32 Cdo 143/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně P E L E N, s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Plzni,
Mikulášské náměstí 552/17, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 46886583,
zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 9,
proti žalované MONACO int. s.r.o., se sídlem v Praze 9, Mladoboleslavská čp.
209, PSČ 197 00, identifikační číslo osoby 60471271, zastoupené JUDr. Jiřím
Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská 1099/6, o 1 070 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 204/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září
2009, č. j. 4 Cmo 383/2008-187, ve znění usnesení ze dne 29. září 2011, č. j. 4
Cmo 383/2008-215, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 4 Cmo
383/2008-187, ve znění usnesení ze dne 29. září 2011, č. j. 4 Cmo 383/2008-215,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí první ve
věci) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 5 Cm
204/2003-97, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 070 000 Kč s
příslušenstvím a bylo rozhodnuto nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud tak rozhodl stejně
jako ve svém předchozím rozsudku ze dne 25. října 2006, č. j. 4 Cmo
226/2005-138, který Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. října 2008, č. j. 32 Cdo
815/2007-166, zrušil pro rozpor s hmotným právem a ustálenou judikaturou
dovolacího soudu a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru o neplatnosti ujednání v čl. 10.3 smlouvy o dílo
ze dne 9. května 2001 uzavřené mezi účastnicemi (dále též jen „smlouva o
dílo“), neboť v ní sjednanou smluvní pokutou, kterou žalovaná uplatnila k
započtení jako obranu proti návrhu na vrácení záloh, které jí žalobkyně
poskytla před odstoupením od smlouvy o dílo, nebylo zajišťováno plnění určité
smluvní povinnosti, nýbrž jí mělo být sankcionováno využití práva žalobkyně
odstoupit od smlouvy o dílo dle jejího čl. 11.2. Současně odvolacímu soudu
uložil, aby se v dalším řízení zabýval námitkami žalobkyně směřujícími proti
existenci dalších pohledávek (t. j. smluvní pokuty ve výši 941 397 Kč dle čl. 10.4 smlouvy o dílo a náhrady škody ve výši 128 603 Kč), které žalovaná
započetla proti žalobnímu nároku, jejichž oprávněnost s ohledem na své právní
závěry již neposuzoval. V novém řízení se odvolací soud už nezabýval uzavřením smlouvy o dílo mezi
žalobkyní jako objednatelkou a žalovanou jako zhotovitelkou, odstoupením
žalované od smlouvy o dílo a ani oprávněností nároku žalobkyně na vrácení
zaplacených tří záloh v celkové výši 1 070 000 Kč, neboť tyto skutečnosti
byly nepochybně zjištěny již v dosavadním nalézacím řízení a žádnou z obou
účastnic nebyly nijak zpochybňovány. Spornou tak zůstala pouze otázka
oprávněnosti započtení pohledávek žalované proti žalobní pohledávce. Odvolací soud, vycházeje ze závěru dovolacího soudu o neplatnosti čl. 10.3
smlouvy o dílo, proto posuzoval oprávněnost započtení smluvní pokuty vyúčtované
žalovanou dle čl. 10.4 smlouvy o dílo a náhrady škody ve výši 128 603 Kč proti
pohledávce žalobkyně na vrácení poskytnutých záloh na cenu díla. V tomto směru
vyšel ze zjištění, že v čl. 10.4 smlouvy o dílo si účastnice sjednaly
jednorázovou smluvní pokutu ve výši neuhrazených záloh jako zajištění
povinnosti objednatelky umožnit zhotovitelce po odstoupení od smlouvy
demontovat a převzít předmět smlouvy. Žalovaná odstoupila od smlouvy platně dne
9. října 2001, kdy bylo žalobkyni doručeno její písemné odstoupení ze dne 8. října 2001. Součástí listiny o odstoupení byla i výzva k poskytnutí součinnosti
k demontáži a k převzetí nainstalovaného zařízení, přičemž v tomto směru
následovaly i další výzvy. Výše zaplacených záloh činila 1 070 000 Kč, výše
neuhrazených záloh dosáhla částku 941 397 Kč. Žádosti žalované o zpřístupnění
prostor ze dne 24. září 2002 a 11.
října 2002 za účelem odvozu předmětného
zařízení byly neúspěšné, přičemž předmětné zařízení prodala žalovaná za kupní
cenu ve výši 585 600 Kč. Ustanovení § 325 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jehož
aplikace se odvolatelka (žalobkyně) domáhala, podle názoru odvolacího soudu na
daný případ nedopadá, neboť v posuzované věci již o vzájemné závazky nejde,
jelikož jde o nároky po odstoupení od smlouvy podle § 351 obch. zák. a závazek
žalobkyně spočíval v poskytnutí součinnosti k demontáži a k odvozu předmětného
zařízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně po odstoupení od smlouvy ze strany
žalované nesplnila své povinnosti ze smlouvy o dílo, a to poskytnout žalované
součinnost k demontáži předmětného zařízení, čímž jí jako vlastnici zařízení
neumožnila jeho demontáž a odvezení, a to přesto, že ji žalovaná ke splnění
této povinnosti v souladu se smlouvou o dílo opakovaně vyzývala. Žalované proto
vzniklo právo požadovat smluvní pokutu dle čl. 10.4 smlouvy o dílo ve výši 941
397 Kč (po odpočtu zaplacených záloh od smluvených) a její zápočet proti
pohledávce žalobkyně v této výši je oprávněný. Pokud jde o zbývající částku ve
výši 128 603 Kč uplatněnou žalovanou k započtení, odvolací soud sdílí názor
soudu prvního stupně o odpovědnosti žalobkyně za škodu podle § 373 obch. zák.,
která vznikla žalované tím, že v souvislosti se shora popsaným neposkytnutím
součinnosti ze strany žalobkyně nemohla realizovat prodej zařízení společnosti
JACHT HOTEL, a.s., která nabízela jeho koupi za cenu 1 170 000 Kč za podmínky
uskutečnit demontáž a odvoz zařízení do požadované lhůty 15. května 2002, nýbrž
ho posléze odprodala společnosti TEMELÍN CLUB, s.r.o. na základě kupní smlouvy
ze dne 16. ledna 2003 za sjednanou kupní cenu podstatně nižší, a to 585 600 Kč. Odvolací soud uzavřel, že přestože je nárok žalobkyně na vrácení zaplacené
zálohy oprávněný, nelze jí ho přiznat z důvodu jeho zániku započtením oprávněné
pohledávky žalované. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje ve výkladu a
aplikaci § 325 a 326 obch. zák. Dovolatelka prezentuje názor, že oprávněnost obou kompenzačních námitek
žalované, resp. obou jejich nároků na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody,
je odvislá od posouzení, zda nevrácením předmětu díla podle čl. 11.3 smlouvy
porušila svou smluvní povinnost či nikoli. V tomto směru setrvává na své
argumentaci z nalézacího řízení, že se s ohledem na § 326 obch. zák. v prodlení
s plněním povinnosti vrátit žalované předmět díla dle čl. 11.3 smlouvy o dílo
neocitla, jestliže jí žalovaná zcela jasně současně s výzvou k vrácení předmětu
díla oznámila, že svou povinnost vrátit jí zálohu ve výši 1 070 000 Kč nesplní.
Poukazuje na to, že v případě povinností vrátit předmět díla a zaplacenou
zálohu jde o vzájemné závazky, a proto je na místě aplikace ustanovení § 325 a
326 obch. zák., jichž se opakovaně bezúspěšně dovolávala. Pokud jí proto
žalovaná odepřela plnění svého závazku, nebyla oprávněna se po ní ani domáhat
splnění závazku vrátit předmět díla. Dovolatelka, vycházejíc ze znění ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., uvádí, že
jestliže si před odstoupením od smlouvy o dílo vzájemně plnily obě strany, jsou
povinny si po odstoupení od smlouvy o dílo tato plnění vzájemně vrátit. V této
souvislosti dále vysvětluje, že jejich vzájemné závazky nebyly splatné ve
stejné době, jelikož závazek žalované vrátit jí zálohu byl dle čl. 11.4 smlouvy
splatný do 5 dnů od splnění závazku žalobkyně vrátit žalované předmět díla;
nejprve tedy měla plnit žalobkyně a až poté, ve lhůtě 5 dnů, měla svůj
předmětný závazek splnit žalovaná. Jestliže odvolací soud v odůvodnění
rozhodnutí pomíjí čl. 11.4 smlouvy a na druhé straně zmiňuje § 351 obch. zák.,
není podle dovolatelky jasné a přezkoumatelné, na základě čeho dospěl k závěru,
že v posuzované věci se o vzájemné závazky ve stejné době ze závazkového vztahu
nejedná. Bez uvedeného článku smlouvy by závazky naopak ve stejné době splatné
byly a aplikace § 325 obch. zák., jehož použití odvolací soud vyloučil, by byla
možná, resp. nezbytná. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se ustanovením § 326 obch. zák. vůbec
nezabýval, ačkoli jeho použitelnost z okolností případu vyplývala a dovolatelka
se jeho aplikace dovolávala. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí v otázce aplikace ustanovení § 325 a 326
obch. zák. při vrácení plnění poskytnutého před odstoupením od smlouvy (§ 351
odst. 2 obch. zák.) v návaznosti na oprávněnost vzniku a zápočtu smluvní pokuty
dle čl. 10.4 smlouvy o dílo a pohledávky k náhradě škody na žalobní pohledávku,
[jejichž užití (resp. § 325 obch. zák.) odvolací soud vyloučil a ustanovením §
326 obch. zák. se nezabýval]. S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu
dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu,
že v souzené věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci § 325 (a potažmo § 326)
obch. zák. Podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. strana, které bylo před odstoupením
od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u
peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ,
jinak stanovené podle § 502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od
smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených. Podle ustanovení § 325 obch. zák. mají-li strany vzájemné závazky, může se
splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již
splnila nebo je připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou,
ledaže ze smlouvy, ze zákona nebo z povahy některého závazku vyplývá něco
jiného. Toto ustanovení se vztahuje jen na případy, kdy podle smlouvy nebo podle
zákonné úpravy je povinnost plnit (resp. právo požadovat plnění) dána pro
vzájemné závazky ve stejné době. Jestliže podle smlouvy jsou stanoveny různé
doby plnění, může ta strana, která je povinna svůj závazek plnit dříve, odepřít
plnění za podmínek daných v § 326 obch. zák. (srov. Štenglová, I., Plíva, S.,
Tomsa, M. a kol. : Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha, C. H. Beck,
2010, strana 997). Podle ustanovení § 326 odst. 1 obch. zák. je-li strana povinna plnit závazek
před plněním závazku druhé strany, může své plnění odepřít až do doby, kdy jí
bude poskytnuto nebo dostatečně zajištěno plnění druhé strany, jestliže po
uzavření smlouvy se stane zřejmým, že druhá strana nesplní svůj závazek
vzhledem k nedostatku své způsobilosti poskytnout plnění nebo vzhledem k svému
chování při přípravě plnění závazku. Z uvedeného vyplývá, že pokud se strany nedohodnou jinak, mají závazky stran
vrátit si plnění poskytnuté druhou stranou před odstoupením od smlouvy
charakter synallagmatických závazků s režimem podle § 325 a 326 obch. zák. (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým
otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního
leasingu, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). To platilo i v této věci ohledně závazku žalobkyně vydat žalované
zařízení gastronomického provozu včetně závazku žalobkyně poskytnout součinnost
(zpřístupnit prostory) pro demontáž a odvoz tohoto zařízení a závazku žalované
vrátit žalobkyni poskytnuté zálohy na cenu díla. Dovodil-li proto
odvolací soud, že ustanovení § 325 (potažmo § 326) obch. zák. na daný případ
nedopadá, na základě úvahy, že toto ustanovení lze vztáhnout pouze „na vzájemné
závazky ve stejné době ze závazkového vztahu, když v posuzované věci již jde o
nároky po odstoupení od smlouvy dle § 351 obch. zák.
a závazek žalobkyně
spočíval v poskytnutí součinnosti k demontáži a odvozu předmětného zařízení,“
nemohou tyto jím uváděné důvody obstát a odvolací soud pochybil, pokud tato
ustanovení neaplikoval (se zřetelem na smluvní ujednání účastníků o vypořádání
závazků, popřípadě jejich splatnosti, v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo). Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že pominul posoudit, zda žalobkyně byla ve
smyslu § 326 odst. 1 obch. zák. oprávněna své plnění odepřít, a to v
návaznosti na důvodnost smluvní pokuty sjednané v čl. 10.4. smlouvy o dílo. Pokud by tomu tak bylo, nemohla žalobkyně výkonem svého práva odepřít své
plnění (§ 326 odst. 1 obch. zák.) současně porušit smluvní povinnost zajištěnou
smluvní pokutou dle čl. 10.4 smlouvy o dílo, a proto by v takovém případě
kompenzační námitka žalované nebyla uplatněna právem. V tomto směru je však
právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž i nesprávné. Lze proto
uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil (§
243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu