32 Cdo 1195/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Pavla Koláře
v právní věci žalobkyně M. P. – S. s.r.o., zastoupené JUDr. F. Š., advokátem,
proti žalované T. I. a.s., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, o 326 897 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13
Cm 921/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
12. listopadu 2008, č. j. 4 Cmo 122/2008-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. F. Š.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Praze (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. ledna 2008, č. j. 32 Cdo
3764/2007-79, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 14. února 2007, č. j. 4 Cmo
108/2006-54, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. dubna 2006, č. j. 13 Cm 921/2005-38,
jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 326 897 Kč s
příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen
„o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení
nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno
rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť
je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho
výrocích) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti
napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího
soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelkou předestřená triviální otázka, zda platnost dohody o narovnání,
uzavřené mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, lze poměřovat
ustanoveními § 37 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), není
otázkou zásadně právně významnou. Je tomu tak proto, že její řešení dává přímo
právní předpis, konkrétně ustanovení § 1 odst. 2 ve spojení s § 267 obchodního
zákoníku. Zásadní právní význam napadeného rozsudku a tím i přípustnost
dovolání nemůže přivodit ani otázka dovolatelkou tvrzeného nedostatku
svobodné vůle při uzavírání dohody o narovnání, neboť na jejím řešení odvolací
soud své rozhodnutí nezaložil a ani založit nemohl, neboť skutková tvrzení
dovolatelky nebyla způsobilá takový závěr o její nesvobodné vůli a tím i
neplatnosti právního úkonu dle § 37 odst. 1 obč. zák. učinit. Ani otázku vzdání
se nároku dovolatelky (žalované) na smluvní pokutu v dohodě o narovnání, do níž
dovolatelka rovněž soustředila své námitky, neřešil odvolací soud v rozporu
s hmotným právem, přičemž dovolatelčina formulace této otázky svědčí o jejím
nepochopení institutu narovnání podle § 585 a násl. obč. zák. Dohodou o
narovnání sporných nebo pochybných práv totiž dosavadní závazek zaniká a je
nahrazen závazkem novým, vyplývajícím z narovnání; proto je pojmově vyloučeno,
aby se účastník tímto právním úkonem současně nepřípustně vzdal svých práv, jež
mohou v budoucnu teprve vzniknout (srov. § 574 odst. 2 obč. zák.).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že
dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost
odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna
zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady
žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10
000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a z paušální částky 300 Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v platném znění, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve
výši 1 957 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 10. prosince 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu