32 Cdo 1136/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně STAY ACTIVE INC., se sídlem Victoria, Mahé, Second
Floor, Capital City, Independence Avenue, P. O. Box 1312, Seychelská
republika, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4,
Voráčovská 937/14, proti žalovanému P. K., o zaplacení 28 390 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 EC
208/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. ledna 2013, č. j. 70 Co 12/2013-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v
Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. listopadu 2012,
č. j. 17 EC 208/2011-16, v napadeném výroku o nevrácení zaplaceného soudního
poplatku v částce 570 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není
přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné
rovině přicházela v úvahu podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřovalo-li dovolání podle jeho obsahu proti usnesení odvolacího soudu v
rozsahu jeho prvního výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
v napadeném výroku o nevrácení soudního poplatku v částce 570 Kč, přičemž nárok
na vrácení soudního poplatku není nárokem ze vztahů uvedených v § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež je veřejnosti dostupné in www.nsoud.cz),
jedná se ve smyslu tohoto ustanovení o věc, u níž není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a §
218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
možnosti podat dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu, neboť
nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost
dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon
připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena, pak
jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany
soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího
soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo
707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo
958/2003, in www.nsoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. října 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu