32 Cdo 1310/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně RADIOKOMUNIKACE a. s., se sídlem v Praze 3, U Nákladového nádraží
3144, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26705036, proti
žalovanému Bc. L. R., o zaplacení částky 21.215,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 11 C 45/2007, o dovolání
žalovaného proti usnesením Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12.
června 2008, č. j. 11 C 45/2007-78, a ze dne 7. července 2008, č. j. 11 C
45/2007-92, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2008,
č. j. 51 Co 556/2008-104, 51 Co 557/2008, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesením Okresního soudu ve Frýdku –
Místku ze dne 12. června 2008, č. j. 11 C 45/2007-78, a ze dne 7. července
2008, č. j. 11 C 45/2007-92, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září
2008, č. j. 51 Co 556/2008-104, 51 Co 557/2008, se odmítá.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. září 2008, č. j. 51 Co
556/2008-104, 51 Co 557/2008, k odvolání žalovaného potvrdil usnesení Okresního
soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12. června 2008, č. j. 11 C 45/2007-78, jímž
bylo rozhodnuto, že v řízení bude jako s žalobcem namísto společnosti
RADIOKOMUNIKACE a. s., se sídlem v Praze 3, U Nákladového nádraží 3144, PSČ 130
00, identifikační číslo osoby 26705036, zaniklé sloučením, pokračováno s jejím
právním nástupcem společností České Radiokomunikace a. s., se sídlem v Praze 3,
U Nákladového nádraží 3144, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27444902
(výrok pod bodem I), a odmítl odvolání žalovaného proti usnesení Okresního
soudu ve Frýdku – Místku ze dne 7. července 2008, č. j. 11 C 45/2007-92, jímž
byla připuštěna změna žaloby (výrok pod bodem II). Usnesení odvolacího soudu v obou jeho výrocích, jakož i obě usnesení soudu
prvního stupně napadl žalovaný dovoláním, v němž uvedl pouze tolik, že proti
těmto rozhodnutím podává „v návaznosti na předešlá rozhodnutí“ dovolání, a
protože nemá právnické vzdělání, žádá o osvobození od soudních poplatků a
nákladů řízení a o ustanovení právního zástupce, který by mu pomohl po odborné
stránce s tímto složitým dovoláním. S přihlédnutím k článku II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž dospěl k následujícím závěrům. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští. Z toho vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně
dovoláním napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí
soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to
zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek
funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší
soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti oběma usnesením Okresního soudu ve
Frýdku – Místku podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání,
přípustné není. Občanský soudní řád v ustanoveních §§ 238 až 239 obsahuje výčet
usnesení odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé a proti nimž je
dovolání přípustné, a usnesení o odmítnutí odvolání mezi nimi není. Je tomu tak
proto, že mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je podle
ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost. Nejvyšší soud proto
dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku pod bodem II usnesení
odvolacího soudu, jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud jde o potvrzující výrok pod bodem I usnesení odvolacího soudu, proti němu
– oproti chybnému poučení odvolacího soudu – dovolání přípustné je, neboť je
zákon připouští v ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z ustanovení § 241 odst. 1, 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolatel (krom případů v
tomto ustanovení uvedených) musí být zastoupen advokátem, jímž musí být
dovolání též sepsáno. Ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. určuje, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které
důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu
napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k
dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241
(zastoupení dovolatele advokátem), běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která
byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před
uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu
až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Dovolání žalovaného ze dne 4. ledna 2009, podané ve dvouměsíční lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 větě první o. s. ř., učiněné v době, kdy žalovaný advokátem
zastoupen nebyl, a advokátem nesepsané, obsahuje údaj o tom, proti kterému
rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, a dá se z něho
též usoudit, čeho se dovolatel domáhá; nelze však z něho zjistit, z jakých
důvodů se toto rozhodnutí napadá (dovolací důvody). Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 2. července
2009, č. j. 11 C 45/2007-140, ustanovil žalovanému „k ochraně jeho zájmů v této
věci“ zástupce z řad advokátů, a to JUDr. Tomáše Mikulíka Hameleho, Ph.D. Protože usnesení neobsahuje poučení o odvolání proti tomuto výroku (poskytnuté
poučení o možnosti podat odvolání je vztaženo k neexistujícímu výroku II),
nenabylo právní moci dne 18. srpna 2009, jak je vyznačeno na jeho originálu,
nýbrž – vzhledem k ustanovení § 204 odst. 2 větě druhé o. s. ř. – až uplynutím
tříměsíční lhůty od doručení, tj. dne 30. listopadu 2009 (srov. § 57 odst. 2
větu první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o
přípustnosti dovolání, byla lhůta k doplnění chybějících náležitostí dovolání
běžící od právní moci usnesení, jímž byl dovolateli ustanoven zástupce, nikoliv
dvouměsíční (podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř.), nýbrž – vzhledem k
ustanovení § 240 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – čtyřměsíční [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2002,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1985, svazek 26/2004, a v časopise
Soudní judikatura číslo 7, ročník 2003, pod číslem 117.].
Lhůta k doplnění
dovolání ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3, části věty druhé za středníkem,
o. s. ř. tedy uplynula až dne 31. března 2010. I tak však tato lhůta uplynula
marně, neboť během ní (ani později) nebylo dovolání o chybějící dovolací
důvody doplněno. Dovolání, které neobsahuje údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího
soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním, a v dovolacím řízení, v němž nebyl
vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní,
nelze pokračovat. Dovolatel může tuto vadu odstranit a dovolání doplnit o
dovolací důvody jen ve lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. Jde o
lhůtu propadnou (prekluzivní), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné
vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud, který k případnému
pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, musí
dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout za přiměřeného použití
ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2005, sp. zn. 29 Odo
25/2005, uveřejněné v Souboru pod číslem C 3540, svazek CD-3/2007). Tak je tomu
též v dané věci. Na tomto důsledku nemůže nic změnit ani skutečnost, že usnesením soudu prvního
stupně ze dne 16. června 2010, č. j. 11 C 45/2007-156, byl ustanovený zástupce
žalovaného na svou žádost (kterou podal již dne 12. října 2009 a k níž se
žalovaný vyjádřil podáním ze dne 25. února 2010, v němž požádal o ustanovení
jiného zástupce) povinnosti k zastupování žalovaného zproštěn. Stalo se tak
totiž až poté, co lhůta k doplnění dovolání uplynula, dovolatel byl tedy po
celou dobu jejího běhu advokátem zastoupen; ten ještě podáním došlým soudu dne
30. března 2010 v reakci na vyjádření žalovaného argumentoval, že další
zastupování není pro narušení důvěry možné, a opakoval žádost o zproštění. Na
okraj lze poznamenat, že usnesení odvolacího soudu ze dne 30. září 2010, sp. zn. 51 Co 384/2010-169, jímž bylo k odvolání
žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně č. j. 11 C 45/2007-156 potvrzeno,
nebylo zprošťovanému zástupci – alespoň podle obsahu spisu – doručeno (ani
doručováno) a usnesení o zproštění tak zřejmě není dosud pravomocné. Bez významu je též to, že soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 4. ledna
2011, č. j. 11 C 45/2007-173, že žalovanému se zástupce neustanovuje, přičemž
podle obsahu odůvodnění se mělo jednat o ustanovení nového zástupce pro
dovolací řízení a soud prvního stupně opřel své rozhodnutí mimo jiné o
(nesprávné) poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí
není přípustné. V situaci, kdy lhůta k doplnění dovolání již marně uplynula, by
ustanovení zástupce dovolateli nemohlo na důsledcích spojených s jejím
uplynutím nic změnit. Jde o lhůtu zákonnou, kterou nelze ani prodloužit (srov. shodně např. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 25/2005),
natož pak její marné uplynutí – z jakýchkoliv důvodů – nevzít na zřetel.
Z
týchž příčin nejsou důvody, proč ustanovený advokát dovolání ve lhůtě
nedoplnil, právně významné pro posouzení důsledků marného uplynutí lhůty, v níž
tak mohl učinit. Nejvyšší soud proto odmítl též dovolání proti výroku pod bodem I rozhodnutí
odvolacího soudu, a to podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu