32 Cdo 124/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D, advokátem, se sídlem v
Praze 7, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, proti žalované AXA životní pojišťovna
a. s., se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, identifikační číslo
osoby 61859524, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 74/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č. j. 55 Co
379/2010-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. února 2010, č. j. 19 C
74/2008-149, vydaným poté, co jeho předchozí přisuzující rozhodnutí bylo
odvolacím soudem zrušeno, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná (tehdy s obchodní firmou Winterthur
pojišťovna a. s.) uzavřela dne 3. dubna 2006 s M. S. (dále jen „pojištěný“)
pojistnou smlouvu na rizikové životní pojištění pro případ smrti pojištěného. Sjednaná pojistná částka činila 1 000 000 Kč a osobou obmyšlenou byla určena
žalobkyně. Součástí návrhu na uzavření pojistné smlouvy je informace, že klient
je pojištěn jinde. Pojištěný při vyplňování příslušné kolonky žádosti o
uzavření pojistné smlouvy ohledně počtu uzavřených pojistných smluv u jiných
ústavů uvedl, že má sjednáno pojištění se dvěma jinými pojišťovnami, a to
Českou pojišťovnou a ČSOB, ve skutečnosti však měl v období 2001 až 2006
sjednáno pojištění u dalších osmi pojišťoven, přičemž u některých měl smluveno
pojištění více smlouvami, s celkovým úhrnem sjednaného pojistného plnění
přesahujícím částku 8 000 000 Kč. Poté, co M. S., jenž měl v roce 2006 výrazné
finanční potíže, výše jeho dluhů přesahovala částku 10 000 000 Kč a byl
vyšetřován policií pro hospodářskou trestnou činnost, v období od 1. do 30. listopadu 2006 zemřel, utonul v Praze 7 – Tróji ve Vltavě, a co žalobkyně dne
12. února 2007 oznámila pojistnou událost, žalovaná v rámci šetření pojistné
události v prosinci 2007 zjistila informace o dalších pojištěným zatajených
pojištěních. Žalovaná odmítla žalobkyni plnit, jednak s odkazem na hlavu II,
článek 5.3., odst. 2 zvláštní části všeobecných pojistných podmínek z důvodu,
že pojištěná osoba spáchala sebevraždu, jednak proto, že v návrhu na uzavření
pojistné smlouvy byly uvedeny neúplné informace. K tvrzení o sebevraždě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neunesla
důkazní břemeno. Vzal však za prokázané, že pojištěný zatajil při uzavírání
pojistné smlouvy další pojištění úmyslně a že při úplném a pravdivém
zodpovězení dotazů by byl tento klient vyhodnocen jako rizikový, do procesu
jednání o uzavření smlouvy by vstoupil tzv. zajišťovatel, který hodnotí rizika
uzavření smlouvy, a smlouva by s největší pravděpodobností uzavřena nebyla, v
každém případě by však proces hodnocení rizik probíhal jinak. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná namítla v souladu s § 40a zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen „obč. zák.“), neplatnost pojistné smlouvy s tím, že ji uzavřela v omylu vycházejícím
ze skutečnosti, jež byla pro toto uzavření rozhodující, přičemž tento omyl byl
pojištěným vyvolán úmyslně.
Soud dovodil, že zatajením informace o dalších
sjednaných pojištěních byla žalovaná uvedena v omyl, že zatajená informace byla
skutečností, která by hrála při uzavření pojistné smlouvy rozhodnou roli a
nebýt omylu, k uzavření smlouvy by nedošlo, a že tento omyl vyvolal pojištěný,
který musel o omylu vědět („musel vědět, že činí právní úkon s úmyslem uvést v
omyl“), neboť k uzavření ostatních smluv došlo v průběhu krátkého časového
období let 2001 – 2006, přesto tento údaj vědomě zatajil. Soud prvního stupně
zdůraznil, že úspěšně se dovolat neplatnosti právního úkonu pro omyl může jen
ten, kdo využil možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro učinění právního
úkonu, respektive využil možnosti se omylu vyhnout, a usoudil, že v souzené
věci žalovaná tuto svou povinnost splnila, nechala-li pojištěnému vyplnit
konkrétní kolonku ohledně počtu uzavřených pojistných smluv u jiných ústavů. Vyslovil názor, že není reálně možné dělat individuální šetření u každého
klienta zvlášť a pátrat po dalších smlouvách v momentě uzavírání konkrétní
pojistné smlouvy. Na základě toho uzavřel, že žalovaná se důvodně dovolala
relativní neplatnosti právního úkonu pro omyl podle § 49a obč. zák. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a v plném rozsahu se ztotožnil též s
jeho právním posouzením. Doplnil, že žalovaná nemohla po pojistné události od
pojistné smlouvy odstoupit ve smyslu § 23 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o
pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve
znění účinném do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že § 24 odst. 1 tohoto
zákona odmítnutí plnění spojuje jen s příčinnou souvislostí pojistné události a
nepravdivě uvedenými písemnými dotazy ze strany pojistníka, je nutno v případě
takto zjištěných nepravdivých odpovědí, které měly vliv na uzavření pojistné
smlouvy, vycházet z § 1 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, podle něhož
nejsou-li některá práva a povinnosti účastníků soukromého pojištění upravena
tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, řídí se občanským zákoníkem;
žalovaná tedy byla oprávněna namítnout relativní neplatnost pojistné smlouvy z
důvodu omylu při jejím uzavírání, tak jak učinila. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle dovolací argumentace
však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jímž uplatnila
dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. K otázce přípustnosti dovolání se výslovně nevyjádřila,
vyjádřila však mínění, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, neboť se dotýká otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, případně byla soudy rozhodována rozdílně.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval blíže mírou opatrnosti
žalované při sjednávání pojistné smlouvy a její snahou zajistit si odpovídající
míru objektivních informací, které měla za rozhodující pro uzavření pojistné
smlouvy. Poukazuje na to, že žalovaná teprve v rámci šetření pojistné události
zjišťovala, zda má pojištěný uzavřeny další pojistné smlouvy, ačkoliv měla
možnost si takovou skutečnost ověřit sama již v době uzavírání pojistné
smlouvy. Argumentuje závěry Nejvyššího soudu přijatými v jeho rozsudcích ze
dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, a ze dne 19. prosince 2002,
sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, podle nichž omluvitelným je jen takový omyl, k němuž
došlo přesto, že osoba jednající v omylu postupovala s obvyklou mírou
opatrnosti, a že ustanovení § 49a obč. zák. není možno vykládat tak, že na jeho
základě je osoba, která se omylu dovolává, zbavena podle okolností konkrétního
případu povinnosti sama si zajistit odpovídající míru objektivních informací o
okolnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního
úkonu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými a právními
závěry odvolacího soudu a vyjádřila přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1,
4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka
obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal
nedůvodným.
Podle § 1 zákona o pojistné smlouvě tento zákon upravuje vztahy účastníků
pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy (dále jen "soukromé
pojištění"), pokud zvláštní právní předpis tyto vztahy neupravuje jinak
(odstavec 1). Nejsou-li některá práva a povinnosti účastníků soukromého
pojištění upravena tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem, řídí se
občanským zákoníkem (odstavec 2).
Podle § 14 zákona o pojistné smlouvě pojistník a pojištěný jsou povinni
pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se
sjednávaného soukromého pojištění (odstavec 1, věta první).
Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba
učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o
něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto
osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Podle § 40a věty první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu
podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, §
775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo
je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi při výkladu § 49a obč. zák. zdůraznil,
že jednající osoba se ve smyslu § 49a věty první obč. zák. může účinně dovolat
podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o
tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo
přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti
(že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (srov. zejména
rozsudek ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod
číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 55/2010“).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy nižších stupňů v souzené
věci tyto judikatorní závěry nepřehlédly. Výtka, že právní posouzení odvolacího
soudu je v otázce omluvitelnosti omylu neúplné, není opodstatněná. Odvolací
soud v tomto ohledu odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se zcela
ztotožnil. Posouzení, že žalovaná splnila svou povinnost ověřit si skutečnosti
rozhodné pro učinění právního úkonu, jestliže nechala pojištěnému v návrhu na
uzavření pojistné smlouvy vyplnit kolonku určenou pro údaje o pojistných
smlouvách uzavřených u jiných ústavů, a že není reálně možné dělat individuální
šetření u každého klienta zvlášť a pátrat po dalších smlouvách v momentě
uzavírání konkrétní pojistné smlouvy, pak Nejvyšší soud nesprávným neshledává.
Odvolací soud se při řešení této právní otázky od dovolatelkou citované ani od
další příslušné judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Prohlášení pojištěného
o pojistných smlouvách uzavřených u jiných pojišťoven je takové povahy, že se
žalovaná při uzavření smlouvy mohla důvodně spolehnout na jeho pravdivost. Jde
tu o poskytnutí jednoduché, zcela prosté informace, která jen stěží může být (a
v souzené věci také nebyla) deformována omylem samotného jejího poskytovatele,
jeho zanedbáním (jak tomu bylo ve věci R 55/2010) a jejíž podstatou není
předpoklad, jenž se může ukázat nesprávným (jak tomu bylo ve věci rozhodnutí
sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, které je dostupné na http://www.nsoud.cz). Se
zřetelem na to nelze usoudit, že žalovaná nepostupovala s obvyklou mírou
opatrnosti (že nevyvinula obvyklou péči), jestliže před uzavřením pojistné
smlouvy o životním pojištění též neprověřovala, zda výslovné prohlášení o
dalších pojištěních učiněné zájemcem o pojištění není nepravdivé.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm vynaložených právo
a žalované v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu