32 Cdo 1182/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Lagermax spedice a logistika s.r.o., se sídlem v Praze 6, U Prioru 1/1059, PSČ 161 01, identifikační číslo osoby 48035131, zastoupené JUDr. Evou Koubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, proti žalované TARGO PROMOTION PRAHA spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1270/31, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60489294, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, o 184 838,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 116/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 130/2011-205, ve znění opravného usnesení ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 12 Cmo 130/2011-218, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č. j. 42 Cm 116/2008-111, v napadeném zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 180 963 Kč s 7% úrokem z prodlení z částek a za období dle specifikace ve výroku rozhodnutí (výrok I.), a jímž dále změnil doplňující usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2010, č. j. 42 Cm 116/2008-120, ve výši náhrady nákladů řízení přiznané České republice vůči žalované (výrok II.) a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o.
s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení úplat ze zasílatelských smluv uzavřených podle § 601 a násl. obchodního zákoníku), v níž měnícím rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé ve výši 180 963 Kč bylo rozhodnuto o sedmi nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem (konkrétně o částkách 6 743 Kč, 90 738,11 Kč, 4 112,65 Kč, 26 017,16 Kč, 57 227 Kč, 3 519 Kč a 49 833,10 Kč).
Vzhledem ke skutečnosti, že měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika samostatných nárocích žalobkyně s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě všech odvolacím soudem přiznaných jednotlivých částek ve výši 6 743 Kč, 90 738,11 Kč, 4 112,65 Kč, 26 017,16 Kč, 57 227 Kč, 3 519 Kč a 49 833,10 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.
s. ř.].
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastnicím řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2013 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu