30 Cdo 999/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobců a) nezletilého K. M., zastoupeného matkou E. M. jako zákonnou
zástupkyní,
b) E. M., , c) V. K., d) V. K., e) J. K., všech zastoupených advokátkou, proti
žalované H. M. CZ, s.r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 83/2004, o dovolání žalobců a), b) a
d) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března2006, č.j. 1 Co
424/2005-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č.j. 34 C 83/2004-51, ve
vztahu k žalobcům a), b) a d) a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
března 2006, č.j. 1 Co 424/2005-65, ve vztahu k žalobcům a), b) a d), se
zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 34 C
83/2004-51, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci
K. M. částku 500.000,- Kč, E. M. 350.000,- Kč, V. K. 100.000,- Kč, V. K.
350.000,- Kč a J. K. 100.000,- Kč (výrok I.). Současně nepřiznal žalované
náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že J. H. a R. K., se dne 25. 4. 2002
zúčastnili jako novináři prezentační akce vozidla H. C., při které došlo k
nehodě testovaného vozidla SPZ 1A2 52 19, které v té době řídil J. H. a R. K.
byl spolujezdcem. Majitelem a provozovatelem vozidla byla žalovaná firma, která
jim auto půjčila k projížďce a odzkoušení. R. K. zemřel dne 5. 5. 2002 ve
Vojenské nemocnici ve S. na následky zranění, které utrpěl při nehodě, při níž
zemřel i řidič J. H. Dopravní nehodu způsobil výlučně J. H. tím, že výrazně
překročil maximální povolenou rychlost, resp. maximální rychlost, která byla
bezpečná na projetí zatáčky. Na vozidle nebyla zjištěna žádná závada nebo
poškození, které by zapříčinilo ztrátu řiditelnosti a ovladatelnosti vozidla
bezprostředně před nehodou. Jmenovaní novináři byly žalovanou seznámeni s
podmínkami, za jakých je vozidlo testováno, byli poučeni, že testování není na
uzavřeném okruhu, ale v běžném provozu, zdůrazněna byla povinnost dodržovat
dopravní přepisy, včetně rychlosti. Žalovaná firma nezpochybňovala svoji
odpovědnost za škodu, kterou nechala likvidovat svojí pojišťovnou. Žalobce K.
M. je synem, E. M. družkou, V. a J. K. bratry a V. K. matkou poškozeného R. K.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobci jsou aktivně věcně legitimováni,
protože tím, že došlo ke smrti R. K., došlo k zásahu do jejich práva na
soukromý a rodinný život, tedy do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák.
Žalovaná odpovídá za použití analogie podle ustanovení § 853 obč. zák. za
uvedený zásah do osobnostních práv žalobců dle ustanovení § 427 odst. 1 a 2
obč. zák. jako provozovatel motorového vozidla. V posuzovaném případě však soud
shledal, že jsou zde dány podmínky pro zproštění odpovědnosti žalované ve
smyslu ustanovení § 428 obč. zák., a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobců a), b) a d) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcům a), b) a
d), jimiž byl rozsudek odvoláním napaden. Současně nepřiznal žalované náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně a z nich vyvozeným právním závěrem, že úmrtím R. K. došlo
k neoprávněnému zásahu práva na soukromý a rodinný život žalobců jako jeho
nejbližších příbuzných. Nesdílí však právní názor soudu prvního stupně, aby za
předmětný neoprávněný zásah odpovídala žalovaná jako provozovatel vozidla.
Podle názoru odvolacího soudu analogické použití ustanovení § 427 nepřichází v
dané věci v úvahu, neboť ustanovení § 853 obč. zák. připouští pouze tam, kde
občanskoprávní vztahy nejsou zvláště upraveny ani občanským zákoníkem, ani
jiným zákonem. Občanskoprávní vztah je však občanským zákonem v ustanovení § 11
a násl. upraven. Jinak je tomu v případě analogického užití ustanovení § 420
odst. 2 obč. zák., kde však jde výlučně o posouzení otázky vztahující se k
původcovství neoprávněného zásahu, které ve smyslu tohoto ustanovení přenáší na
právnickou osobu z osob, které tato použila ke své činnosti. Analogické použití
ustanovení § 427 obč. zák. nelze aplikovat již proto, že s původcovstvím zásahu
nemá nic společného a původcovství nelze dovozovat z prostého vlastnictví věci
či jeho provozování. Původcem předmětného neoprávněného zásahu do osobnostních
práv žalobců byl zcela jednoznačně a výlučně řidič J. H. Odpovědnost žalované
za situace, kdy mezi pouhým vlastnictvím a provozováním vozu žalovanou a újmou,
která žalobcům vznikla, není žádná příčinná souvislost, proto není dána.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b) a d) dovolání.
Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají
je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1
písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřují v tom, že napadené
rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena a odvolacími soudy je zatím rozhodována nejednotně. Zejména nesouhlasí
s názorem odvolacího soudu, když vyloučil užití ustanovení § 427 obč. zák. na
daný případ s odkazem na zvláštní úpravu provedenou ustanovením § 11 a násl.
obč. zák. Tato ustanovení občanského zákoníku však neposkytují taxativní výčet
neoprávněných zásahů do osobnostních práv. K takovémuto zásahu tedy klidně může
dojít i porušením ustanovení § 427 obč. zák., který pak nebude aplikován za
použití analogie, ale přímo, když v daném případě bude ve smyslu ustanovení §
427 škodou nemajetková újma vzniklá žalobcům v důsledku úmrtí R. K. Vzhledem k
tomu, že v daném případě se jako náprava vzniklé škody nejeví dostatečným
zadostiučiněním ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., bude nutno použít
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. a přiznat žalobcům náhradu nemajetkové újmy
(škody) v penězích. Samotné odpovědnosti za škodu se provozovatel v daném
případě nemůže ve smyslu ustanovení § 428 obč. zák. zprostit. Žalobci navrhli
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k
závěru, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku pro
rozhodnutí věci určující - týkající se analogického použití ustanovení § 427
obč. zák. ve vztahu k ustanovením § 11 a násl. obč. zák. - jinak než je řešena
v judikatuře dovolacího soudu, a dovolání je proto přípustné. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že
vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z
obsahu spisu se nepodávají, předmětem přezkumu je pouze dovoláním vymezená
právní otázka.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobci uplatnili dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem
k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobci v dovolání
nastolují právní otázku možné aplikace ustanovení § 427 ve vztahu k § 11 a
násl. obč. zák. za použití analogie podle ustanovení § 853 obč. zák., je-li
způsoben zásah
do osobnostních práv fyzické osoby provozem dopravního prostředku.
Výklad této právní otázky byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešen
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004, sp. zn.
30 Cdo 814/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod číslem C 2827, ročník 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11.12.2003, sp. zn. 30 Cdo 73/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 1627/2005). Podle něj subjekty odpovědnými za zásah,
který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v
porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální
integritě, mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické. V případě, že za
zásah odpovídá právnická osoba, vychází se obecně z toho, že byl-li zásah do
osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci činnosti
této právnické osoby, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13
obč. zák. samotnou právnickou osobu, a to při analogickém užití ustanovení §
420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč zák. Tato eventualita,
která již byla v rámci rozhodovací činnosti soudů judikována, však není
možností při určení odpovědného subjektu za zásah proti osobnosti fyzické osoby
výlučnou. Skutečností je, že odpovědnost za zásah proti osobnosti fyzické osoby
není odpovědností za zavinění, ale je odpovědností objektivní. Při existenci
zásahu a jeho současném posouzení jako zásahu neoprávněného, je tak třeba
vymezit především odpovědný subjekt za tento zásah. Je nepochybné, že jako
zvláštní skupinu případů zásahů do osobnostních práv fyzických osob je třeba
vymezit ty, kdy k takovémuto zásahu dojde v souvislosti s provozem dopravních
prostředků. Zde občanský zákoník, pokud v této souvislosti upravuje předpoklady
náhrady škody, vymezuje odpovědnost provozovatele motorového vozidla jako
případ zvláštní odpovědnosti za škodu (§ 427 a násl. obč. zák.).
Je-li třeba připustit při určení odpovědné osoby za nemajetkovou újmu, již
utrpěla na své osobnosti fyzická osoba, analogické užití ustanovení § 420 odst.
2 obč. zák., neexistuje, podle názoru dovolacího soudu, argument, který by
vylučoval analogické užití § 427 a násl. obč. zák. při určení odpovědné osoby
za zásah proti osobnosti fyzické osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu
dopravních prostředků. Obdobně jako v případě úvahy, že za škodu způsobenou
tímto provozem odpovídá provozovatel vozidla, je třeba vycházet z toho, že za
nemajetkovou újmu, způsobenou osobnosti fyzické osoby tímto provozem,
analogicky nutně odpovídá též tento provozovatel. Zbývá posoudit, kdo v
konkrétním případě byl provozovatelem dopravního prostředku, za kterého je
třeba obecně pokládat toho, kdo má trvalou možnost právní a faktické dispozice
s vozidlem. Není zde proto podstatné a významné, pokud provozovatel vozidla byl
nebo nebyl vlastním fyzickým původcem zásahu (přesněji řečeno původcem
mechanismu, kterým byl zásah proti osobnostní sféře fyzické osoby způsoben).
Analogické užití ustanovení § 427 a násl. obč. zák. se ovšem ve výše uvedeném
smyslu uplatní jen při určení osoby odpovědné za zásah proti osobnosti fyzické
osoby vyvolaný zvláštní povahou provozu dopravních prostředků. Při zkoumání
předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je třeba proto
postupovat podle ustanovení § 13 obč. zák., a nikoli podle ustanovení § 427 a
násl. obč. zák., jak zřejmě nesprávně dovodil soud prvního stupně.
Z vyloženého právního závěru - jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku -
odvolací soud v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
nevycházel.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto
napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu