32 Cdo 1592/2012
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AVALON CONTINENTAL S. A., se sídlem v Pasea Estate, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 1421886, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 750/34, proti žalovaným 1) J. P., zastoupenému Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem v Praze, Kyselova 1185/2 a 2) A. A. V., o zaplacení částky 154.020,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 EC 4/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. prosince 2011, č. j. 47 Co 115/2011-186, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. prosince 2011, č. j. 47 Co 115/2011-186, v části, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 2011, č. j. 7 EC 4/2012-159, ve výroku ve věci samé, se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.519,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. února 2011, č. j. 7 EC 4/2010-159, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 154.020,51 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně, podle něhož námitka promlčení pohledávky žalobkyně vznesená žalovanými je důvodná. Odvolací soud rekapituloval, že v projednávané věci šlo o případ, kdy podnikatel (právní předchůdkyně žalobkyně) uzavřel se spotřebiteli (žalovanými jako spoludlužníky) dne 28. dubna 2005 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaní své závazky ze smlouvy týkající se splácení úvěru neplnili a věřitelka krátce před uplynutím čtyřleté promlčecí doby uplatnila pohledávku žalobou.
Odvolací soud dovodil, že ustanovení týkající se promlčení včetně obecné tříleté promlčecí doby obsažená v občanském zákoníku nejsou ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele. Tato ustanovení nebyla přijata přímo na ochranu spotřebitele, ani jej záměrně nechrání. Smyslem úpravy v ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) přitom není nepřipustit použití těch ustanovení obchodního zákoníku, jež jsou nahodile přísnější než podobná ustanovení v zákoníku občanském. Kromě toho čtyřletá promlčecí doba dává věřiteli možnost vyčkat déle s vymáháním pohledávky a po tuto dobu jednat o mimosoudním vyřízení věci bez vynaložení nákladů v soudním řízení proti dlužníkovi. Neztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně, že právo žalobkyně je promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „v celém rozsahu“, podal žalovaný dovolání, odkazuje - aniž se zabývá jeho přípustností - co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že u spotřebitelských smluv se neuplatní úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku jakožto úprava pro spotřebitele příznivější. Setrvává na stanovisku, že spotřebitel nemůže být v horším postavení, než mu poskytuje občanský zákoník i co do promlčení práva. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolaní zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve druhém a třetím výroku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.; není však důvodné. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatel v závěru, podle něhož se promlčení u smlouvy o spotřebitelském úvěru řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku v ustanovení § 101 a násl. není těmi jinými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce v ustanovení § 262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. na zřeteli.
Ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. bylo převzato do právního řádu České republiky zákonem č. 370//2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 1. ledna 2001 (současné podoby nabylo zákonem č. 501/2001 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 31. prosince 2001), v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na jejímž základě též byla do občanského zákoníku doplněna ustanovení § 52 až § 65 upravující spotřebitelské smlouvy.
Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny. Výkladem ustanovení § 262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. však nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takovému závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů.
Úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele; odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku je pouze výsledkem různých legislativních procesů, z nichž však žádný nesměřuje k ochraně slabší strany (spotřebitele). Promlčení působí vůči oběma stranám stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele. Jestliže by úmyslem zákonodárce bylo upřednostnit aplikaci všech pro nepodnikatele „výhodnějších“ úprav, jistě by nepoužil formulaci příkladným výčtem s výslovným odkazem na úpravu spotřebitelských smluv, adhezních smluv a zneužívajících klauzulí, ale obecnou formulaci.
K týmž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 31. října 2012, sp. zn.
23 Cdo 1750/2010 (in www.nsoud.cz). Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání směřující proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9.220,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.999,- Kč, a celkem činí 11.519,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á předsedkyně senátu