32 Cdo 118/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse ve věci žalobce D. H., zastoupeného advokátem, proti žalované T. O. C.
R., a.s., (dříve Č. T., a. s.), zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 677
565 ,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 21 Cm 77/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 28. března 2006,
č.j. 1 Cmo 202/2005-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 24 883 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Původní žalobce JUDr. D. G. se domáhal na žalované zaplacení částky 677 565,-
Kč. Dne 25. 1. 2005 podal původní žalobce návrh na vstup shora uvedeného
žalobce D. H. do řízení na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13.
12. 2004 uzavřené mezi ním a p. H.. Soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 1.
2005, č. j. 21 Cm 77/2003-25, vstup nového žalobce do řízení připustil
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 5. května 2005, č. j. 21 Cm 77/2003-38,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 677 565 Kč s 6,7% úroky z prodlení
od 26.10.2000 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že dne 13.10.1999 byla mezi
žalovanou a společností S. s.r.o. uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem
bylo provedení telekomunikační liniové stavby a smluvní cena činila 645.300,-
Kč. Následně po provedení a předání díla (dle zápisu o převzetí díla ze dne
6.9.2000) vyúčtoval S. s.r.o. žalované fakturou č. FO-000013/00 cenu díla
částkou 677.565,- Kč (včetně DPH). Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne
29.9.2000 uzavřené mezi postupníkem D. G. a postupitelem S. s.r.o. byla
předmětná pohledávka postoupena za shora uvedenou cenu, přičemž jménem
společnosti S. s.r.o. tuto smlouvu uzavíral a podepsal jednatel M. P. Dopisem
dalšího jednatele Z. V. ze dne 26.9.2000 určeného postupníkovi D. G. tento
další jednatel souhlasil s postoupením dané pohledávky a smlouvu o postoupení
pohledávky (kterou mu p. G. zaslal) vlastnoručně podepsal. Jak je zřejmé z
porovnání obou podpisů (jak na smlouvě, tak na dopisu), jde o podpisy totožné. Druhý jednatel v písemnosti sdělil, že souhlasí s tím (resp. zmocnil jednatele
P.), aby postoupení pohledávky žalované oznámil. Oznámení o postoupení
pohledávky ze dne 29.9.2000 bylo vůči žalované učiněno dne 25.10.2000
jednatelem M. P., jehož podpis byl ověřen notářem. Soud prvního stupně měl z
úplného výpisu z obchodního rejstříku za prokázané, že v té době měli jménem
společnosti S. s.r.o. jednat dva shora uvedení jednatelé, a to vždy společně. Z
výpisu z účtu žalované bylo prokázáno, že dlužná částka byla žalovanou uhrazena
společnosti S. s.r.o. ve dvou částkách dne 22.1.2002 a 22.2.2002. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že vlastní postupní smlouva byla uzavřena platně. Jménem společnosti S. s.r.o. jednal statutární orgán složený ze dvou shora
označených jednatelů, kteří jednali společně. To, že na smlouvě o postoupení
pohledávky ze dne 29.9.2000 nebylo uvedeno jméno a podpis druhého jednatele
společnosti Z. V., postupitel zhojil dodatečně tím, že tento druhý jednatel
udělil s uzavřením smlouvy písemný souhlas původnímu žalobci a smlouvu o
postoupení pohledávky i vlastnoručně podepsal. Smlouva tedy byla podle
požadavku zákona uzavřena písemně a byla schválena a podepsána oběma jednateli
společnosti S. s.r.o., kteří společně v té době za společnost jednali. To, že
jednatelé jednají za společnost společně neznamená, že jednotlivé právní úkony
za společnost musí činit oba najednou, nýbrž to, že o právních úkonech musí být
oba informováni a musí je oba schválit resp. učinit (toto však nemusí spadat
pod stejný okamžik). Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2000 byla
proto platně uzavřena a na postupníka JUDr. G. přešla předmětná pohledávka
včetně příslušenství a veškerých práv s ní spojených. Co se týká další námitky
žalovaného, že oznámení o postoupení pohledávky není platným právním úkonem,
neboť bylo učiněno jen jedním jednatelem, není dle názoru soudu prvního stupně
námitkou oprávněnou. Ustanovení.
§ 13 obchodního zákoníku stanoví, kdo jedná za
podnikatele resp. za právnickou osobu a jak je podnikatel tímto jednáním vázán. Jednáním podnikatele se rozumí jednak jednání právní a jednak další jednání. Za
právní jednání je pak nutno považovat projevení vytvořené vůle vůči třetí osobě
s cílem způsobit vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, které právní
předpisy s takovým projevem vůle spojují. Jde tedy o právní úkony dle ust. § 34
občanského zákoníku. Ve smyslu tohoto ustanovení a ust. § 524 odst. 1
občanského zákoníku je právním jednáním resp. bylo právním jednáním uzavření
předmětné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29.9.2000, neboť šlo o právní
úkon společnosti S. s.r.o. (učiněný jeho statutárním orgánem), od kterého se
odvíjela změna tohoto právního vztahu, a to v osobě věřitele. Z tohoto důvodu
tento právní úkon musel být perfektní, aby mohl být považován za platný, tj. učiněn písemnou formou a osobou oprávněnou (viz shora). Pokud jde o oznámení
postoupení pohledávky, nejde o právní úkon jako takový, neboť od tohoto úkonu
se neodvíjí žádný vznik, změna nebo zánik právních povinností, jde pouze o
oznámení určitého stavu, který již byl na základě jiného právního úkonu učiněn. Vzhledem ke shora uvedenému, oznámení pohledávky mohl tak učinit pouze jeden z
jednatelů společnosti S. s.r.o., neboť nešlo o právní úkon zavazující
společnost. Dle ust. § 526 odst. 1 občanského zákoníku by se žalovaná zprostila
plnění závazku žalobci, pokud by plnila (tak jak učinila) postupiteli (S.)
předtím, než mu bylo oznámeno postoupení pohledávky. Jelikož však žalovaná
netvrdila ani neprokázala, že by plnila před oznámením o postoupení pohledávky
(oznámeno 2000, plněno 2002), její povinnost vůči žalobci stále trvá. Je tak na
odpovědnosti žalované a jde k její tíži, že neplnila postupníkovi (původnímu
žalobci JUDr. G.), i když postupitel splnil všechny zákonem stanovené
požadavky a bez zbytečného odkladu žalované postoupení pohledávky oznámil. Soud prvního stupně proto uznal žalovanou povinnou zaplatit žalovanou částku,
neboť jde o stále trvající závazek žalované vůči žalobci.
Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil, že. za situace, kdy se žalovaná brání tím, že smlouva o
postoupení pohledávek z 29.9.2000 nebyla platně uzavřena, notifikační úkon z
téhož dne je rovněž neplatný a že svůj dluh spočívající v zaplacení vymáhané
částky Kč 677.565,- zaplatila dne 22.1.2001 původnímu věřiteli společnosti S.
s.r.o., je klíčovou otázkou pro závěr o existenci dluhu žalované, zda došlo k
platnému oznámení o postoupení pohledávky dopisem společnosti S. s.r.o. z
29.9.2000. Podle výpisu z obchodního rejstříku platného v rozhodném období
jednali za společnost S. s.r.o. ve všech věcech dva jednatelé, a to vždy
společně. Oznámení o postoupení pohledávky z 29.9.2000 podepsal za společnost
S. s.r.o. pouze jeden její jednatel, který dle zápisu v obchodním rejstříku
nebyl oprávněn činit jménem společnosti právní úkony samostatně, ale pouze
spolu s dalším jednatelem. Jestliže tedy učinil projev vůle směřující k
oznámení postoupení pohledávky sám, nelze takový projev vůle považovat za
projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární
orgán společnosti. Právní úkon, (kterým oznámení o postoupení pohledávky
nepochybně je), tedy neměl všechny potřebné náležitosti dle ust. § 35 odst. 1
obč. zák., a proto nebyl učiněn platně. Proto se žalovaná jako dlužník
zprostila závazku zaplatit vymáhanou částku plněním postupiteli (společnosti S.
s.r.o.) ve smyslu ust. § 526 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním opíraje jeho přípustnost o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatel
se neztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a nesouhlasí s jeho argumentací
ohledně neplatnosti oznámení o postoupení pohledávky, které jménem společnosti
S., s. r. o. učinil její jeden jednatel. V projednávaném případě není podle
dovolatele sporu o tom, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2000
je platným právním úkonem, protože byla podepsána dvěma jednateli společnosti
S., s. r. o., i když se podpisy nenacházely na jedné listině. Dále tvrdí
dovolatel, že oznámení o postoupení pohledávky je možno považovat za platný
právní úkon, neboť pro toto oznámení není právní úpravou předepsána žádná forma
a podpis jen jednoho jednatele společnosti na oznámení byl odůvodněn
nepřítomností jednatele druhého, který však prvého jednatele k podpisu oznámení
zmocnil. Jednatel M. P. tedy podepisoval oznámení o postoupení pohledávky s
vědomím a souhlasem druhého jednatele a jako jeho zmocněnec. Dovolatel
argumentuje absurdností situace, která by vznikla, pokud bychom při ústním
oznamování požadovali, aby tak činili oba jednatelé současně. Upozorňuje též na
skutečnost, že žalovaná uplatnila námitku neplatnosti notifikace až v odporu
proti platebnímu rozkazu, když před tím vyzývala společnost S., s. r. o., aby
spornou částku převedla na postupníka D. G., který byl v dobré víře, že spornou
pohledávku postoupením nabyl. Argumentuje rovněž, že způsob jednání
společnosti S., s. r. o., kdy jejím jménem museli jednat současně dva
jednatelé, byl v obchodním rejstříku zapsán jen necelé dva roky, a poté byl
společností zrušen. Výklad odvolacího soudu považuje v tomto kontextu za
neodůvodněně rigidní a formální. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek Vrchního soudu v P. a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání podala vyjádření žalovaná. Argumentovala, že právní zásada
neformálnosti nemůže být vykládána jako možnost odchylovat se zcela libovolně
od právní úpravy. Jestliže existuje určitá úprava jednání jménem podnikatele a
společnost S., s. r. o. v rámci této úpravy určila, že ji navenek může
zavazovat jen společné jednání dvou jednatelů, potom museli všechny právní
úkony činit dva jednatelé a je zcela nerozhodné, z jakých důvodů se tak
nestalo. Žalovaná tím nezpochybňuje názor dovolatele, že pro oznámení o
postoupení pohledávky není předepsána žádná forma, jen upozorňuje na to, že
podnikatel – obchodní společnost musí respektovat vlastní projev vůle, kterým
stanovil a nechal do obchodního rejstříku zapsat určitý způsob jednání svých
jednatelů ve vnějších vztazích. Podle žalované je právně bezvýznamné, kdy
uplatnila svou procesní obranu. Oznámení o postoupení pohledávky považuje za
právní úkon, který musí jménem obchodní společnosti činit její statutární orgán
způsobem zapsaným v obchodním rejstříku. Žalovaná s ohledem na toto svoje
stanovisko navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako bezdůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího
soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o.
s. ř.
Pokud jde o důvodnost dovolání, je nutno, aby dovolací soud přezkoumal, zda
dovolací tvrzení dovolatele naplňují po obsahové stránce dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci. Námitky žalobce uplatněné v dovolání
zpochybňují správnost hodnocení otázky, zda bylo oznámení o postoupení
pohledávky postupitelem (S., s. r. o.) vůči dlužníku učiněno platně.
Postoupení pohledávky se řídí úpravou občanského zákoníku (ust. § 524 – 530) a
jde o změnu závazku v jeho subjektech. Není rozhodné, zda subjekty této změny
jsou podnikatelé nebo jiné osoby, obchodní zákoník nemá speciální úpravu a výše
citovaná ustanovení občanského zákoníku jsou aplikovatelná i na vztahy mezi
podnikateli.
V projednávaném případě je primárním problémem otázka, jakou právní povahu má
oznámení o postupu pohledávky. V nauce (např.viz M. Škárová v Komentáři k
občanskému zákoníku vydanému v r. 2006 nakladatelstvím Beck, str. 941) se toto
oznámení považuje za jednostranný právní úkon adresovaný dlužníkovi, pro který
sice nejsou předepsány žádné zvláštní náležitosti, který však musí vyhovovat
obecným požadavkům kladeným na právní úkony. Podpůrným argumentem pro uvedené
chápání právní povahy oznámení postupu pohledávky je úprava právního úkonu v
ust. § 34 obč. zák. Musí jít o projev vůle zaměřený ke vzniku, změně nebo
zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem
spojují. Výčet právních následků zmíněného projevu vůle je demonstrativní
(zejména vznik, změna nebo zánik práv a povinností), může jít též o jiné právní
následky, podstatná je skutečnost, že se zmíněným projevem vůle zasahuje do
právních poměrů zúčastněných subjektů. Pokud jde o oznámení postupu pohledávky,
nemůže být o tom, že se mění právní poměry zúčastněných subjektů, pochybností –
dokud není postoupení pohledávky oznámeno (nebo dokud postupník postoupení
pohledávky dlužníkovi neprokáže – toto však nebyl posuzovaný případ), zprostí
se dlužník závazku plněním postupiteli. Znamená to tedy, že teprve oznámením se
postoupení pohledávky stává účinným ve vztahu ke dlužníkovi a zavazuje ho plnit
novému věřiteli. Dochází tak ke změně právního postavení dlužníka, jeho
povinnost splnit závazek směřuje k subjektu odlišnému od původního věřitele.
Pokud by dlužník přes řádné oznámení plnil původnímu věřiteli, jednalo by se o
plnění bez právního důvodu a závazek dlužníka k plnění by nezanikl. Je tedy
zřejmé, že oznámení postupu pohledávky má pro postavení dlužníka značný význam
a musí být učiněno tak, aby jej nezatížilo pochybnostmi o osobě oprávněné
plnění přijmout. Závěr o charakteru oznámení postoupení pohledávky jako
právního úkonu byl vysloven již dříve v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32
Odo 842/2003, kde Nejvyšší soud zkoumá požadavky na oznámení postupu a
vyslovuje závěr, že pro postoupení pohledávky platí obecné požadavky kladené na
právní úkony.
Je-li zřejmé, že oznámení postupu pohledávky je právním úkonem, má posuzovaná
věc dále dvě roviny: je nutno zabývat se otázkou, zda právní úprava stanoví pro
oznámení nějaké formální požadavky, a dále je nutno zkoumat, zda byl právní
úkon učiněn ze strany postupitele řádně, zejména zda jej tento úkon může
zavazovat. Dovolatel zcela správně poukazuje na to, že oznámení o postoupení
pohledávky je možno učinit i zcela neformálně, neboť na rozdíl od postupní
smlouvy pro ně občanský zákoník nepředepisuje žádné formální náležitosti. To
však neznamená, že oznámení postoupení pohledávky může vůči dlužníkovi učinit
kdokoli. I pro tento jednostranný právní úkon platí pravidla o jednání
právnických osob, v našem případě jednání podnikatele, obchodní společnosti,
která byla postupitelem. Způsob jednání podnikatelů ve vztahu ke třetím osobám
upravuje obchodní zákoník jednak ve svých obecných ustanovením (§ 13 – 16),
jednak v ustanoveních o jednotlivých obchodních společnostech, kde určuje, kdo
je v dané společnosti statutárním orgánem. Podpůrná úprava vyplývá pro
statutární orgány z ust. § 20 odst. 1 obč. zák. (neomezenost a neomezitelnost
jednatelského oprávnění statutárního orgánu). Pro třetí osoby je dále důležitá
úprava rejstříkových zápisů, neboť jen ze zápisu v obchodním rejstříku mohou
zjistit, jak jsou navenek zavazovány právnické osoby, jejichž statutární orgán
má více osob.
V dané věci bylo zjištěno, že postupitel měl jako společnost s ručením omezeným
více jednatelů, pro které platilo, že jej může zavázat jen společné jednání
dvou z nich. Tato skutečnost byla též v rozhodném období řádně zapsána do
obchodního rejstříku. Jestliže tedy oznámení postupu pohledávky učinil vůči
dlužníkovi jen jeden jednatel, nejednalo se o řádné jednání postupitele ve
vnějších vztazích, toto jednání jej nemohlo zavázat a nemohlo ani způsobit
účinky postoupení závazku. Dlužník tedy zcela správně splnil dluh původnímu
věřiteli a jeho závazek tak zanikl. I v tomto případě se otázkou jednání jménem
obchodní společnosti zabývala judikatura Nejvyššího soudu. Pokud vycházíme ze
závěru, že oznámení postupu pohledávky je právní úkon, potom platí plně závěry
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 198/2002, podle něhož je závazné jen
takové jednání obchodní společnosti, které je učiněno způsobem zapsaným v
obchodním rejstříku.
Jen pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné doplnit, že případné zmocnění,
které k oznámení postupu pohledávky učinil vůči druhému jednateli jednatel
Milan Polhoš, není právně relevantní. Závazek k výkonu funkce jednatele je
závazkem osobní povahy (§ 66 odst. 2 obch. zák.), není jako takový přenosný na
jiné osoby. Navíc by se připuštěním možnosti zmocnění zcela setřel význam
úpravy jednání pomocí současného jednání dvou jednatelů. Tento způsob jednání
volí obchodní společnosti právě proto, aby zamezily rizikům vyplývající z
podpůrné zákonné úpravy, podle níž je oprávněn jednat ve všech věcech
společnosti každý z jednatelů samostatně (§ 133 odst. 1 obch. zák.).
Ostatní argumenty dovolatele v dovolání (nepřítomnost druhého z jednatelů,
uplatnění námitek žalovanou až v odporu proti platebnímu rozkazu, námitka, že
způsob jednání, který požadoval účast dvou jednatelů, byl v obchodním
rejstříku zapsán jen krátce), jsou právně irelevantní a nemají pro posuzování
důvodnosti dovolání význam. Nejvyšší soud se jimi proto podrobněji nezabýval.
Nejvyšší soud dospěl proto v dovolacím řízení k závěru, že právní názor
odvolacího soudu odpovídá platné právní úpravě, odvolací soud zjištěný
skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil
i aplikoval. Posoudil proto věc z hlediska právního správně a dovolání
žalovaného není důvodné. Nejvyšší soud je proto ve smyslu ust. § 243b odst. 2
o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalobce
zamítnuto, žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za
jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), které sestávají z
odměny advokáta ve výši 20.835 Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, §
16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení –
advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši
75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996Sb.) a po připočtení 19% daně z přidané
hodnoty ve výši 3 973 Kč ( srov. § 137 odst. 3 o. s. ř.ve znění účinném od 1.
5. 2004, § 46a odst. 1 zákopna č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 24 883 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. listopadu 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně
senátu