31 Cdo 4366, 4368/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního a
obchodního kolegia složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců
JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr.
Kateřiny Hornochové, doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Zdeňka Novotného, JUDr.
Pavla Pavlíka, JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci
žalobkyně M. T., zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v
Třebíči, Nerudova č. 3, proti žalovaným 1) Zemědělskému družstvu Menhartice,
družstvu se sídlem v Pálovicích č. 60, IČO 00139874, zastoupenému JUDr. Ivankou
Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova č. 60, 2) M. B., 3)
Zemědělskému družstvu Bačkovice, družstvu se sídlem v Bačkovicích, IČO
49452193, zastoupenému JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči,
Bráfova č. 50, o 58.728,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 5 C 204/2000, o dovolání žalobkyně a žalovaného 1) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 a
o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v
Jihlavě ze dne 23. června 2009 č.j. 54 Co 379/2009-238, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalovaného 1) se odmítají.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.204,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla
Holuba, advokáta se sídlem v Třebíči, Nerudova č. 3; jinak žalobkyně, žalovaný
1) a žalovaný 3) nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči domáhala, aby jí
žalovaný 1) zaplatil na nájemném za užívání "zemědělských pozemků v obci a k.ú.
Radotice o celkové výměře 12,99 ha" částku 6.650,- Kč s 21% úrokem z prodlení
od 1.1.1997 do zaplacení, částku 6.650,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1.1.1998
do zaplacení a částku 6.650,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.1.1999 do
zaplacení a na náhradě za "daň z pronajatých pozemků", kterou žalobkyně
uhradila za žalovaného 1), částku 15.975,- Kč s 12% úrokem od 26.10.1999 do
zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že uvedené pozemky pronajala
žalovanému 1) nájemní smlouvou ze dne 30.8.1996 s účinností ode dne 1.10.1996
za nájemné ve výši 6.650,- Kč ročně splatné vždy předem do 31.12., že žalovaný
1) sjednané nájemné neplatí a že nezaplatil ani "daň z pronajatých pozemků" ve
výši 5.325,- Kč ročně, kterou za něho žalobkyně musela uhradit Finančnímu úřadu
v Jemnici.
Na návrh žalobkyně Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 9.5.2000 č.j. 5 C
204/2000-36 připustil, aby do řízení (ve smyslu ustanovení § 92 odst.1
občanského soudního řádu) přistoupili žalovaní 2) a 3); odvolání podané
žalovaným 3) proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně usnesením ze dne
29.12.2000 č.j. 12 Co 379/2000-44 jako subjektivně nepřípustné odmítl.
Po provedení důkazů Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 8.6.2004 č.j. 5 C
204/2000-143 ve znění usnesení ze dne 1.11.2004 č.j. 5 C 204/2000-152 nejprve
připustil změnu žaloby "tak, že nadále zní: Žalovaný 1) je povinen zaplatit
žalobkyni částku 29.886,70 Kč s 11% úrokem z prodlení z částky 12.422,40 Kč ode
dne 26.10.1999 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 12.422, 40 Kč ode
dne 18.9.2003 do zaplacení, druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
510,10 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 245,70 Kč ode dne 21.5.2000 do
zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 245,70 Kč ode dne 19.9.2003 do
zaplacení, třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28.331,80 Kč s
10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč ode dne 19.5.2000 do zaplacení a 2%
úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč ode dne 17.9.2003 do zaplacení", a
posléze zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným 2) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) co do částky 4.670,50 Kč
s 3,5% úrokem z prodlení od 25.5.2004 do zaplacení a 1,5% úrokem z prodlení z
částky 11.433,30 Kč od 1.1. do 18.9.2003, žalovanému 1) uložil, aby zaplatil
žalobkyni 29.886,70 Kč s 11% úrokem z prodlení z částky 12.422,40 Kč ode dne
26.10.1999 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 12.422,40 Kč ode dne
18.9.2003 do zaplacení, žalovanému 3) uložil, aby zaplatil žalobkyni 25.511,30
Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč ode dne 19.5.2000 do zaplacení
a 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč ode dne 17.9.2003 do zaplacení,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném 3) zaplacení dalších
2.820,50 Kč, a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 3)
nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se
"nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení". Poté, co dovodil, že žalobkyně se
(nyní) domáhá náhrady za užívání svých pozemků za dobu od 1.1.1997 do
31.12.2003, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva uzavřená
mezi žalobkyní a žalovaným 1) datovaná dnem 30.8.1996 je pro neurčitost
neplatná [ze smlouvy "není zřejmé, které konkrétní pozemky měla žalobkyně v
úmyslu žalovanému 1) přenechat do nájmu"] a že se žalovaní bezdůvodně obohatili
jednak tím, že pozemky užívali bez právního důvodu, jednak proto, že neplatili
daň z nemovitostí, kterou za ně musela uhradit žalobkyně. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně vzala žalobu proti žalovanému 2) zcela zpět (mezi těmito účastníky
došlo k mimosoudní dohodě) a že nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti
žalovanému 3) je zčásti promlčen, uložil soud prvního stupně žalovanému 1), aby
zaplatil žalobkyni 29.886,70 Kč, a žalovanému 3), aby zaplatil žalobkyni
25.511,30 Kč. Ohledně úroků z prodlení soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný
1) se ocitl v prodlení s uspokojením dluhu ve výši 12.422,40 Kč dnem 26.10.1999
a ohledně další částky 12.422,40 Kč dnem 18.9.2003 a že "stejná situace je
ohledně vzniku prodlení u žalovaného 3)".
K odvolání žalobkyně a žalovaných 1) a 3) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1)
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž bylo žalovanému 1)
uloženo, aby zaplatil žalobkyni 17.077,- Kč s 11% úrokem z částky 6.506,50 Kč
za dobu od 26.10.1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 591,50 Kč za dobu od
2.4.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z částky 7.098,- Kč za dobu od 18.9.2003 do
zaplacení, změnil tak, že zamítl žalobu ohledně 11% úroku z prodlení z částky
591,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do 1.4.2000 a ohledně 1% úroku z prodlení z
částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, a zrušil a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení ohledně částky 12.809,70 Kč s 11% úrokem z
prodlení z částky 5.324,40 Kč za dobu od 26.10.1999 do zaplacení a s 2% úrokem
z prodlení u částky 5.324,40 Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení a ve výroku o
náhradě nákladů řízení a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil tak, že zamítl
žalobu ohledně částky 25.511,30 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20
Kč od 19.5.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od
17.9.2003 do zaplacení; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému 3) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 22.652,- Kč k
rukám advokátky JUDr. Evy Hrbáčkové a že Česká republika "nemá ve vztahu k
třetímu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů".
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 30.8.1996 je
pro neurčitost neplatná a že "platí tedy to, co nastalo ke dni účinnosti zákona
o půdě ve vztahu k předmětným pozemkům, jež žalovaný 1) ke dni účinnosti zákona
užíval, a tedy že žalovanému 1) ke dni účinnosti zákona o půdě vznikl k
předmětným pozemkům ze zákona nájemní vztah, který pak trval i v období, za
které žalobkyně svoje nároky uplatňuje", a uzavřel, že pouze žalovaný 1) je
"osobou povinnou z hlediska úhrady příslušného nájemného" a že proti žalovanému
3) nemůže být žaloba úspěšná. Žalovaný 1) je proto povinen zaplatit žalobkyni
soudem prvního stupně přisouzenou částku 17.077,- Kč, a to s výjimkou 11% úroku
z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do 1.4.2000 a 1% úroku z
prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, neboť její
požadavky přesáhly dvojnásobek v té době stanovené diskontní sazby. V části, v
níž se jednalo o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému
1) v důsledku toho, že žalobkyně za něho uhradila daň z pozemků, odvolací soud
zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a žalovaný 1) dovolání.
Žalobkyně ve svém dovolání, které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu s
výjimkou výroku, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému 1) uloženo, aby
zaplatil žalobkyni 17.077,- Kč s 11% úrokem z částky 6.506,50 Kč za dobu od
26.10.1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do
zaplacení a s 2% úrokem z částky 7.098,- Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení,
a výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, namítá, že odvolací soud vyřešil otázku
"zániku zákonného nájemního vztahu v rozporu s hmotným právem, když nepřihlédl
k právním důsledkům, jež měly výpověď ze dne 24.8.1993 a dohoda ze dne
23.9.1994", a poukazuje na závěry obsažené v "rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo
1364/2004". Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a
c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v napadených výrocích a aby věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve svém dovolání, které podal proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému 1) uloženo, aby zaplatil
žalobkyni 17.077,- Kč s 11% úrokem z částky 6.506,50 Kč za dobu od 26.10.1999
do zaplacení, s 10% úrokem z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení
a s 2% úrokem z částky 7.098,- Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení, jímž byl
ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
ve výroku o zamítnutí žaloby a jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3)
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně
částky 25.511,30 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 19.5.2000
do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 17.9.2003 do
zaplacení, vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k dohodě ze dne 23.9.1994,
ačkoliv "vyčleňování náhradních pozemků" bylo v rámci "hospodaření soukromých
subjektů běžnou záležitostí a rychlým řešením do doby provedení vleklých
pozemkových úprav", a zdůrazňuje, že se na úkor žalobkyně "nijak bezdůvodně
neobohatil". Přípustnost dovolání žalovaný 1) dovozuje z ustanovení § 237
odst.1 písm.a) a c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a "jim předcházející
výroky" rozsudku soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného 1) bylo "odmítnuto, případně
zamítnuto" s odůvodněním, že dohoda ze dne 23.9.1994 je neplatná a že žalobkyně
nedostává od žalovaného 1) žádné plnění "v naturální podobě tím, že jí jsou
přenechány do užívání pozemky jiných vlastníků, jež má žalovaný 1) v nájmu".
Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 17.2.2009 č.j. 5 C 204/2000-223
žalovanému 1) uložil, aby zaplatil žalobkyni 12.809,70 Kč s 11% úrokem z
prodlení ročně
z částky 5.324,40 Kč od 26.10.1999 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení ročně z
částky 5.324,40 Kč od 18.9.2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky
2.160,90 Kč
od 13.2.2007 do zaplacení "ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou
platné vždy k prvnímu dni příslušného pololetí, ve kterém prodlení žalovaného
trvá, zvýšené o sedm procentních bodů", a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 57.955,- Kč k rukám advokáta JUDr.
Karla Holuba a že České republice se "nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení". Poté, co připustil "změnu žaloby ve smyslu jejího rozšíření o
příslušenství pohledávky z částky 2.160,90 Kč od 13.2.2007 do zaplacení", soud
prvního stupně dovodil, že žalovanému 1) vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné
obohacení, když za něho žalobkyně zaplatila daň z nemovitostí za pozemky, které
měl v nájmu.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze
dne 23.6.2009 č.j. 54 Co 379/2009-238 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení 13.189,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Odvolací
soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalovaný 1) získal
bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Poukazuje na
dohodu ze dne 23.9.1994, podle níž žalobkyně užívá tzv. náhradní pozemky, a
dovozuje, že "nikoliv on, nýbrž žalobkyně by se na jeho úkor neplacením daně z
nemovitosti za své pozemky ani za pozemky, které přijala do užívání (časově
omezeného) bezdůvodně obohacovala". Přípustnost dovolání žalovaný 1) dovozuje z
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl. Opětovně
zdůraznila, že dohoda ze dne 23.9.1994 je neplatná a že "vůle účastníků dočasně
vyřešit užívání zemědělských pozemků za současného vyřešení daňových
záležitostí" tu byla pouze do 30.8.1996, kdy účastníci uzavřeli nájemní
smlouvu, na základě které žalovaný 1) "měl a mohl užívat všechny zemědělské
pozemky žalobkyně"; skutečnost, že smlouva byla soudy považována za neplatnou z
důvodu její neurčitosti, na tom nic nemění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláními jsou napadeny
rozsudky odvolacího soudu, které byly vydány přede dnem 1.7.2009 (srov. Čl. II
bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocným rozsudkům odvolacího soudu byla podána v zákonné lhůtě (§ 240
odst.1 o.s.ř.), přezkoumal oba rozsudky v dovoláním napadených výrocích bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřují proti rozhodnutím, proti nimž není přípustné, že bylo podáno
tím, kdo k němu není oprávněn, a že správnost rozhodnutí odvolacího soudu
nebylo možné pro nedostatek dovolacích důvodů přezkoumat.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
jehož práv a povinností se rozhodnutí odvolacího soudu týká a kterému nebylo
rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím
způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok
rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen
z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní
přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, zda rozhodnutím
soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze
odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. například též právní názor
uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
které bylo uveřejněno pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12
Co 348/2005-189 mimo jiné ve výroku, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovaným 3) rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí
žaloby a jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně částky 25.511,30 Kč s 10%
úrokem z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 19.5.2000 do zaplacení a s 2% úrokem
z prodlení z částky 11.776,20 Kč od 17.9.2003 do zaplacení. Protože v této
části bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému 3), nemohla jím
vzniknout žalovanému 1) žádná újma na jeho právech, neboť se nedotýká jeho
právní sféry; žalovaný 1) tedy nemůže mít z objektivního hlediska žádný
skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání
dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu žalovaný 1) není
oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud jeho dovolání v tomto
směru podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst.1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
Bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o více nárocích (právech) s odlišným
skutkovým základem, je třeba podle ustálené judikatury soudů zkoumat
přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst.2 písm.a) o.s.ř. ve vztahu
k jednotlivým nárokům (právům) samostatně bez ohledu na to, zda byly uplatněny
v jednom řízení nebo zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15.6.1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo uveřejněno
pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V posuzovaném případě napadá rozsudek odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12
Co 348/2005-189 žalobkyně též ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se ve vztahu k žalovanému 1) zamítá žaloba ohledně 11%
úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 26.10.1999 do 1.4.2000, a že se
ve vztahu k žalovanému 3) zamítá žaloba o 25.511,30 Kč s 10% úrokem z prodlení
z částky 11.776,20 Kč od 19.5.2000 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z
částky 11.776,20 Kč od 17.9.2003 do zaplacení, a ve výroku, jímž byl ve vztahu
k žalovanému 3) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o
zaplacení dalších 2.820,50 Kč, a žalovaný 1) subjektivně přípustným dovoláním
rovněž ve výroku, jímž byl ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému 1) uloženo, aby
zaplatil žalobkyni 17.077,- Kč s 11% úrokem z částky 6.506,50 Kč za dobu od
26.10.1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do
zaplacení a s 2% úrokem z částky 7.098,- Kč za dobu od 18.9.2003 do zaplacení;
žalovaný 1) dovoláním napadl též rozsudek odvolacího soudu ze dne 23.6.2009
č.j. 54 Co 379/2009-238, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým mu bylo uloženo, aby zaplatil žalobkyni 12.809,70 Kč s 11% úrokem z
prodlení ročně z částky 5.324,40 Kč od 26.10.1999 do zaplacení, s 2% úrokem z
prodlení ročně z částky 5.324,40 Kč od 18.9.2003 do zaplacení a s úrokem z
prodlení z částky 2.160,90 Kč od 13.2.2007 do zaplacení "ve výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou platné vždy k prvnímu dni příslušného pololetí,
ve kterém prodlení žalovaného trvá, zvýšené o sedm procentních bodů".
Vzhledem k tomu, že zamítnutím žaloby [ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3)]
o zaplacení 25.511,30 Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto o dvou nárocích s
odlišným skutkovým základem [jednak o nároku na úhradu za užívání pozemků
žalobkyně ve výši 13.368,50 Kč, jednak o nároku na vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 12.142,80 Kč, které mělo žalovanému 3) vzniknout tím, že
žalobkyně za něho zaplatila daň z nemovitostí], bylo uvedenými výroky rozsudků
odvolacích soudů rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (k
příslušenství jednotlivých pohledávek se přitom nepřihlíží). I když rozsudky
odvolacího soudu byly rozsudky soudu prvního stupně změněny a potvrzeny, z
ustanovení § 237 odst.2 písm.a) o.s.ř. vyplývá, že dovolání proti nim nemůže
být přípustné, a to nejen podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., ale ani
z hlediska ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., i kdyby (snad) rozhodnutí
odvolacího soudu opravdu mělo po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobkyně a žalovaného 1) v těchto směrech podle ustanovení §
243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Žalobkyně dále napadá rozsudek odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co
348/2005-189 také ve výroku, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému 3) o
náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení § 167 odst.1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z
pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li
přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku;
přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z
hledisek těch zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti
dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
pak vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu
účinné od 1.1.2001 přípustné (srov. též právní názor uvedený např. v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo
uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003 a
pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Nejvyšší soud proto též
dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně směřuje rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne
17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč
za dobu od 2.4.2000 do zaplacení.
Ohledně přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto o úroku z prodlení požadovaném na dobu neurčitou (až "do
zaplacení"), dospěla judikatura soudů již dříve k závěru, že se v ní neuplatní
omezení vyplývající z ustanovení § 237 odst.2 písm.a) o.s.ř. a že proto je
dovolání přípustné, i když výše úroků z prodlení nedosáhne částky 20.000,- Kč a
v obchodních věcech 50.000,- Kč (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 792/2005, který byl
uveřejněn pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
Senát 28 Cdo, jenž měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání v této
věci projednat a rozhodnout o nich, dospěl k právnímu názoru, že výše uvedený
závěr nelze použít, představuje-li úrok z prodlení požadovaný na dobu neurčitou
"částky tak nízké (v projednávané věci se jedná o nárok na úrok z prodlení ve
výši necelých 6,- Kč ročně)", a předložil věc ve smyslu ustanovení § 20 odst.1
a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů k projednání a rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
Rozhodl-li odvolací soud o úrocích z prodlení požadovaných na dobu neurčitou
[až „do zaplacení", tedy do splnění jistiny pohledávky], již z povahy věci je
nepochybné, že nelze stanovit, jak vysokého peněžitého plnění se v tomto směru
rozsudek odvolacího soudu týká; zda peněžité plnění nepřesahuje částku 20.000,-
Kč (v obchodních věcech částku 50.000,- Kč), lze totiž stanovit jen tehdy,
je-li vůbec možné výši plnění vyčíslit (přesně stanovit). U úroků z prodlení
požadovaných na dobu neurčitou (až „do zaplacení") je to samo o sobě vyloučeno,
a proto se u nich - bez zřetele k tomu, jaké předpokládané výše vskutku mohou
dosáhnout - omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.2 písm.a)
o.s.ř. nemůže uplatnit. Názor, který dovozuje, že by dovolání nemělo být
přípustným, představuje-li úrok z prodlení požadovaný na dobu neurčitou (až „do
zaplacení") „částku tak nízkou", ve svých důsledcích modifikuje dikci a smysl
ustanovení § 237 odst.2 písm.a) o.s.ř. požadavkem, který v něm není obsažen a
který v rozporu s účelem tohoto ustanovení pozměňuje předpoklady přípustnosti
dovolání. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
proto setrvává na právním názoru, k němuž dospěla dosavadní judikatura soudů.
I když je dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne
17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč
za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, přípustné, dovolací soud nemohl přezkoumat
jeho správnost.
Podle ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst.4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které
důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v
jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může
být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li
v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení § 241 o.s.ř., běží
tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této
podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce
(§ 30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení,
kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., lze
podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst.2 písm. b) o.s.ř.] nebo že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst.3 o.s.ř.). K uplatnění dovolacího
důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže
dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v
ustanovení § 241a odst.2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení
zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je
uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy,
jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý
dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž
spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň
některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a o.s.ř.
Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění
dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího
soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího
soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není
možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst.3 větu první
o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí
odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel může tuto vadu
dovolání odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak
vyplývá z ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj.
do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího
soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení
(tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. §
241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení § 104 odst.2
o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. § 241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného
nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým
uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného
zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě
před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty,
soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k
doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho
žádosti rozhodnuto.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř. se původně
odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl
uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po
uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b
odst.1, § 209 a § 43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího
důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto
náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen
obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze
pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto
náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř.
doplněno, podle ustanovení § 243c odst.1 a § 43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov.
též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn.
29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2004).
Žalobkyně napadla výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co
348/2005-189, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá
žaloba ohledně 1% úroku z prodlení z částky 591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do
zaplacení, aniž by v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uvedla důvody, proč
s tímto rozhodnutím nesouhlasí (důvody obsažené v jejím dovolání se týkaly
jiných výroků rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že uplynutím
dovolací lhůty se uvedený nedostatek stal neodstranitelným, žalobkyně tím
dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými
dovolacími důvody, zabránila, aby mohl rozsudek odvolacího soudu ze dne
17.9.2008 č.j. 12 Co 348/2005-189 ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn tak, že se zamítá žaloba ohledně 1% úroku z prodlení z částky
591,50 Kč za dobu od 2.4.2000 do zaplacení, po stránce kvalitativní (z hlediska
jeho správnosti) přezkoumat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti
tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243c odst.1 a § 43 odst.2 věty první
o.s.ř. odmítl.
V řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17.9.2008 č.j. 12 Co
348/2005-189 byla dovolání obou dovolatelů [žalobkyně a žalovaného 1)]
odmítnuta. S přihlédnutím k tomu, že neměli v tomto dovolacím řízení žádné
účelně vynaložené náklady řízení a že žalovanému 3) náklady řízení nevznikly,
Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1, §
146 odst.3 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. rozhodl, že žádný z
nich nemá právo na jejich náhradu.
V řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23.6.2009 č.j. 54 Co
379/2009-238 vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 2.370,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 4., § 10 odst.3, § 14
odst.1, § 15, § 16 a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát
JUDr. Karel Holub osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k
nákladům tohoto dovolacího řízení vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve
výši 534,- Kč. Protože dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu
ze dne 23.6.2009 č.j. 54 Co 379/2009-238 bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle
ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 146 odst.3 o.s.ř. uložil,
aby žalobkyni náklady v celkové výši 3.204,- Kč nahradil. Žalovaný 1) je
povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se jeho
výkonu (exekuce) domáhat podáním návrhu.
V Brně dne 13. října 2010
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu