31 Cdo 1163/2025-495
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího
Doležílka a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa
Cilečka, JUDr. Václava Dudy, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy,
JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D., Mgr. Michala Králíka, Ph.D., JUDr. Zdeňka Krčmáře, Mgr. Jiřího Němce,
JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka a JUDr.
Petra Vojtka ve věci žalobkyně L. N., zastoupené Mgr. Františkem Stratilem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované MOE
Einkaufsservice & Logistik GmbH, se sídlem v Remscheid, Grund 43, Spolková
republika Německo, registrační číslo HRB 12446, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem
Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, o zaplacení 29 820 EUR
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C
173/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 75 Co 65/2023-436, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č.
j. 75 Co 65/2023-436, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10.
2022, č. j. 12 C 173/2017-386, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky v celkové
výši 29 820 EUR s příslušenstvím jako dlužného přepravného. Tvrdila, že mezi
účastnicemi bylo uzavřeno celkem 37 smluv o přepravě, na jejichž základě
žalobkyně pro žalovanou provedla mezinárodní přepravy zásilek, které však
žalovaná neuhradila.
2. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14.
10. 2022, č. j. 12 C 173/2017-386, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně si žalovaná u
žalobkyně za předem sjednaných podmínek objednala na jaře 2016 celkem 37
mezinárodních přeprav zboží (zásilek). Bylo sjednáno a obvyklým způsobem
prováděno, že řidiči „firem“ zajištěných žalobkyní přijeli do sídla společnosti
MOE INDUSTRIES s.r.o. v Kolíně, kde provedli nakládku zboží, obdrželi obvyklé
doklady včetně CMR listů, které si následně nechali potvrdit v místech vykládky
zboží, jež se nacházela ve Švédsku, Francii, Německu, Nizozemí a Belgii.
Žalobkyně poté provedení přepravy vyúčtovala žalované fakturou, kterou doplnila
potvrzenými doklady, a zaslala je dle dohody žalované na e-mailové adresy
žalované ve Spolkové republice Německo. Po provedení kontroly faktur ze strany
žalované měly být pohledávky zaplaceny v době splatnosti tak, aby žalobkyně
mohla z jejich úhrad vyplatit zajištěné přepravní „firmy“. Žalovaná však
předmětné faktury neuhradila.
4. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně odkázal na čl.
1 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě
(CMR), publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974
pod č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva CMR“, a na ustanovení § 2555 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jež upravuje přepravní
smlouvu. K tomu uvedl, že si žalovaná u žalobkyně objednala přepravu, tato
přeprava byla pro žalovanou provedena, avšak žalovaná za ni žalobkyni ničeho
nezaplatila. Podle soudu prvního stupně je zcela zřejmé, že žalobkyně v rámci
svých živnostenských oprávnění podnikala jako zprostředkovatel mezi
objednatelem (žalovanou) a konkrétními dopravci, kteří jednotlivé přepravy
prováděli svými vozidly pro žalobkyni jako speditéra. Žalobkyně tedy
poskytovala speditérské služby, a tyto ve všech případech řádně zajistila a
žalované vyúčtovala. K námitce promlčení uplatněných nároků soud prvního stupně
s odkazem na čl. 32 Úmluvy CMR uvedl, že nároky promlčené nejsou, neboť
promlčecí lhůta jednoho roku v situaci, kdy přepravní smlouvy byly uzavírány
těšně před uskutečněním přeprav, dosud neuplynula. Soud prvního stupně neměl za
důvodnou ani námitku žalované spočívající v nedostatku její pasivní věcné
legitimace, neboť z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že objednatelem
předmětných přeprav byla žalovaná. Žalobě tak v plném rozsahu vyhověl.
5. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k
odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně,
jakož i s jím provedeným právním posouzením věci. Odvolací soud shledal, že
soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce správně, přičemž ve vztahu k
žalovanou vznesené námitce promlčení odkázal na odůvodnění prvostupňového
rozsudku a konstatoval, že soud prvního stupně ve věci správně aplikoval Úmluvu
CMR a řádně se vypořádal se všemi námitkami žalované. Rozsudek soudu prvního
stupně proto jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním,
v němž namítla, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže projednávanou věc
posuzovaly podle Úmluvy CMR, ačkoliv v řízení bylo zjištěno, že jednotlivé
mezinárodní přepravy neprovedla sama žalobkyně, ale jí zajištěné dopravní
společnosti, a žalobkyně tudíž nebyla dopravcem, nýbrž toliko zasílatelem.
Právní vztah účastnic proto podle žalované nebylo namístě posuzovat podle
Úmluvy CMR, neboť mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva přepravní, ale
smlouva zasílatelská, jež se však Úmluvou CMR neřídí. Žalovaná měla za to, že
na projednávanou věc měl být správně aplikován článek 4 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro
smluvní závazkové vztahy (Řím I), dále jen „nařízení Řím I“, a v souladu s ním
pak ustanovení (českého) občanského zákoníku upravující zasílatelskou smlouvu.
Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je proto podle žalované nesprávné.
Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení
otázky kvalifikace právního vztahu mezi účastnicemi řízení (smluvního typu)
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž v dovolání odkázala
(včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo
1906/2019).
8. Žalovaná dále v dovolání namítla, že rozsudky soudů nižších stupňů
jsou nepřezkoumatelné, neboť neobsahují takřka žádné právní posouzení věci.
Odvolací soud se podle žalované navíc nevypořádal s jejími odvolacími námitkami
a uvedl v podstatě pouze to, že se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního
stupně. Soud prvního stupně však ve svém rozsudku toliko zmínil, že věc
posoudil podle Úmluvy CMR a občanského zákoníku, a to bez podrobnějšího
právního posouzení věci. Žalovaná dále namítla, že soudy nižších stupňů se
nijak nevypořádaly s jejím důkazním návrhem směřujícím k prokázání rozporů ve
svědeckých výpovědích M. B. a B. N., a měla konečně rovněž za to, že při
hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí) postupovaly soudy v
rozporu s procesními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23, který měl podle rozvrhu
práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při
posouzení otázky, zda mezi účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy, či
smlouvy zasílatelské, jež se neřídí Úmluvou CMR, k závěru odlišnému, než ze
kterého vychází rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 488/2010, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2013 (dále jen „R
20/2013“), jakož i na něj navazující judikatura (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1906/2019). Z toho důvodu
senát soudního oddělení č. 23 rozhodl o postoupení věci [podle § 20 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších
předpisů] velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
(dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v
souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání
obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se
proto zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda
mezi účastníky došlo k uzavření přepravní smlouvy, či smlouvy zasílatelské, jež
se neřídí Úmluvou CMR, neboť tato dovolacím soudem již vyřešená otázka má být
posouzena jinak.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
17. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
18. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
19. Z hlediska žalovanou vymezené právní otázky, pro jejíž řešení bylo
dovolání shledáno přípustným, přezkum správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem (soudy nižších stupňů) znamená posouzení jím učiněné právní
kvalifikace vztahu mezi účastnicemi řízení jako (závazkového) vztahu ze smlouvy
(resp. vícero takových smluv) o přepravě věci podle § 2555 a násl. o. z., jež
podléhá režimu Úmluvy CMR.
20. Podle článku 1 odst. 1 věty první Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje
na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže
místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve
smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem
této Úmluvy.
21. Podle § 2555 odst. 1 o. z. smlouvou o přepravě věci se dopravce
zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa
určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné.
22. Z výše již citovaného R 20/2013 se podává, že posouzení otázky, zda
mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, či smlouvy zasílatelské, jež
se Úmluvou CMR neřídí, je vyhrazeno národním právním řádům; v tam řešeném
případě (vzhledem ke skutkovým okolnostem konkrétní věci) českému obchodnímu
zákoníku. Zatímco smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje za úplatu
přepravit věc (zásilku), smlouva zasílatelská je druhem smlouvy komisionářské a
touto smlouvou se zasílatel zavazuje nikoliv přepravit věc, ale obstarat
přepravu věci. Jde tedy o typ smlouvy obstaravatelské. K těmto závěrům se
Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo
1906/2019.
23. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněném
pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
15/2018“), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož Úmluva CMR je unifikační
úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek přepravní smlouvy v
mezinárodní silniční nákladní dopravě (srov. znění preambule Úmluvy CMR). Z
povahy věci proto i výklad Úmluvy CMR by měl být postaven na stejném základě ve
všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován.
Pojmy Úmluvy CMR je tak třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu
vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva přímo). Dosažení obdobného účinku
Úmluvy CMR ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je
činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy CMR.
24. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že uvedený
závěr je třeba aplikovat s ohledem na faktickou povahu Úmluvy CMR, která sama o
sobě není všeobsažná a zároveň zde neexistuje mezinárodní soudní těleso, které
by bylo schopné utvářet skutečně autonomní výklad smlouvy. Při výkladu je tak
třeba přihlédnout i k zahraničním soudním rozhodnutím; potud lze mluvit o
autonomním výkladu. Autonomní interpretace v případě Úmluvy CMR představuje
proto takový výklad, který respektuje co nejlepší sledování účelu a cíle Úmluvy
CMR a je v souladu s určitou obecnou rozhodovací praxí napříč signatářskými
státy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo
1628/2020, uveřejněný pod číslem 52/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo
198/2023, uveřejněný pod číslem 91/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
25. V tomto rozhodnutí (R 15/2018) se však Nejvyšší soud nezabýval
otázkou, kdy lze považovat uzavřenou smlouvu za smlouvu přepravní podle CMR,
tedy neposuzoval otázku řešenou R 20/2013.
26. Předestřená autonomní interpretace Úmluvy CMR se ocitá v kolizi s
již dříve vyjádřeným závěrem Nejvyššího soudu, zastávaným v R 20/2013 a na něj
navazující judikatuře, dle které je posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k
uzavření přepravní smlouvy, jež se řídí Úmluvou CMR, či smlouvy zasílatelské,
jež se Úmluvou CMR neřídí, vyhrazeno národním právním řádům. Není přitom
pochyb, že čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR obsahuje výraz „smlouva o přepravě zásilek
za úplatu silničním vozidlem“, jejž je možné interpretovat autonomně, tedy
nezávisle na jeho významu v právu vnitrostátním tak, aby bylo dosaženo
obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech.
27. Nejvyšší soud proto přihlédl k rozhodovací praxi soudů signatářských
států Úmluvy CMR týkající se posuzované otázky, z níž se podávají níže uvedené
závěry.
28. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn
7 Ob 21/12g, vyslovil, že otázka, zda přeprava v konkrétním případě podléhá
Úmluvě CMR, má být zodpovězena autonomně. I když Úmluva CMR nezmiňuje
zasílatele s pevnými náklady (něm. „Fixkostenspediteur“), je vzhledem k tomu,
že zasílatelství s pevnými náklady představuje z hospodářského pohledu přepravu
zboží (něm. „Frachtgeschäft“), v mezinárodním srovnání převážně zastáván názor,
že na zasílatelství s fixními náklady se použijí ustanovení Úmluvy CMR.
29. Německý Spolkový soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, sp. zn.
I ZR 183/05, uvedl, že pojem přepravní smlouvy ve smyslu článku 1 Úmluvy CMR je
třeba vykládat autonomně, a tedy odděleně od pojmů vnitrostátního práva. Úmluvě
CMR proto podléhá též zasílatelství s fixními náklady (něm. „Fixkostenspedition
“), a to bez ohledu na úpravu ve vnitrostátních předpisech.
30. Vrchní zemský soud v Düsseldorfu v rozsudku ze dne 27. 7. 2011, sp.
zn. 18 U 81/08, uzavřel, že pojem „smlouva o přepravě“, pro který v Úmluvě CMR
neexistuje žádná definice, je třeba vymezit samostatně, a tedy oddělit jej od
vnitrostátní právní terminologie, protože jinak by byl ohrožen cíl co
nejjednotnějšího uplatňování Úmluvy CMR. Podle tohoto autonomního výkladu je
pro existenci přepravní smlouvy rozhodující, zda měl speditér jednat pouze
jménem svého příkazce, nebo zda měl přepravu převzít jako svůj vlastní závazek,
což musí být v každém jednotlivém případě určeno výkladem.
31. Taktéž Vrchní zemský soud v Hammu se v rozsudku ze dne 14. 6. 1999,
sp. zn. 18 U 217/98, ve vztahu k vymezení pojmu smlouvy o přepravě podle čl. 1
Úmluvy CMR přihlásil k autonomnímu, na národních právních řádech nezávislému
výkladu Úmluvy CMR. Podle něj je takový autonomní výklad pojmu přepravní
smlouvy v souladu s právní praxí různých smluvních států Úmluvy CMR. Tak je v
Anglii a Belgii zastáváno pojetí, že speditér jednající na vlastní účet, který
není povinen podat příkazci vyúčtování, je nahlížen jako „carrier“, resp.
vztahuje se na něj Úmluva CMR. V německém a rakouském právu každopádně platí,
že na zasílatele s pevnými náklady (něm. „Fixkostenspediteur“) se použije
úprava přepravní smlouvy.
32. Nejvyšší soud zohlednil rovněž odbornou literaturu k této otázce.
Také v ní je východiskem úvah myšlenka, že oblast působnosti Úmluvy CMR musí
být stanovena co nejsamostatněji, tj. bez ohledu na pojmové a systematické
kategorie vnitrostátního práva. Jedině tak lze zajistit, aby podobné situace
byly ve všech smluvních státech posuzovány v souladu s Úmluvou CMR a aby
nevznikaly pobídky pro tzv. forum shopping, jež má právě standardizace práva
omezit. Zaměřením na přepravní smlouvu, a nikoli na samotnou přepravu, dává
Úmluva CMR najevo, že adresátem jejích pravidel není skutečný dopravce jako
takový, ale smluvní dopravce (srov. JESSER-HUß, H. Münchener Kommentar zum HGB,
5. vydání, C. H. Beck: München, 2023, CMR Art. 1, marg. č. 8; obdobně F.
FERRARI In FERRARI, F.; KIENINGER, E.-M.; MANKOWSKI, P. a kol. Internationales
Vertragsrecht, 3. vydání, 2018, CMR Art. 1, marg. č. 7).
33. Z výše předestřeného je zřejmé, že jak rozhodovací praxe
signatářských států Úmluvy CMR, tak i odborná literatura shora uvedená tenduje
k tomu, že při výkladu pojmu „smlouva o přepravě zásilek za úplatu silničním
vozidlem“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR je třeba dát přednost autonomní
interpretaci, neboť jedině tak lze zajistit jednotnost aplikace Úmluvy CMR v
členských státech, a vyhnout se tak neblahé praxi tzv. forum shopping. Podle
Nejvyššího soudu se proto již neuplatní závěr R 20/2013, podle kterého se
posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, či
smlouvy zasílatelské řídí vnitrostátním právem.
34. Tím ovšem není ještě určeno, jaký ve skutečnosti má být autonomní
obsah pojmu přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR. I zde je nepochybně
zapotřebí přihlédnout k rozhodovací praxi v členských státech Úmluvy CMR, resp.
zohlednit též odbornou literaturu k dané otázce.
35. Tak např. polský Sąd Apelacyjny ve Varšavě v rozsudku ze dne 4. 12.
2003, sp. zn. I ACa 696/2003, judikoval, že strana jednala jako zasílatel a ne
jako dopravce pouze tehdy, pokud se výrazným způsobem zavázala pouze k
zorganizování přepravy.
36. K rozlišení mezi přepravní smlouvou a smlouvou o obstarání přepravy
R. LOEWE v klasickém Komentáři k Úmluvě CMR uvádí, že rozhodující z tohoto
hlediska bude vždy úmysl stran [srov. LOEWE, R. Commentary on the Convention of
19 may 1956 on the Contract for the International Carragie of Goods by Road
(CMR), 1975, čl. 1, bod 22, s. 7].
37. Podle J. LOJDY by přepravní smlouvu ve smyslu Úmluvy CMR v podstatě
šlo definovat jako smlouvu, jejímž hlavním předmětem je vykonání přepravy
(srov. LOJDA, J. Rozsah a způsob použití Úmluvy CMR. Obchodněprávní revue, roč.
2014, č. 4, s. 121 a násl. a v něm citovanou literaturu). Obdobně F. FERRARI
uvádí, že z autonomního výkladu Úmluvy CMR vyplývá, že smlouvou o přepravě za
úplatu je smlouva, na jejímž základě se dopravce primárně zavazuje za úplatu
přepravit zboží z jednoho místa na druhé pod vlastním vedením a na vlastní
odpovědnost (nikoli však nutně osobně) [srov. F. FERRARI In FERRARI, F.;
KIENINGER, E.-M.; MANKOWSKI, P. a kol. Internationales Vertragsrecht, 3.
vydání, 2018, CMR Art. 1, marg. č. 7].
38. Odborná literatura rovněž zdůrazňuje, že v praxi stále většímu
stírání rozdílů mezi zasílatelstvím a přepravou je třeba čelit rozšířením
působnosti ustanovení přepravního práva na šedou zónu pochybných případů.
Převažuje proto názor, že v pochybnostech má být daná smlouva posouzena jako
smlouva o přepravě ve smyslu Úmluvy CMR (srov. LOJDA, J. Rozsah a způsob
použití Úmluvy CMR. Obchodněprávní revue, roč. 2014, č. 4, s. 121 a násl. a tam
citovanou literaturu).
39. Podle H. JESSER-HUßOVÉ přepravní smlouva ve smyslu Úmluvy CMR
zahrnuje nejen zřejmý případ tzv. samovstupu zasílatele (něm. „Selbsteintritt“;
v našem právu srov. § 2474 o. z.), ale i tzv. přepravní zakázky (něm.
„Transportkommission“), kde je dodání v souladu se smlouvou přislíbeno stejným
způsobem jako ve smlouvě o přepravě. Rovněž tzv. sdružené přepravy (něm.
„Sammelladungsverkehr“) mohou nabízet pouze ti, kteří mají zřízeny pevné
dopravní linky a mají nad nimi určitou organizační moc, například tím, že mohou
volně disponovat určitými kapacitami. Totéž platí pro zasílatele s pevnými
náklady (něm. „Fixkostenspediteur“), který může svou nabídku za pevné sazby
učinit pouze tehdy, pokud může ovlivnit své náklady, tj. pokud má organizační
moc disponovat požadovanou přepravou. Ve všech těchto případech je zavázaný
dopravcem ve smyslu čl. 1 Úmluvy CMR (srov. JESSER-HUß, H. Münchener Kommentar
zum HGB, 5. vydání, C. H. Beck: München, 2023, CMR Art. 1, marg. č. 8).
40. V souladu s výše uvedenými závěry literatury tak Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že autonomnímu výkladu pojmu přepravní smlouvy ve smyslu
Úmluvy CMR odpovídá závazek dopravce přepravit (za podmínek čl. 1 odst. 1
Úmluvy CMR) zásilku za úplatu na vlastní odpovědnost, nikoli však nutně osobně.
Dopravce se tedy ve smlouvě musí zavázat, že za provedení přepravy zodpovídá,
nikoliv že pouze zajistí přepravu zásilky prostřednictvím jiné osoby; v tom
případě by se jednalo o zasílatele či jiného obstaravatele. Vlastní odpovědnost
znamená, že dopravce má podle smlouvy odpovídat protistraně za uskutečnění
plnění, tj. za dodání zásilky příjemci v souladu se smlouvou, tj. řádně a včas
(srov. JESSER-HUß, H. Münchener Kommentar zum HGB, 5. vydání, C. H. Beck:
München, 2023, CMR Art. 1, marg. č. 6), přičemž v pochybnostech má být daná
smlouva posouzena jako smlouva o přepravě ve smyslu Úmluvy CMR.
41. Zda závazek dopravce odpovídá v jednotlivém případě výše uvedenému,
je třeba zjistit výkladem konkrétní smlouvy. Vzhledem k tomu, že Úmluva CMR
neobsahuje vlastní interpretační pravidla, použijí se výkladová ustanovení
konkrétního národního právního řádu (za všechny srov. BAHNSEN, K. In EBENROTH,
C. T.; BOUJONG, K. Handelsgesetzbuch. 2. svazek, 5. vydání, C. H. Beck:
München, 2024, CMR Art. 1, marg. č. 3); v případě aplikace českého právního
řádu se uplatní ustanovení § 555 a násl. o. z.
42. Lze tak shrnout, že R 20/2013 se již neuplatní v závěru, že
posouzení otázky, zda mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy, jež se
řídí Úmluvou CMR, či smlouvy zasílatelské, jež se Úmluvou CMR neřídí, je
vyhrazeno národním právním řádům.
43. Čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR obsahující výraz „smlouva o přepravě
zásilek za úplatu silničním vozidlem“, je namístě interpretovat autonomně, tedy
nezávisle na jeho významu v právu vnitrostátním tak, aby bylo dosaženo
obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech.
44. V poměrech projednávané věci je pro řešení otázky konkrétního
smluvního typu sjednaného mezi účastnicemi řízení, potažmo možnosti na věc
aplikovat Úmluvu CMR, se zřetelem ke shora uvedenému rozhodující posouzení, zda
mezi stranami došlo k uzavření přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR. Za tímto
účelem bylo s ohledem na zásadu autonomie vůle a smluvní volnosti stran
nezbytné posoudit, k jakému právnímu jednání směřovala vůle smluvních stran,
jejíž projev je v případě pochybností třeba podrobit výkladu podle
interpretačních pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. Jestliže odvolací
soud (ani soud prvního stupně) takto nepostupoval, je jím provedené právní
posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
45. Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný a nejsou splněny
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Za této situace již
bylo nadbytečné se zabývat v dovolání namítanými vadami řízení.
46. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také
pro rozsudek soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud proto zrušil i tento
rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
47. Je tedy na soudu prvního stupně (odvolacím soudu), aby se opětovně
zabýval povahou právního vztahu mezi účastnicemi řízení a provedl výklad
právního jednání stran, aby mohl posoudit, zda mezi stranami došlo k uzavření
přepravní smlouvy ve smyslu Úmluvy CMR, či nikoliv.
48. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).
49. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu