U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce MUDr. D. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalované Diochi spol.
s r.o., se sídlem v Praze 10, Hostivař, Weilova 2/1144, PSČ 102 00,
identifikační číslo osoby 27087468, zastoupené JUDr. Václavou Kubalíkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, o 133 833 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 114/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu
2010, č. j. 4 Cmo 159/2010-235, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 21.
ledna 2011, č. j. 4 Cmo 159/2010-255, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, jímž
Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
22. února 2010, č. j. 15 Cm 114/2006-187, co do částky 103 000 Kč s 3% úrokem z
prodlení z částky 50 000 Kč od 11. října 2004 do zaplacení a z částky 53 000 Kč
od 1. ledna 2005 do zaplacení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení ceny díla ze
závazkového vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu
§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku), v níž dovoláním dotčenou potvrzující částí
výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výši 103 000 Kč bylo
rozhodnuto o dvou nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem (konkrétně
o částce 50 000 Kč za zajištění přípravy zájmového a propagačního časopisu
žalované a dále o částce 53 000 Kč za přednáškovou a propagační činnost,
provedených dle tvrzení žalobce na základě ústních smluv o dílo).
Vzhledem ke skutečnosti, že napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu
bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobce s odlišným skutkovým
základem, posuzoval dovolací soud u každého z obou těchto nároků přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohled na to,
že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999,
sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník
2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě obou požadovaných částek ve výši 50 000 Kč a 53 000 Kč bylo
rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud
uzavřel, že se jedná ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž
není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro
nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §
236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost
podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy
– a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu
dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu
zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo
707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo
958/2003). Odvolací soud při poučování účastníků o možnosti podat dovolání
proti jím vydanému rozhodnutí patrně přehlédl, že s ohledem na znění bodu 12
(části věty před středníkem) čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se s účinností od 1. července 2009 změnil zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
podle něhož „dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným)
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů“, se dovolání (včetně posouzení otázky jeho
přípustnosti) proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému dne 11. listopadu 2010
projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
července 2009.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, protože
rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s.
ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu