23 Cdo 1750/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce: Capital Recovery Trust, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 28/663,
IČ 27232174, proti žalovanému: M. B., zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným,
advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, PSČ 779 00, o zaplacení Kč
498.327,21 s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C
493/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. září 2009, č. j. 13 Co 215/2009-136, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009, č. j. 13 Co 215/2009-136,
se zrušuje v části výroku I. jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobci 345.893,41 Kč vč. souvisejícího výroku o náhradě nákladů a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudku ze dne 3. července 2008, č. j. 13 C
493/2007-101, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
152.433,80 Kč s úrokem z prodlení 3% ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení a
částku 3.161,- Kč (výrok I.), co do částky 345.893,41 Kč žalobu zamítl (výrok
II.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku
28.355,60 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění učiněných na základě
dokazování, především leasingové smlouvy ze dne 9. 1. 2003, uzavřené mezi
předchůdcem žalobce CCB Leasing s.r.o. jako pronajímatelem a žalovaným jako
leasingovým nájemcem ohledně motorového vozidla Škoda Felicia Combi 1.3 LXI a
dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení nároků z leasingové smlouvy je zčásti
důvodná, a to pokud jde o součet zbývajících měsíčních splátek, snížený o
splátky pojištění do původně smluveného ukončení smlouvy ve výši 152.433,80 Kč
včetně zákonného úroku z prodlení podle nař. vlády č. 142/1994 Sb. v platném
znění. Žalobce neprokázal, že mu žalovaný dne 16. 11. 2004 zaplatil částku
5.532,- Kč a nelze proto dovodit, že žalovaný zaplacením této částky uznal
zbytek dluhu dle § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Soud dále uzavřel, že požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši
345.893,41 Kč není oprávněný. Žalobce využil svého práva na odstoupení od
smlouvy a předčasně tak smlouvu ukončil. Pro takový případ byl ve smlouvě
dohodnut postup, který žalobce využil, tj. odebrání vozidla a jeho následný
prodej a za částku utrženou za prodej uhradil žalobci část své pohledávky a
nákladů a žalobce tak byl uspokojen v konečném vypořádání, tj. formou vrácení
pořizovací ceny a očekávané úplaty za poskytnutí finanční služby včetně
zákonných úroků z prodlení. Za tohoto stavu soud považoval vymáhání smluvní
pokuty za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku a proto mu odepřel
ochranu ve smyslu § 265 obch. zák. a žalobu v této části zamítl. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 345.893,41 Kč a ve vyhovujícím
výroku o věci samé jej potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci
na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 78.065,50 Kč a na
náhradu nákladů odvolacího řízení částku 70.795,30 Kč (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalovaného nelze přisvědčit,
odvolání žalobce je důvodné. Co do zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, proti
kterému se odvolal žalobce, odvolací soud dovodil, že nárok na smluvní pokutu
uplatněný ve výši celkem 345.893,41 Kč představuje 0,2% z dlužné částky za
každý den prodlení a jde o smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou 11
dílčích měsíčních leasingových splátek v době před odstoupením od smlouvy a
dále za prodlení s úhradou souhrnné částky ve výši součtu všech zbylých
měsíčních splátek. S odkazem na ustanovení § 544 a 545 občanského zákoníku
(dále též “obč. zák.“) a na § 300 až 302 obch.
zák., zvláště pak na § 301 obch. zák. odvolací soud měl za to, že i z hlediska konstantní judikatury Nejvyššího
soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 810/2006 a 33 Odo 1385/2006) je smluvní pokuta
0,2% z dlužné částky denně přijatelná a proto na rozdíl od soudu prvního stupně
– byl toho názoru, že požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši
0,2% není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.),
přičemž jej žalovaný přijal jako součást smluvních ujednání v leasingové
smlouvě. Byl to naopak žalovaný, který porušoval leasingovou smlouvu v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku. Smluvní pokutu posoudil odvolací soud
jako přiměřenou. Z těchto důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé tak, že
vymáhanou smluvní pokutu žalobci přiznal.
Oproti tomu žalovaný podal odvolání proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně ve věci samé a do závislého výroku o nákladech řízení. Namítal,
že odvolací soud dostatečně nezohlednil výtěžek z prodeje předmětu leasingu. Kromě toho namítl promlčení veškerých nároků žalobce. Odvolací soud s odkazem na to, že si strany smluvily pro daný závazkový vztah
obchodní zákoník a na ustanovení § 392, § 394 odst. 1 a § 397 obch. zák., se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce byl uplatněn v
rámci čtyřleté promlčecí lhůty. Pokud šlo o kupní cenu 75.000,- Kč, za kterou byl prodán předmět leasingu,
činila u tohoto automobilu podle smlouvy, tedy necelý rok před opětovným
prodejem, částku 161.880,- Kč a podle názoru odvolacího soudu tato kupní cena
od dodavatele vychází z nabídky a poptávky, účastníci se na této ceně ve
smlouvě dohodli a tato cena nemá nic společného s časovou cenou automobilu ke
dni pořízení odhadu znaleckým posudkem Ing. M. P. z 15. 12. 2003 a vynásobenou
koeficientem prodejnosti. Šlo tedy o dohodu poněkud nevýhodnou, nicméně platnou. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku I. ve věci samé, tj. co do částky 152.433,80 Kč
spolu s příslušným 3% úrokem z prodlení, včetně kapitalizovaného úroku z
prodlení v částce 3.161,- Kč, potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, „a to do všech jeho
výroků“. Odkazuje na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má
zásadní právní význam také pro obdobné případy, týkající se praktik
leasingových společností. Napadené rozhodnutí podle dovolatele řeší právní
otázky, které dosud nebyly zcela vyřešeny, popř. odvolací soud řešil takové
právní otázky jinak, než konstantní judikatura, event. toto rozhodnutí
představuje do určité míry nové řešení rozhodných právních otázek. Za otázku zásadního významu považuje dovolatel otázku délky promlčecí doby pro
uplatnění nároků po odstoupení od leasingové smlouvy, je-li odstoupeno
pronajímatelem od spotřebitelské leasingové smlouvy, která není obchodním
závazkovým vztahem. Za další otázky zásadního právního významu má dovolatel
otázku oprávněnosti a přiměřenosti smluvní pokuty u spotřebitelské leasingové
smlouvy, od které bylo odstoupeno, zejména oprávněnost smluvní pokuty i po
odstoupení od smlouvy za prodlení s úhradou „zbylých leasingových splátek“,
jakož i otázku možného souběhu smluvní pokuty a úroku z prodlení u totožných
peněžitých pohledávek. Konečně za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel otázku
charakteru nároku leasingového pronajímatele po odstoupení od smlouvy, tj. zda
jde o nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku anebo o nárok smluvní, kde
podle názoru dovolatele nelze institut náhrady škody nahradit smluvním závazkem
a naopak, zda a do jaké míry je možno mezi účastníky sjednat, že i po
odstoupení od smlouvy bude právní vztah řešen na základě smluvních ujednání ve
stejném nebo širším rozsahu jakoby k odstoupení od smlouvy nedošlo.
Dovolatel namítá i procesní pochybení odvolacího soudu, který jednal dne 9. 9. 2009 i přes telefonickou omluvu právního zástupce žalovaného o zpoždění
rychlíku Pendolino, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když právní
zástupce se dostavil až ke konci jednání, které probíhalo v jeho nepřítomnosti. V doplnění dovolání ze dne 12. 1. 2010 dovolatel nejprve konstatuje, že dne 9. 1. 2003 uzavřel s CCB Leasing spotřebitelskou leasingovou smlouvu na koupi
vozidla Škoda Felicia Combi 1.3 LXI rok výroby 1997 (tehdy 6 let staré vozidlo)
s kupní cenou 161.880,- Kč včetně DPH s tím, že z leasingu byla financována
částka 145.692,- Kč, kterou měl splatit ve 48 měsíčních splátkách po 5.966,-
Kč. V současnosti má podle napadeného rozhodnutí zaplatit min. cca 650.000,- Kč
nad rámec toho, co již zaplatil, což pokládá za zjevně nepřiměřené ve
spotřebitelských vztazích. V záhlaví leasingové smlouvy je uveden odkaz na obchodní zákoník, který však
nelze podle dovolatele mít za dohodu o uzavření smlouvy se spotřebitelem v
režimu obchodního zákoníku podle tehdy platné úpravy, což nelze vyřešit
všeobecnými obchodními podmínkami, byť si je dovolatel vědom rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1306/2005, které však bylo vydáno později,
přičemž nutno vzít v úvahu i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
1962/98, týkající se formulářových smluv. Dovolatel považuje za zásadní vyřešení právního režimu vymáhaných nároků, zda
jsou v režimu občanského nebo obchodního zákoníku (ve vztahu k § 262 odst. 4
obch. zák.), a to i z hlediska promlčení a režimu odstoupení od smlouvy. Námitku promlčení podle občanského zákoníku, kterou vznesl, má dovolatel za
důvodnou. Dovolatel dovozuje, že předmětný právní vztah nelze podřadit pod ustanovení §
261 odst. 1 - 4 obch. zák. a dohoda podle § 262 obch. zák. uzavřena nebyla a
pokud byla, pak se uplatní ust. § 262 odst. 4 obch. zák. Oba soudy však k cit. ustanovení nepřihlédly a nevzaly v úvahu, že dohodou by nemělo být zhoršeno
postavení žalovaného spotřebitele, což v tomto případě smlouva a obchodní
podmínky zjevně nesplňují. Přitom ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. je
kogentní a tedy nemohlo být smlouvou měněno a řešení porušení povinností
žalovaným a vypořádání se mělo řídit občanským zákoníkem (viz Štenglová, Plíva,
Tomsa a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha, C. H. Beck, s. 842). Promlčení těchto nároků pak mělo rovněž podléhat občanskému zákoníku. Smlouva o finančním leasingu naplňuje obsahově spotřebitelský úvěr a dopadá tak
na ni ust. § 4 zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání
spotřebitelského úvěru. Dále dovolatel namítá, že ustanovení uvedená v čl. 6.3.4 a 7.1. všeobecných
smluvních podmínek jsou značně neurčitá a jsou v rozporu s dobrými mravy a
poctivým obchodním stykem. Dochází tak k nepřiměřenému zvýhodnění leasingového
pronajímatele nad rámec ustanovení o náhradě škody. Žalobce je takto
„odškodněn“ minimálně čtyřikrát – ustanoveními o náhradě škody a nákladů
(7.1.), smluvní pokutou (4.3.4), dalšími ujednáními v čl. 6.3.4. a navíc ještě
úrokem z prodlení.
V tomto směru bylo rozhodnuto v rozporu s judikaturou, mj. rozsudkem Nejvyššího soudu z 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 235/2006, publikovaným
v Právních rozhledech č. 4/2008. Podle názoru dovolatele měly být zkoumány
jednotlivé předpoklady a složky uplatněného nároku, zřejmě z titulu náhrady
škody ve formě ušlého zisku, s posouzením, zda uplatněné nároky odpovídají
zásadám dobrých mravů a poctivého obchodního styku, jakož i přiměřenosti. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 2007 sp. zn. 32 Odo
622/2006, že po odstoupení od smlouvy zbývají pouze nároky na vypořádání
bezdůvodného obohacení, náhrady škody, úroků z prodlení a event. i smluvní
pokuty; jiné nároky, i smluvní, vypořádat nelze. Dovolatel je toho názoru, že nebylo dostatečně vzato v úvahu, že žalobce
obdržel výtěžek z prodeje vozidla a uplatňoval náklady spojené s odebráním a
prodejem vozidla. Pokud odvolací soud považoval sazbu smluvní pokuty 0,2% denně
za přiměřenou, neuvážil součet všech složek, majících charakter smluvní pokuty
resp. sankcí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejprve
konstatoval, že na toto dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v
občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II bod 12. cit. zákona), neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 9. září 2009,
tj. po dni, kdy cit. novela vstoupila v účinnost (1. 7. 2009). Podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se musel
nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1
o. s. ř.). V posuzovaném případě je nutno přípustnost dovolání dovozovat jednak z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti výroku I. odvolacího soudu, pokud se jím mění zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně co do částky Kč 345.893,41 tak, že se žalobě vyhovuje a jednak z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud se dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž se potvrzuje výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně, kterým bylo vyhověno žalobě co do částky Kč 152.433,80 Kč s příslušnými
úroky z prodlení a co do částky 3.161,- Kč. Jde-li o napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, přisuzující žalobci,
na rozdíl od zamítavého výroku soudu prvního stupně, částku Kč 345.893,41, týká
se tento výrok smluvní pokuty v sazbě 0,2 % z dlužných dílčích splátek a jedné
souhrnné částky za každý den prodlení. U předmětné smluvní pokuty za prodlení dovolatel namítá její neoprávněnost a
nepřiměřenost ve vztahu k leasingové smlouvě jako smlouvě spotřebitelské v
poměru k ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., zejména pokud jde o smluvní
pokutu za “zbylé leasingové splátky“ po odstoupení od smlouvy, popř. i „možného
souběhu smluvní pokuty a úroku z prodlení ve vztahu k totožným peněžitým
pohledávkám“. Dovolatel uplatňuje všechny zákonem upravené dovolací důvody, ať již nesprávné
právní posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), dále že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), anebo že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení v otázce smluvní pokuty dovolatel vztahuje k
ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., podle něhož ve vztazích podle § 261 nebo
podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-
li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení
této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních
právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách,
zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitelů je
však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není
podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za
porušení povinnosti z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její
společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. V posuzovaném případě si strany v leasingové smlouvě, jejichž jednou stranou
byla nepodnikající fyzická osoba, resp. v jejích všeobecných smluvních
podmínkách, v čl. 4 bodě 4.3.4 sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné
částky za každý kalendářní den prodlení, a to pro případ prodlení s úhradou
měsíčních leasingových splátek, záloh a dalších plateb vyplývajících z
leasingové smlouvy. V řízení je tak uplatněno zaplacení smluvní pokuty ve výši
345.893,41 Kč, která se skládá ze smluvní pokuty ve výši 0,2% z dlužné částky,
a to 11 dílčích splátek splatných do odstoupení od leasingové smlouvy dne 8. 12. 2003 a dále ze smluvní pokuty za prodlení s úhradou částky 173.138,- Kč
(tj. 37 splátek po 4.697,40 Kč) a dále za prodlení se zaplacením částky
157.961,80 Kč představující jistinu z vyúčtování leasingové smlouvy vč. kapitalizovaného příslušenství (tj. částky 152.433,80 Kč a 3.161,- Kč). Žalovaný podpisem návrhu leasingové smlouvy souhlasil s jejím podřízením
obchodnímu zákoníku (§ 262 odst. 1 a 2 obch. zák.), což je modifikováno ust. §
262 odst. 4 (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.). Z ust. § 262 odst. 4 věta druhá obch. zák. vyplývá, že osoba, která není
podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze vztahu
podřízeného obchodnímu zákoníku podle občanského zákoníku. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v §
300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007). Aplikoval-li proto odvolací soud v projednávané věci právní úpravu o moderaci
smluvní pokuty podle § 301 obch. zák., je jeho právní posouzení nesprávné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán.
Pokud dovolatel zpochybňoval posouzení možnosti souběhu smluvní pokuty a úroku
z prodlení, kdy tyto sankce postihují porušení téže povinnosti (prodlení se
zaplacením peněžité částky, je nutné uvést, že z právní úpravy nevyplývá, že by
souběh těchto sankcí byl vyloučen (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99) a tato dovolací námitka není proto
důvodná. Dovolatel dále namítal, že vzhledem k právní úpravě o ochraně spotřebitele je
třeba promlčení uplatněného nároku posoudit podle občanského zákoníku, nikoli
podle zákoníku obchodního. Při řešení této otázky je nutné vycházet z ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. podle něhož ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku
dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze
zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany;
ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o
spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a
jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy,
je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana,
která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto
vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí
ustanovení občanského zákoníku. Podle obchodního zákoníku a jeho ustanovení § 397 nestanoví-li zákon pro
jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Ustanovení § 392 odst. 1 věta první obch. zák. určuje, že u práva na plnění závazku běží promlčecí
doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním
(doba splatnosti). Občanský zákoník pak v ustanovení § 101 obč. zák. pokud není v dalších
ustanoveních uvedeno jinak, stanoví promlčecí dobu tříletou, která běží ode
dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V projednávané věci vznikl závazek dlužníka z leasingové smlouvy jako smlouvy
nepojmenované uzavřené podle § 269 odst. 2 obch. zák. za situace, kdy si
účastníci smlouvy podle § 262 odst. 1 dohodli působnost obchodního zákoníku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 dovodil,
že úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku v § 101 a násl. není těmi
jinými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce
při zavedení ustanovení § 262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. do našeho právního řádu na zřeteli. Ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. bylo
převzato do právního řádu České republiky zákonem č. 370//2000 Sb., kterým se
mění obchodní zákoník, účinným od 1. ledna 2001 (současné podoby nabylo zákonem
č. 501/2001 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 31. prosince
2001), v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. dubna 1993
o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“),
na jejímž základě též byla do občanského zákoníku doplněna ustanovení § 52 až §
65 upravující spotřebitelské smlouvy.
Cílem bylo rozšíření použitelnosti
ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v
jakém kodexu jsou upraveny. Výkladem § 262 odst. 4 části věty první za
středníkem obch. zák. však nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci
jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takovému
závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní
nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto
vztahů. Úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele;
odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku je
pouze výsledkem různých legislativních procesů, z nichž však žádný nesměřuje k
ochraně slabší strany (spotřebitele). Promlčení působí vůči oběma stranám
stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat
jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele. Argumentuje-li dovolatel výhodnější úpravou promlčení pro spotřebitele v
občanském zákoníku pro kratší obecnou promlčecí dobu (podle ustanovení § 101 je
promlčecí doba tři roky) oproti úpravě v obchodním zákoníku (podle ustanovení §
397 je promlčecí doba čtyři roky), mohlo by jít o výhodu jen v případě, že
spotřebitel je v postavení dlužníka. Kdyby byl v postavení věřitele, pak by
podle logiky dovolatele kratší promlčecí doba již výhodou nebyla. Výklad
ustanovení § 262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák., který by
rozlišoval, zda spotřebitel je v pozici nositele práva či v pozici osoby mající
povinnost, a podle toho umožňoval použití příslušného ustanovení o promlčení v
občanském nebo obchodním zákoníku podle konkrétní situace, je nepřijatelný. Nesprávnost názoru dovolatele se projevuje zřetelně i na délce promlčecí doby v
případě uznání závazku podle občanského a obchodního zákoníku. Podle úpravy v
občanském zákoníku, která je podle názoru dovolatele pro spotřebitele
příznivější proto, že stanoví kratší obecnou promlčecí dobu, je podle
ustanovení § 110 odst. 1 promlčecí doba desetiletá, kdežto podle úpravy v
ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. je promlčecí doba čtyřletá. V případě
uznání závazku dlužníkem je tedy úprava promlčecí doby v obou zákonech, pokud
jde o její délku, zcela opačná z hlediska výhodnosti pro spotřebitele v
postavení dlužníka. I z tohoto srovnání úpravy promlčení v občanském a
obchodním zákoníku lze dovodit, že ustanovení o promlčení v občanském zákoníku
nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu ustanovení §
262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák. Právní úprava promlčení v občanském zákoníku se proto z uvedených důvodů
neuplatní na posouzení promlčení uplatněné dlužné jistiny žalobního nároku. A
neuplatní se, byť dílem z jiných důvodů, ani na tu část nároku představující
dlužnou smluvní pokutu. Podle ustanovení § 262 odst. 4 věta druhá obch. zák. smluvní strana, která není
podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle
občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského
zákoníku.
Pro výklad citovaného ustanovení je rozhodné posouzení, co představuje „nesení
odpovědnosti za porušení povinnosti ze vztahů, v nichž jednou ze stran je
nepodnikatel“. Jak již bylo uvedeno, ustanovení § 262 odst. 4 bylo do obchodního zákoníku a
českého právního řádu včleněno v souvislosti s požadavky směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Směrnice v
české právní úpravě byla promítnuta především v ustanoveních o spotřebitelských
smlouvách podle § 52 a násl. obč. zák. V dnešní podobě (a ve znění rozhodném i
pro projednávanou věc) bylo ustanovení do obchodního zákoníku zařazeno zákonem
č. 370/2000 Sb. a následně zpřesněno zákonem č. 501/2001 Sb. Podle důvodové
zprávy k zákonu č. 501/2001 Sb. ochranná ustanovení občanského zákoníku, ale
také zvláštních předpisů včetně těch, které budou v budoucnu vydány, musejí mít
přednost před režimem obchodního zákoníku, včetně režimu dohodnutého podle §
262 odst. 1 obch. zák. Současně se zakotvuje přednost úpravy občanského
zákoníku pro úpravu společných závazků a odpovědnosti, jestliže stranou vztahu
je nepodnikatel. Tyto úpravy jsou totiž mírnější. Zákonodárce tak zjevně sledoval cíl, kterým má být aplikace těch ustanovení
občanského zákoníku, která zmírňují případné následky odpovědnosti
nepodnikatele (tedy zejména odpovědnost za zavinění podle občanského zákoníku
oproti objektivní odpovědnosti podle zákoníku obchodního). Lze to dovodit i z
užité formulace nepodnikatel „nese odpovědnost“. Povinnost uhradit smluvní pokutu je přitom řazena jakožto sekundární povinnost
do kategorie tzv. právní odpovědnosti (srov. v literatuře např. Patěk, D.,
Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 19). Právní odpovědnost představuje povinnost strpět za porušení určité
primární právní povinnosti následky stanovené právními normami (k právní
odpovědnosti srov. v literatuře např. Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha : Eurolex, 2001, s. 160 – 178). Jde tedy o sekundární povinnost vzniklou v důsledku porušení povinnost
primární. Nese-li nepodnikatel podle § 262 odst. 4 věta druhá obch. zák. odpovědnost za porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle občanského
zákoníku, nese podle tohoto zákona i povinnost uhradit smluvní pokutu. Znamená
to tedy především, že nepodnikatel není povinen smluvní pokutu zaplatit,
jestliže porušení povinnosti nezavinil. Neuplatní se tedy, pro nepodnikatele
nevýhodnější, princip objektivní odpovědnosti za smluvní pokutu upravený v
obchodním zákoníku. Zbývá zodpovědět otázku, jestli se občanským zákoníkem řídí i promlčení takové
smluvní pokuty. Spotřebitelské právo je právem vystavěným na výjimkách od obecného práva. Toto
právo deroguje v mezích této právní úpravy obecné právo, čímž vytváří pravidla
odchylná od práva obecného. Právní úprava v § 262 odst. 4 věta druhá obch. zák. představuje výjimku z obecného pravidla, že otázky obchodních závazkových
vztahů, které lze řešit podle ustanovení obchodního zákoníku se posuzují podle
tohoto zákona (§ 1 odst. 2 obch. zák.).
Jestliže k výkladu výjimky z právní
normy nepostačuje výklad jazykový, je třeba postupovat při výkladu takové
výjimky restriktivně. I proto dovolací soud neshledává správným případný výklad
§ 262 odst. 4 věta druhá obch. zák., podle něhož by se při posuzování nároku na
zaplacení smluvní pokuty neaplikoval vůbec obchodní zákoník, ale pouze zákoník
občanský. Přijetí takového závěru by vedlo k tomu, že jiným režimem, tedy podle
obchodního zákoníku, by se např. řídilo promlčení dlužné jistiny z hlavního
závazku, režimem podle občanského zákoníku potom nejen promlčení smluvní
pokuty, ale i např. úroku z prodlení (již v rozsudku ze dne 30. října 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, Nejvyšší soud dovodil, že i úrok z prodlení představuje
odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku dlužníka nepodnikatele
podle § 262 odst. 4 věta druhá obch. zák.). Obdobně by se uplatnil rozdílný
režim např. i při posuzování uznání dlužné jistiny z hlavního zajišťovaného
závazku a jiný při uznání závazku ze smluvní pokuty či úroku z prodlení,
výkladu právních úkonů směřujících k uzavření zajišťovaného závazku a závazku
ze smluvní pokuty či úroku z prodlení apod. Pro takový extenzivní výklad
citovaného ustanovení neshledává dovolací soud důvody. Především však platí, že promlčení je obecný institut upravujících promlčení
práv a to i jiných práv než z odpovědnosti. Promlčení představuje objektivní
následek nevyužití práva věřitele uplatnit nárok u soudu. Nepředstavuje tudíž
odpovědnost za porušení povinnosti dlužníka ze závazkového vztahu. Proto i pro
posouzení otázky promlčení uplatněné smluvní pokuty je třeba aplikovat
ustanovení obchodního zákoníku. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že promlčení práva na zaplacení smluvní
pokuty sjednané podle obchodního zákoníku proti dlužníku nepodnikateli se řídí
obchodním zákoníkem. Uvedené závěry se projeví tak, že v části, v níž dovolatel brojí proti
posouzení otázky promlčení smluvní pokuty v částce Kč 345.893,41 jsou
dovolatelovy námitky nedůvodné. Pokud dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž tento
soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé
ohledně částky Kč 152.433,80 spolu s 3% úrokem z prodlení a částky 3.161,- Kč,
představující jistinu uplatněného nároku tak jeho námitku nezakládají
přípustnost dovolání. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena skutečně
dovolání v daném případě přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §
237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavce 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm.
a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí
odvolacího soudu má zásadní právní význam; právní otázka zásadního významu musí
být dovolatelem konkrétně vymezena. Dovolatelova polemika s právními závěry odvolacího soudu, který na posouzení
otázky promlčení uplatněné jistiny aplikoval obchodní zákoník otázku zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá. Uvedená otázka je v
judikatuře vyřešena výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci. Uvedené o nepřípustnosti dovolání konečně platí i pro námitku dovolatele, že
nárok žalobce na zaplacení smluvených částek po odstoupení od smlouvy je
nárokem na náhradu škody ve formě ušlého zisku a není možno jej nahradit
smluvním ujednáním. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007 mj. uvedl, že
leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky obsahují často dohodu stran, že
leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových
splátek. Taková dohoda pak není v rozporu s dobrými mravy. Právo na zaplacení
všech splátek je dáno právě specifickým charakterem finančního leasingu. Z toho také vyplývá, že dovolatelem napadaná ustanovení Všeobecných smluvních
podmínek nejsou v rozporu s dobrými mravy anebo poctivým obchodním stykem (§ 3
odst. 1 obč. zák., § 265 obch. zák.). V řízení nebylo prokázáno, u kterých
konkrétních smluvních ustanovení došlo k vytýkanému nepřiměřenému zvýhodnění
leasingového pronajímatele a k dvojímu či dokonce trojímu (několikanásobnému)
odškodnění žalobce u téhož nároku, když zjevně smluvená náhrada nákladů, resp. další ujednání včetně smluvní pokuty a úroků z prodlení představují nároky,
které vedle sebe obstojí. To odpovídá i konstantní judikatuře Nejvyššího soudu
(srov. kupř. dovolatelem odkazované rozhodnutí z 26. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo
622/2006). Zbývající námitky dovolatele týkající se nepřítomnosti zástupce žalovaného při
jednání odvolacího soudu, nejsou při dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. významné, neboť tato okolnost podle obsahu spisu neměla za
následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř.), přičemž tuto námitku bylo lze uplatnit jen v případě přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., kdežto v případě přípustnosti
dovolání posuzované podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není taková
procesní námitka způsobilá (srov. § 237 odst. 3 in fine o. s. ř.). To platí i
pro dovolatelem namítaný důvod dovolání dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tento důvod dovolání
navíc ani blíže nespecifikoval. Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené rozhodl podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v části výroku I., jímž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 345.893,41 Kč a související výrok
o nákladech řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím
rozsahu, tj. v části výroku I., jímž byl potvrzen výrok I. soudu prvního
stupně, se dovolání jako nepřípustné odmítá. O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude podle ust. § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.