32 Cdo 149/2014
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PROFILCONSULT spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45273723, zastoupené Mgr. Petrou Kadláčovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalovaným 1) SETUS s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Moravské nám. 13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 62417461, 2) I. S., 3) I. S., 4) M. S., zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28 a 5) K. S., zastoupenému opatrovnicí Mgr. B. S., o zaplacení 5 297 194,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 33/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2013, č. j. 9 Cmo 36/2013-210, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 069 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Jiřího Žáka.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013 (tj. před novelizací občanského soudního řádu provedenou s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 293/2013 Sb. – srov. jeho část první čl. II. bod 2.) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřovalo-li dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení a nárok na náhradu nákladů řízení není nárokem ze vztahů uvedených v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jedná se ve smyslu tohoto ustanovení o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu, neboť
nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003, in www.nsoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2014
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu