částečně změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, a dále se zabývá zdůvodněním zásadního
právního významu rozhodnutí odvolacího soudu (z čehož plyne, že žalovaná
vycházela ze znění o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012), je v dovolání žalobkyně
obsaženo tvrzení, že otázku, jež klade, předkládá jakožto právní otázku dosud
dovolacím soudem nevyřešenou. Dovolání žalované též splňuje další zákonem
vyžadované náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. a nelze jej tedy pokládat
za vadné. Žalovaná za dosud dovolacím soudem neřešenou otázku považuje, zda je či není
při zjišťování vzniku (případně výše) škody, která měla vzniknout žalobci v
důsledku provedené nedobrovolné dražby jeho nemovitostí v rámci konkursního
řízení, na místě zkoumat a zabývat se konkrétními okolnostmi předmětné dražby
(tj. okolnostmi, za nichž byla dražba připravena a provedena, publicita veřejné
dražby, počet účastníků dražby atp.). Dovolací soud dovolání žalované shledal nepřípustným. Závěr o ceně předmětných
nemovitostí, a tedy existenci (popř. výši) škody získaný z (revizního)
znaleckého posudku je v daných okolnostech případu zcela dostačující. Z
odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrný závěr odvolacího soudu, pro nějž
nepokládal výsledek nedobrovolné dražby za dostatečný podklad pro určení
obvyklé ceny předmětných nemovitostí, neboť odvolací soud odkázal na závěry
obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 3588/14,
přičemž též zmínil, že závěry v něm obsažené pokládá za přiléhavé též na dražbu
konanou v rámci řízení konkursního. Z posledně uvedeného nálezu Ústavního
soudu, s jehož závěry se Nejvyšší soud již dříve ztotožnil (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn.
30 Cdo 237/2014), plyne, že bez
dalšího nelze položit na roveň cenu dosaženou ve veřejné dražbě v rámci exekuce
s cenou obvyklou. Argument odvolacího soudu, podle nějž se vyjádřený názor (a
simili) uplatní i na projednávanou věc, není zpochybněn pouhým poukazem na
skutečnost, že Ústavní soud rozhodoval o dražbě učiněné v rámci exekučního
řízení. Jestliže uvedená souvztažnost zásadně neexistuje, není potřebné
zkoumat, zda v konkrétní věci výsledek dražby (výjimečně) obvyklou cenu odráží
lépe, než jak plyne z jiného důkazu (zde revizního znaleckého posudku). Pakliže
žalovaná měla za to, že v konkrétní věci cena dosažená v dražbě odpovídá ceně
obvyklé, bylo na ní, aby tvrdila a prokazovala, že při dražbě působily tržní
vlivy do té míry, že dosažená cena odpovídala skutečné nabídce a poptávce na
trhu. Rovněž dovolání žalobkyně splňuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., ovšem ani toto dovolání nelze mít za přípustné. Dovolatelka v první řadě uvedla, že dovolání podává z důvodu, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Jak dovolací soud uvádí opakovaně snahy o vymezení
přípustnosti dovolání pouhým odkazem na § 237 o. s. ř., jeho citací (resp. parafrází) je nedostatečné, pokud z dovolání není zřejmé, od jaké (konkrétní)
ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která
konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena
nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého)
řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). V tomto
ohledu dovolání obstojí (jako nikoliv vadné) pouze v té části, pokud je v něm
odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo
3039/2011, uveřejněný pod číslem 28/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jako „R 28/2014“). Uvedené rozhodnutí ovšem na danou věc
nelze vztáhnout, což konstatoval i odvolací soud, neboť skutkové okolnosti
projednávané věci jsou odlišné. Ve věci, v níž dovolací soud rozhodoval
označeným rozhodnutím, bylo sporné, zda má být poškozenému hrazena cena opravy,
kterou vynaložil na uvedení poškozené věci do původního stavu, včetně daně z
přidané hodnoty. V nyní projednávané věci je situace odlišná, neboť bylo
otázkou, zda (popřípadě jak velkou) má obdržet poškozená náhradu za
nemovitosti, o jejichž vlastnictví přišla v důsledku nezákonného rozhodnutí
žalované.
Pakliže tedy ve věci projednané Nejvyšším soudem v rozsudku R 28/2014
poškozený zaplatil opravu včetně daně z přidané hodnoty uvedené opravy, v nyní
projednávané věci se nepodává, že by poškozená v důsledku škodné události daň z
přidané hodnoty zaplatila (či byla povinna zaplatit). Odvolací soud v této věci
řešil otázku výše skutečné škody, která žalobkyni vznikla tím, že přišla o
vlastnické právo k nemovitostem, vyplývající z obvyklé ceny předmětných
nemovitostí. Obvyklá cena věci je přitom okolností objektivního charakteru, na
níž nemůže mít vliv, zda jejím vlastníkem je plátce či neplátce daně z přidané
hodnoty. Jak již bylo uvedeno, judikatorní závěry, z nichž žalobkyně v dovolání
vychází, na tuto věc přiléhavé nejsou, a dovolací argumentace žalobkyně se
nedotýká odvolacím soudem posuzovaných právních otázek. K doplnění dovolání žalobkyně, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 3. 11. 2017, tj. po skončení lhůty k podání dovolání, dovolací soud ve smyslu §
242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel (k tomu viz též např. nález Ústavního soudu ze
dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20.)
Jelikož dovolání žalobkyně ani žalované nebylo shledáno přípustným, dovolací
soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř, nemohl přihlížet k případným vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací soud z vyložených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.