32 Cdo 1419/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Agrobanky Praha, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1,
Novém Městě, Opletalova 958/27, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00 41 18
50, zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem v Praze 3,
Velehradská 26, proti žalovanému M. D., zastoupenému Mgr. Jiřím Linhartem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 9, o zaplacení částky
11,510.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod
sp. zn. 6 C 279/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 19. května 2009, č. j. 22 Co 714/2009-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou 26. září 2003 domáhala zaplacení částky
11,510.000,- Kč s příslušenstvím z titulu úvěru poskytnutého žalovanému na
nákup a rekonstrukci hotelu. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 6 C
279/2003-62, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 11,510.000,- Kč s
příslušenstvím k 31. srpnu 2003, to je úroky z úvěru ve výši 2,358.828,71 Kč,
smluvní úroky z prodlení ve výši 20,355.107,60 Kč a úrok ve výši 20 % z částky
11,510.000,- Kč od 1. září 2003 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši
11,540.000,- Kč na základě smlouvy o úvěru č. R-1/95 uzavřené 13. února 1995, v
níž se žalovaný zavázal úvěr spolu s úroky dohodnutými ve smlouvě vrátit do 31. ledna 1996. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, jednotlivé splátky úvěru byly po
lhůtě splatnosti převedeny na účet splátek nesplacených ve lhůtě. Žalobkyně
uzavřela se společností Optimus Consult a. s. (dále jen „společnost“) 22. ledna
2002 mandátní smlouvu o správě a vymáhání pohledávek (dále jen „mandátní
smlouva“), v níž zmocnila společnost k právním úkonům a jiné činnosti směřující
k maximalizaci dobytnosti pohledávek žalobkyně, k vymáhání pohledávek a k
jednání s dlužníky o způsobu uspokojení pohledávek. V čl. V bodu 2 mandátní
smlouvy se strany dohodly, že žalobkyně jako mandant udělí společnosti jako
správci potřebné plné moci, podle bodu 3 téhož článku správce má právo vést
jednání s dlužníky nebo třetími osobami (ručiteli) o způsobu uspokojení
pohledávek a činit úkony k zajištění uspokojení pohledávek. K uzavření smluv s
těmito osobami udělí mandant správci plnou moc ad hoc. Podle zápisu ze dne 27. ledna 2003, resp. 11. února 2003, proběhlo jednání mezi společností a žalovaným
o závazcích žalovaného vůči žalobkyni vyplývajících z několika smluv o úvěru
(mimo jiné i ze smlouvy č. R-1/95) k 31. prosinci 2002 v celkové výši
115,348.470,89 Kč, jež byla v zápise z jednání z 11. února 2003 opravena na
správnou výši 78,634.245,18 Kč, a tuto částku žalovaný uznal co do rozsahu a
výše jako svůj závazek vůči žalobkyni z titulu smluv o úvěru uvedených v zápise. S odkazem na ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) soud prvního stupně dovodil, že žalovaný závazek ze smlouvy o úvěru č. R-1/95 uznal, neboť závazek z této smlouvy byl v zápise z jednání, který
žalovaný podepsal, jednoznačně identifikován a zákonem není stanoveno, jakým
způsobem má být závazek určen a není tak nezbytné, aby byl „v tomto určení“
uveden rozsah závazku. O jaký závazek jde, bylo určeno „odkazem na určitou
smlouvu“, a to smlouvu o úvěru č. R-1/95. Uznáním závazku nastala právní
domněnka, že k 27. lednu 2003 závazek žalovaného z této smlouvy o úvěru trval. Námitku žalovaného, že závazek nebyl jednoznačně určen rozsahem, a proto jde o
neplatný úkon podle ustanovení § 37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
nepovažoval za důvodnou. Výše závazku byla prokázána, pokud jde o jistinu,
úroky i smluvní úroky z prodlení výpisy z účtů žalobkyně.
Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce, že uznání závazku jako úkon
adresovaný věřiteli může přijmout jen věřitel, a to se nestalo. Žalovaný uznal
svůj závazek vůči žalobkyni při jednání se společností, jež jednala za
žalobkyni na základě mandátní smlouvy. Konkrétní plné moci k tomuto jednání
nebylo potřeba, neboť společnost za mandanta neuzavírala se žalovaným žádnou
smlouvu, uznání závazku je jednostranný právní úkon. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první
výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o
povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za odvolání (třetí výrok). Odvolací soud opakoval dokazování originálem zápisu z jednání s klientem z 27. ledna 2003, vyhotoveným společností, a fotokopií zápisu z jednání s klientem z
11. února 2003 a zjistil, že v pořadí druhý zápis byl pořízen proto, že v
prvním zápise byla nesprávně uvedena výše závazku částkou 115,348.470,89 Kč,
když její správná výše podle druhého zápisu měla činit k 31. prosinci 2002
78,634.245,18 Kč. V zápise z 11. února 2003 žalovaný prohlásil, že ve vztahu k
žalobkyni uznává závazek ve výši 78,634.245,18 Kč co do rozsahu a výše „přičemž
součet jistin úvěru po splatnosti vzniklých ze smluv o úvěru registrační číslo
S-339/94, R-13/95, R-9/95, S-22/95, R-12/95, R-1/95 je ve výši 29,341.815,69 Kč
a úroky z prodlení k 31. prosinci 2002 jsou ve výši 49,292.429,49 Kč“. Odvolací soud uvedl, že řízení ve věci bylo přerušeno prohlášením konkursu na
majetek žalovaného, konkurs byl následně zrušen po splnění rozvrhového
usnesení. Žalobkyně pohledávku přihlásila do konkursu, pohledávka byla
evidována pod pořadovým číslem 11. Při posouzení platnosti uznání závazku žalovaným dospěl odvolací soud k závěru
odlišnému od závěru soudu prvního stupně. Zdůraznil, že žalovaný učinil
uznávací prohlášení z 11. února 2003 nikoliv pouze k úvěru ze smlouvy č. R-1/95
ze dne 13. února 1995, ale i ve vztahu k dalším úvěrům (ze smlouvy č. S-339/94,
R-13/95, R-9/95, S-22/95 a R-12/95). Částka 78,634.245,18 Kč zmíněná v
uznávacím prohlášení jako správná výše dluhu žalovaného k 31. prosinci 2002
představuje součet jistin všech uvedených úvěrů k tomuto dni ve výši
29,341.815,69 Kč a úroků z prodlení v částce 49,292.429,- Kč. Podmínkou
platnosti uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. je
skutečnost, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně
identifikován. Způsob identifikace zákon neurčuje, avšak závazek musí být
vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem. Pouze tak zakládá
existenci vyvratitelné právní domněnky trvání uznaného závazku v okamžiku jeho
uznání. Uznání závazku žalovaným v listině ze dne 11. února 2003 nelze shledat
za určité, neboť z ní není zřejmé, jaký konkrétní závazek žalovaný uznává, když
nelze zjistit ani za pomocí výkladových pravidel, v jakém rozsahu žalovaný
uznává svůj závazek ve vztahu ke smlouvě o úvěru č. R-1/95. Žalovaným byl uznán
závazek ve výši, která je součtem jistin z celkem šesti úvěrů i úroků z těchto
úvěrů.
I když jsou v listině úvěry označeny, nelze dovodit, jaký konkrétní
závazek žalovaný uznává ve vztahu k tomu kterému úvěru, zda se uznání týká
části či celé jistiny toho kterého úvěru, části či všech úroků z prodlení toho
kterého úvěru. Je-li uznání závazku žalovaným neplatné, neuplatní se ustanovení § 407 odst. 1
obch. zák. o běhu nové čtyřleté promlčecí doby od tohoto uznání a námitka
promlčení vznesená žalovaným je důvodná, neboť čtyřletá promlčecí doba určená
ustanovením § 397 obch. zák., jež začala plynout od doby splatnosti závazku
(úvěr byl splatný do 31. ledna 1996), podle ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. uplynula k 31. lednu 2000. Byla-li žaloba podána 26. září 2003, stalo se tak po
uplynutí promlčecí doby. Pro úplnost odvolací soud dodal, že námitka žalovaného, podle níž důvodem
neplatnosti uznání závazku je i skutečnost, že toto uznání nebylo učiněno vůči
věřiteli, není opodstatněná, neboť z obsahu uznávacího prohlášení vyplývá, že
žalovaný toto prohlášení učinil ve vztahu k pohledávce žalobkyně, bylo tedy
adresováno žalobkyni a jelikož jde o jednostranný úkon, není významné, že za
žalobkyni prohlášení podepsal JUDr. P. H. jako zástupce společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na nesprávné právní posouzení věci
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti uznání závazku
pro neurčitost rozsahu, v jakém byl závazek žalovaným uznán. Namítá, že způsob
identifikace závazku zákon neurčuje a lze ji provést jakýmkoliv jednoznačným
způsobem tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem. Určitost závazku pak
nelze zaměňovat s jeho výší. Obchodní zákoník nevyžaduje, aby závazek byl určen
důvodem a výší a je-li dostatečně identifikován jinými vlastnostmi, než výší,
pak není-li rozsah uznání nijak omezen, lze dovodit, že byl uznán v celém
rozsahu i bez toho, že by byla uvedena jeho výše. Zdůrazňuje, že uznání závazku
z 11. února 2003 odkazuje na příslušné smlouvy o úvěru, v nichž jsou závazky,
které jsou předmětem uznání, dostatečně určeny. Zároveň z uznání vyplývá, že
žalovaný je učinil ve vztahu k pohledávce žalobkyně, bylo tedy adresováno
žalobkyni. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že uznávací prohlášení obsahuje
zákonem stanovené náležitosti, je určité a platné a k promlčení práva nedošlo.
Na podporu tohoto názoru uvádí, že pohledávku ze smlouvy o úvěru č. R-1/95
přihlásila do konkursu prohlášeného na majetek žalovaného a pohledávka byla
zjištěna, když byla zcela uznána správcem konkursní podstaty a nikým nebyla
popřena.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu, jsa jím v zásadě vázán, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově
vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí
zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami, které by měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tyto vady nejsou v dovolání namítány a dovolací soud je z
obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybněnou
dovolatelkou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý
závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání
již promlčena.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Otázkou náležitostí uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. se
Nejvyšší soud zabýval v rozsudku (zmíněném odvolacím soudem) ze dne 24. března
2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 (jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových
stránkách). V něm učinil závěr, že citované ustanovení vyžaduje, vedle písemné
formy tohoto právního úkonu, aby byl uznán určitý závazek, přičemž požadavek
určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace takovým
způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, lze
konkretizovat např. uvedením právního důvodu vzniku závazku, odkazem na
listinu, ve které je specifikován, apod. Určitost závazku tudíž nelze
ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků
předvídaných ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák.
Potud uznávací prohlášení ze dne 11. února 2003 náležitostem vyžadovaným
citovaným ustanovením vyhovuje, neboť z něj jednoznačně vyplývá, že předmětem
uznání byly závazky ze smluv o úvěru č. S-339/94, R-13/95, R-9/95, S-22/95,
R-12/95 a R-1/95 uzavřených mezi žalobkyní a žalovaným.
K náležitostem uznání závazku však patří i určení rozsahu, v němž je závazek
uznán, neboť v uznaném rozsahu se má za to, že závazek v době uznání trvá.
Je-li uznán závazek odkazem na listinu, v němž je jeho výše uvedena, nemusí být
rozsah uznávaného závazku uveden v samotném uznávacím prohlášení. Je-li však
uznáváno několik závazků ať už ze stejného právního titulu nebo z různých
právních důvodů, musí být rozsah určitých uznávaných závazků, tedy závazků, jež
jsou náležitě specifikovány, zjistitelný z uznávacího prohlášení, nevyplývá-li
z listin, na něž je odkazováno. Neurčitost uznávacího prohlášení tak může
spočívat i v tom, že není zřejmé, v jakém rozsahu - v jaké výši - dlužník
uznává svůj určitý závazek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004 - in www.nsoud.cz).
Je-li v uznávacím prohlášení z 11. února 2003 uvedeno, že dlužník uznává své
závazky celkem ze šesti smluv o úvěru, které jsou označeny příslušnými čísly s
tím, že součet jistin úvěru po splatnosti ze všech označených smluv o úvěru
představuje částku 29,341.815,69 Kč a součet úroků z prodlení k 31. prosinci
2002 částku 49,292.429,49 Kč, je uznání závazku neurčité co do rozsahu, v jakém
byly uznány závazky z každé smlouvy o úvěru, tedy i ze smlouvy č. R-1/95.
Přitom nejde o situaci, kdy by tento rozsah uznaného závazku byl určen odkazem
na listinu, tj. na smlouvu č. R-1/95, protože výše částky poskytnuté jako úvěr
uvedená ve smlouvě je odlišná od částky, o níž žalobkyně tvrdí, že byla
žalovaným uznána. Výše úroků z prodlení konkrétní částkou ve smlouvě o úvěru č.
R-1/95 není vyčíslena a logicky ani vyčíslena být nemohla. Závěr odvolacího
soudu o neplatnosti uznání závazku pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1
obč. zák., když z uznávacího prohlášení není zřejmé, v jakém rozsahu byl
závazek ze smlouvy o úvěru č. R-1/95 uznán, je proto správný. Za této situace
není významné, vůči komu bylo uznání závazku učiněno.
Námitka, že pohledávka, jejíž zaplacení je předmětem sporu, byla v konkursu
uznána správcem konkursní podstaty, není opodstatněná a pro závěr o neplatnosti
uznání závazku a promlčení pohledávky významná, protože uznání pohledávky
správcem konkursní podstaty podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nemá účinky
hmotněprávního uznání závazku (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího
soudu uveřejněném pod číslem 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. března 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu