32 Cdo 1404/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované Maersk Czech Republic s. r. o.,
se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3219/4, PSČ 150 00, identifikační číslo
osoby 18 62 77 06, zastoupené Mgr. Peterem Compeľem, advokátem se sídlem v
Praze 9, Podnikatelská 553, o zaplacení částky 35.469,66 USD s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 60/2006, o dovolání žalobce
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012, č. j. 12 Cmo
383/2008-119, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012, č. j. 12 Cmo
383/2008-119, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2008, č. j.
3 Cm 60/2006-52, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2008, č. j. 3 Cm 60/2006-52,
zamítl návrh žalované na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých
soudů k projednání a rozhodnutí věci. Vyšel z toho, že žalobce se domáhá
náhrady škody v souvislosti s přepravou zboží, které koupil od společnosti
Midwestern Pet Foods Inc sídlící ve Spojených státech amerických (dále jen
„prodávající“). Smlouvu o přepravě zboží uzavřel prodávající jako zasílatel s
dánskou společností A. P. Moeller - Maersk A/S jako dopravcem (dále též jen
„dopravce“). Zboží bylo přepravováno na základě dokladu Bill of Lading (B/L) č. SJ1568604 ze dne 5. února 2005 (dále též jen „konosament“). Žalobce je podle
konosamentu příjemcem zásilky. Žalovaná jako zástupce dopravce pro území České
republiky zboží žalobci nevydala s tím, že žalobce má vůči žalované, resp. vůči
dopravci, dluh a zásilka bude vydána až po úhradě tohoto dluhu. Soud prvního stupně uvedl, že zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
procesním a soukromém, upravuje vztahy s tzv. mezinárodním prvkem, tj. vztahy,
ve kterých je vždy jeden z účastníků cizincem, ať už cizí fyzickou osobou nebo
zahraniční právnickou osobou. V dané věci jsou však oba účastníci řízení
podnikateli se sídlem v České republice a předmětem řízení je nárok žalobce na
náhradu škody vzniklé na území České republiky. Nadto ani jeden z účastníků
sporu není stranou zasílatelské smlouvy, v níž si strany zvolily cizí právo a
jurisdikci cizího státu. Pravomoc českých soudů je tak při absenci
mezinárodního prvku v řízení založena podle ustanovení § 7 občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že je dána věcná [§ 9 odst. 3 písm. r)
o. s. ř.] i místní (§ 85 odst. 3 ve spojení s § 85a o. s. ř.) příslušnost
Městského soudu v Praze. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2009, č. j. 12 Cmo 383/2008-97, zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil
(první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud dovodil, že předmětem řízení je právo žalobce na náhradu škody z
přepravy, prováděné v režimu Úmluvy Organizace spojených národů o námořní
přepravě zboží, která byla vyhlášena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 193/1996 Sb. (dále též jen „Úmluva“ nebo „Hamburská pravidla“), a kterou je
nutno podle ustanovení § 756 obchodního zákoníku na daný vztah aplikovat. Podle
čl. 1 bodu 6 Úmluvy konosament je dokument, který je průkazem o smlouvě o
námořní přepravě. Z čl. 2 bodu 1 písm. d) a e) Úmluvy vyplývá, že ustanovení
Úmluvy se použijí na všechny smlouvy o námořní přepravě, jestliže konosament
nebo jiný dokument, který je průkazem o smlouvě o námořní přepravě, je vydán ve
smluvním státě, nebo konosament nebo jiný dokument, který je průkazem o smlouvě
o námořní přepravě, stanoví, že se tato smlouva má řídit ustanoveními Úmluvy,
nebo právním řádem některého státu, jenž je přijal. Ustanovení Úmluvy se
použijí bez zřetele na státní příslušnost lodi, dopravce, dalšího dopravce,
odesílatele, příjemce, nebo kterékoli zainteresované osoby (čl. 2 bod 2
Úmluvy). Z konosamentu č.
SJ1568604 odvolací soud zjistil, že odesílatelem zboží byl
prodávající, dopravcem A. P. Moeller - Maersk A/S a příjemcem zboží žalobce. Žalobce je majitelem tohoto konosamentu, jde o cenný papír na řad žalobce. Přijetím konosamentu žalobce akceptoval smluvní podmínky v něm uvedené, a to i
ujednání o právu a jurisdikci upravené v čl. 26 smluvních podmínek, podle něhož
kdykoli bude platit odstavec 6.2 (d), anebo kdykoli bude platit US COGSA, ať na
základě přepravy zboží do nebo ze Spojených států amerických nebo jinak, takové
stádium přepravy se bude řídit právem Spojených států a Federální soud
Spojených států Jižního distriktu New Yorku bude mít výlučnou jurisdikci pro
vedení všech sporů ve vztahu k tomuto. Ve všech ostatních případech se bude
tento konosament řídit a vykládat v souladu s anglickým právem a všechny spory
vzniklé podle tohoto dokumentu rozhodne Vrchní soudní dvůr v Londýně s
vyloučením jurisdikce soudu jiné země. Odvolací soud uzavřel, že bylo-li uplatněno právo na náhradu škody na
přepravovaném zboží, o němž se pojednává v odstavci 6.2 (d) čl. 26 smluvních
podmínek obsažených v konosamentu, rozhoduje všechny spory vzniklé z tohoto
dokumentu Vrchní soudní dvůr v Londýně, který byl účastníky smluvního vztahu
zvolen jako soud daný na výběr ve smyslu čl. 21 Úmluvy již dohodou ve smlouvě o
námořní přepravě, o jejímž obsahu a uzavření konosament svědčí (čl. 1 bod 7
Úmluvy). K dovolání žalobce Nejvyšší soud zrušil výše citované rozhodnutí odvolacího
soudu usnesením ze dne 21. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 2934/2009, a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným názorem, podle něhož odvolací
soud pominul, že konosament č. SJ 1568604 ze dne 5. února 2005 byl vystaven
dopravcem A. P. Moeller - Maersk A/S se sídlem v Dánském království pro
odesílatele zboží, jímž byl prodávající, se sídlem ve Spojených státech
amerických, a že je tak průkazem o uzavření smlouvy o námořní přepravě zboží
mezi těmito subjekty. Za této situace je pro posouzení, zda se na projednávanou
věc podle čl. 2 bodu 1 písm. d) a e) Úmluvy (rozsah použití) použijí ustanovení
Úmluvy, a to i ustanovení čl. 21 o volbě soudu (když odvolací soud nezjistil,
že by konosament stanovil podřízení smlouvy o námořní přepravě Úmluvě),
významné zjištění, zda se Spojené státy americké a Dánské království staly
smluvními státy Úmluvy ve smyslu čl. 30 bodu 2 a 3 v návaznosti na ustanovení
čl. 31 o výpovědi jiných úmluv, jimiž jsou Mezinárodní úmluva o sjednocení
některých pravidel ve věci konosamentů podepsaná v Bruselu 25. srpna 1924 a
Protokol podepsaný 23. února 1968, jímž se tato úmluva mění. Odvolací soud se
zjištěním, podle jaké úmluvy byla smlouva o námořní přepravě zboží uzavřena, s
ohledem na subjekty, jež tuto smlouvu uzavřely, nezabýval, jeho posouzení
nedostatku pravomoci českých soudů k projednání věci je neúplné a tím i
nesprávné. Vrchní soud v Praze poté usnesením označeným v záhlaví opět zrušil usnesení
soudu prvního stupně a řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech
řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval své předchozí rozhodnutí ve věci a jsa vázán
právním názorem dovolacího soudu zjistil, že Spojené státy americké i Dánské
království se staly smluvními státy Úmluvy podpisem této Úmluvy, a to Spojené
státy americké dne 30. dubna 1979 a Dánské království dne 18. dubna 1979. Úmluva nahrazuje tzv. Haagská pravidla, popř. Haagsko-Visbyská pravidla,
obsažená v mezinárodní Úmluvě o sjednocení některých pravidel ve věci
konosamentů, podepsaná v Bruselu dne 25. srpna 1924, popř. v Protokolu ze dne
23. února 1968 o změně této úmluvy z roku 1924. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že vztah mezi účastníky je vztahem ze
smlouvy o námořní přepravě podle Úmluvy Organizace spojených národů o námořní
přepravě zboží, tzv. Hamburská pravidla z roku 1978. Odvolací soud uzavřel, že
vzhledem k těmto zjištěním a již uvedeným důvodům nemá co měnit na závěru o
nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, uplatňuje dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel namítá, že
závěr odvolacího soudu, že se Dánské království a Spojené státy americké staly
smluvními státy Úmluvy, je nesprávný a neodpovídá skutečnosti. Naopak jmenované
státy Úmluvu kvalifikovaným způsobem nepřijaly a neratifikovaly, nejsou jí
tudíž vázány a v praxi námořního obchodu a přepravy používají Haagská pravidla,
případně jejich modifikaci Haagsko-Visbyská pravidla. Nicméně daný spor nemá s
Hamburskými pravidly nic společného, neboť konosamentní podmínky (i kdyby byly
pro spor relevantní, což dovolatel popírá) obsahují úpravu, podle níž se řídí
Haagskými, případně Haagsko-Visbyskými pravidly, nikoli Hamburskými pravidly. Skutečnost, že Česká republika je členskou zemí Úmluvy, neznamená, že
zahraniční partneři jsou, případně musí být, ochotni akceptovat Hamburská
pravidla. Nelze proto ani aplikovat ustanovení § 756 obchodního zákoníku, ale
je třeba vycházet z ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 61/2000 Sb., o námořní
plavbě, které odkazuje na „obecně uznávaná pravidla mezinárodního práva“, jimiž
jsou Haagská a Haagsko-Visbyská pravidla. Dovolatel zdůrazňuje, že spor není sporem z přepravy zboží, nýbrž o náhradu
škody podle českých předpisů. Ujednání v čl. 26 konosamentu stanoví anglickou
jurisdikci a příslušnost Vysokého soudního dvora v Londýně pro případ sporu
vzniklého „ve všech dalších případech“ („all other cases“), než při přepravě
zásilky. Spor o náhradu škody vzniklé svévolným jednáním subjektu, jenž ani
není stranou uvedenou v konosamentu, takovým sporem není. Je skutečností, že
dánská společnost A. P. Moeller - Maersk A/S, konosament potvrdila, ta však
zboží žalobce nezadržela a neprodala, to učinila žalovaná, jež je českým
právním subjektem. Dánská společnost škodu nezpůsobila, a proto není ve sporu o
náhradu škody pasivně legitimovaná. České soudy přesto nutí žalobce k přijetí
anglické jurisdikce a určují Vysoký soudní dvůr v Londýně pro řešení sporu dvou
českých subjektů, kdy předmětem sporu není přeprava, ale nevydání zásilky ani
výtěžku z jejího prodeje bez souhlasu vlastníka. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
„soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož
žalobce přijetím konosamentu akceptoval jeho podmínky, za správný. Podstatné
pro závěr o soudní pravomoci je ujednání v čl. 26 konosamentu, které vylučuje
pravomoc soudů České republiky. Úvaha odvolacího soudu o Úmluvě zmíněná v
odůvodnění rozhodnutí, nebyla pro posouzení pravomoci českých soudů nijak
významná. Tvrdí, že při jednání se žalobcem vždy jednala a vystupovala pouze a
jen jako zástupce - agent dopravce a tuto činnost prováděla na základě mandátní
smlouvy uzavřené s dopravcem dne 4. února 1997, tedy jako přímý zástupce
dopravce. V otázkách spojených s úhradou za přepravní služby, zadržením a
prodejem zboží jednala vždy na základě pokynů dopravce a jeho jménem. Účastníkem právních vztahů se žalobcem tak byl vždy jen dopravce.
Veškeré
právní vztahy související s přepravou zboží proto spadají pod konosamentní
podmínky, včetně ujednání o soudní pravomoci. Zabývajíc se jednotlivými
ustanoveními konosamentu, dospívá žalovaná k názoru, že bez konosamentu nemá
žalobce žádný vztah k dopravci, ani k jeho zástupci, tj. k žalované. Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i
důvodné.
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst.
3 věta první o. s. ř.). Proto se zabýval správností právního posouzení věci
zpochybněnou dovolatelem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud předně uvádí, že odvolací soud se právním názorem dovolacího
soudu vyjádřeným v předchozím zrušovacím rozhodnutí neřídil, neboť opětovně
dospěl k závěru, že právní vztahy založené konosamentem - v situaci, kdy
nezjistil, že by tento dokument stanovil podřízení smlouvy o námořní přepravě
zboží Úmluvě - se budou přesto řídit Úmluvou s ohledem na čl. 2, neboť Spojené
státy americké i Dánské království jsou členskými státy Úmluvy, a že účastníky
smluvního vztahu byl zvolen jako soud daný na výběr ve smyslu čl. 21 Úmluvy k
projednání sporu o náhradu škody na přepravovaném zboží High Court of London s
tím, že rozhodným bude anglické právo.
Závěr odvolacího soudu není správný, neboť Spojené státy americké sice Úmluvu
podepsaly 30. dubna 1979, dosud ji však neratifikovaly a rovněž Dánské
království Úmluvu podepsalo 18. dubna 1979, ale neratifikovalo. Posouzení
pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci podle Úmluvy je proto nesprávné.
Pro posouzení pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci je
určující, zda jde o řízení ve věci s mezinárodním prvkem. O věc s mezinárodním
prvkem jde tehdy, má-li soukromoprávní vztah, z něhož je v řízení uplatněno
právo, v některém svém prvku vztah k zahraničí. Mezinárodní prvek v
soukromoprávním vztahu je dán tehdy, jestliže je vztah k zahraničí u subjektu
právního vztahu, u předmětu právního vztahu, u skutečnosti právně významné pro
vznik a existenci právního vztahu nebo u právního vztahu, který právně souvisí
nebo je právně závislý na jiném právním vztahu, jestliže se základní právní
vztah řídí cizím právem (srov. Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6.
opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno, 2004, str. 17 a 18). Zjistí-li
rozhodující soud přítomnost mezinárodního prvku v řízení, je povinen se kromě
otázky své pravomoci (§ 103 o. s. ř.) zabývat rovněž otázkou, podle jakého
právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah posoudit.
V projednávané věci jsou žalobce i žalovaná českými právními subjekty s
bydlištěm, resp. se sídlem, v České republice, mezinárodní prvek je však dán
předmětem sporu, kterým je nárok na náhradu škody z práva ke konosamentu v
mezinárodní námořní přepravě. Podle žalobních tvrzení smlouvu o přepravě zboží
uzavřel americký prodávající jako zasílatel s dánskou společností jako
dopravcem a zboží bylo přepraveno na základě nákladního listu pro námořní
dopravu č. SJ1568604, v němž je žalobce uveden jako příjemce zásilky, zásilka
však nebyla žalobci vydána, čímž došlo k porušení smluvní povinnosti plynoucí z
konosamentu žalovanou jednající jménem dopravce a žalobci vznikla škoda ve výši
zaplacené ceny přepravovaného zboží a ušlého zisku, kterého by dosáhl prodejem
zboží.
Podle zjištění odvolacího soudu konosament obsahuje ve smluvních podmínkách
ujednání o rozhodném právu i soudní pravomoci. Tím je pro posouzení
příslušnosti soudů relevantní mezinárodní prvek v řízení o náhradu škody, byť
mezi českými právními subjekty, dán. Soud prvního stupně zabývaje se otázkou
pravomoci soudů České republiky k projednání věci, vycházel pouze z té
skutečnosti, že strany sporu jsou českými právními subjekty s bydlištěm, resp.
žalovaná se sídlem v České republice, a předmětem sporu je náhrada škody
vzniklé na území České republiky, takže k aplikaci zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním chybí mezinárodní prvek. Dodal, že ani
jeden z účastníků není stranou zasílatelské smlouvy, v níž si smluvní strany
zvolily cizí právo a jurisdikci cizího státu. Závěr soudu prvního stupně o
neexistenci mezinárodního prvku v řízení s ohledem na výše uvedené je nesprávný.
Pro další úvahy o soudní pravomoci a použití rozhodného práva je významné, zda
žalobce jako třetí osoba držící konosament je vázán smluvními podmínkami v něm
obsaženými. Odvolací soud zjistil, že dohoda o volbě soudu a rozhodném právu
obsažená v čl. 26 smluvních podmínek konosamentu směřuje za splnění určitých
předpokladů ve prospěch soudů Spojených států amerických a bude se řídit právem
Spojených států amerických, a ve všech ostatních případech se budou práva a
povinnosti z nákladního listu řídit a vykládat v souladu s anglickým právem a
všechny spory vzniklé podle tohoto dokumentu rozhodne High Court of London s
vyloučením jurisdikce soudu jiné země.
Vzhledem k tomu, že jde o posouzení, zda žalobce mající bydliště v České
republice, tedy v členském státě Evropské unie, jako třetí osoba držící
konosament, je vázán dohodou o volbě soudu Spojeného království Velké Británie
a Severního Irska obsažené ve smluvních podmínkách konosamentu, je nutno
postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení
Brusel I“), a to podle článku 23 upravujícího ujednání o příslušnosti.
Z článku 23 nařízení Brusel I vyplývá, že dohodnou-li se strany, z nichž
alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo
budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto
členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany
nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti
musí být uzavřena a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením nebo b) ve formě,
která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v
mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které
strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném
odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí (odstavec 1). Uzavřou-li
takovou dohodu strany, z nichž žádná nemá bydliště na území členského státu,
nemohou soudy ostatních členských států rozhodovat, ledaže by zvolený soud nebo
soudy příslušnost odmítly (odstavec 3).
Otázkou, zda doložka o soudní pravomoci obsažená v konosamentu, jež je
považována za platnou ve vztahu mezi dopravcem a odesílatelem, je rovněž
závazná pro jakoukoliv třetí stranu držící konosament, a tedy výkladem a
použitím článku 17 Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech z roku 1968 (dále jen „Bruselská úmluva“) [nyní článek 23
nařízení Brusel I], se Soudní dvůr Evropské unie zabýval v rozsudku ze dne 9.
listopadu 2000, ve věci C-387/98, Coreck Maritime GmbH proti Handelsveem BV a
ostatní. V něm učinil závěr, že doložka o soudní příslušnosti sjednaná mezi
dopravcem a odesílatelem, která se nachází v konosamentu, je vykonatelná vůči
třetí straně držící konosament, pokud tato vstoupila do práv a povinností
odesílatele podle použitelného vnitrostátního práva, když získala konosament.
Pokud nikoliv, musí se posoudit, zda přijala doložku s ohledem na požadavky
kladené prvním odstavcem článku 17 Bruselské úmluvy (nyní článek 23 nařízení
Brusel I).
V projednávané věci je podle smluvních podmínek konosamentu rozhodným právem
anglické právo (srov. čl. 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové
vztahy, uveřejněné pod č. 64/2006 Sb. m. s., resp. § 9 odst. 1 zák. č. 97/1963
Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ve smyslu závěrů citovaného
rozsudku Soudního dvora Evropské unie je proto třeba posoudit podle anglického
práva, zda žalobce jako držitel konosamentu vstoupil do práv a povinností
odesílatele. Vstoupil-li do těchto práv a povinností, zavazuje žalobce i dohoda
o volbě soudu.
Poněvadž odvolací soud se posouzením, zda žalobce jako třetí osoba držící
konosament, vstoupil do práv a povinností odesílatele podle rozhodného
anglického práva a je vázán dohodou o příslušnosti soudu, nezabýval a závěr o
aplikaci Úmluvy Organizace spojených národů o námořní přepravě zboží na
provedenou přepravu zboží je nesprávný, je jeho právní posouzení nedostatku
pravomoci soudů České republiky k projednání věci neúplné a tím i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí
odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
věty první § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu