32 Cdo 1626/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně HAMPR SK s.r.o., se sídlem Lúčky 2582/5-8, 909 01
Skalica, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 44511515, zastoupené
JUDr. Tomášem Chovancem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Dlouhá
53/6, proti žalované SKATYL, spol. s r.o., se sídlem v Ostravě, Muglinov,
Bohumínská 102/162, PSČ 712 00, identifikační číslo osoby 64616878, zastoupené
JUDr. Josefem Corradini, advokátem se sídlem v Ostravě, Valova 1106/24, o
zaplacení 786 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 4 ECm 59/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 27. 10. 2016, č. j. 7 Cmo 115/2016-159, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zrušil (v pořadí druhý ve
věci) zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015, č. j. 4
ECm 59/2011-130, pro jeho nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudu prvního stupně vytkl, že svůj závěr o tom, že podpisem akceptačního listu
ze strany žalované nedošlo k uzavření smlouvy o dílo se žalobkyní, založil
pouze na hodnocení jediného důkazu, a to výslechu jednatele žalované, a ostatní
důkazy navržené žalobkyní k prokázání tvrzení, že smluvní strany považovaly
akceptační list při jeho podpisu za smlouvu o dílo, zamítl s poukazem na jejich
nadbytečnost. Podle odvolacího soudu sice soud podle § 120 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede,
pokud se však navržený důkaz týká rozhodné skutečnosti, má soud povinnost
takový důkaz provést bez ohledu na to, zda lze očekávat potvrzení pravdivosti
tvrzené skutečnosti. Již z prvního zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci je zřejmé, že pro vyřešení otázky platného uzavření smlouvy o dílo je
podstatné zjištění úmyslu jednajících stran a jejich následné chování. Pokud
pak žalobkyně navrhla řadu důkazů, hodlala jimi v souladu s poučením soudu
prvního stupně a rovněž tak s vysloveným názorem odvolacího soudu prokázat
právě okolnosti, při nichž došlo k podpisu akceptačního listu, jakož i tvrzené
následné chování smluvních stran. Podle názoru odvolacího soudu tak šlo o
prokázání těch skutečností, které jsou pro posouzení uplatněného nároku na
náhradu škody v řízení rozhodné a významné. Odvolací soud poukázal v obecné
rovině na poměrně malou vypovídací hodnotu výpovědi účastníka řízení; v
posuzované věci však nicméně nelze bez dalšího uzavřít, že výpověď jednatele
žalované má pro poměr účastníka řízení k věci nulovou hodnotu. Pokud však soud
prvního stupně založil svůj závěr o neuzavření předmětné smlouvy o dílo na
izolovaném hodnocení jediného důkazu, postupoval podle odvolacího soudu v
rozporu s § 132 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost spojuje
s tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. při řešení otázky „povinného rozsahu, obsahu a
formy smluvního ujednání účastníků ve vztahu k možnosti konstatovat, že
účastníci splnili zákonné podmínky a uzavřeli smlouvu o dílo.“ Podle
dovolatelky je napadené rozhodnutí založeno určujícím významem na právním
posouzení předmětného akceptačního listu, jako důkazu o platném uzavření
smlouvy o dílo mezi účastnicemi. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009, v němž je otázka platného uzavření smlouvy o dílo řešena tak,
že mezi její podstatné náležitosti patří převzetí závazku zhotovitele provést
dílo a převzetí závazku objednatele zaplatit cenu díla. Takto sjednaný závazek
však podle zjištění soudu prvního stupně akceptační list neobsahuje, jeho obsah
je neurčitý, a proto nelze dospět k závěru o platném uzavření smlouvy o dílo. Skutečnost, že mezi účastnicemi k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, potvrzuje
podle dovolatelky i sama žalobkyně, dovolává-li se aplikace § 276 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). Podle názoru dovolatelky bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že účastnice
nemohly akceptační list při jeho podpisu za smlouvu o dílo pokládat. Z jeho
obsahu je zcela nepochybné, že ho má žalovaná považovat za závaznou objednávku
žalobkyně, která bude nahrazena vlastní smlouvou o dílo v přiměřené lhůtě max. 14 dní. Dále uvádí, že na konkrétních podmínkách realizace předmětu díla se
měly účastnice dohodnout poté, co jí žalobkyně předloží řádně a včas návrh
smlouvy o dílo, což však neučinila. Dovolatelka se tak ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně, zejména v tom směru, že se žalovaná podpisem akceptačního listu
nezavázala k provedení určitého díla a žalobkyně se nezavázala k jeho převzetí
a k zaplacení ceny díla. Nelze proto dospět k závěru, že podpisem akceptačního
listu došlo mezi nimi k uzavření smlouvy o dílo. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího
soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a
rozhodne o nákladech řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tak i to, že
v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, které je – stejně jako níže uvedené rozhodnutí – veřejnosti dostupné
na jeho webových stránkách). Tak tomu však v souzené věci není. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka zakládá přípustnost a důvodnost
dovolání na tom, že při řešení otázky vzniku (uzavření) smlouvy o dílo ve znění
akceptačního listu se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009. Odvolací soud však žádný závěr o
tom, zda a v jakém znění byla mezi účastnicemi uzavřena smlouva o dílo,
nezaujal. Podle odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zrušil rozsudek soudu
prvního stupně pro nepřezkoumatelnost (pro nedostatek důvodů pro závěr o
neexistenci smlouvy o dílo), když soudu prvního stupně vytkl, že svůj závěr o
neexistenci smlouvy o dílo založil pouze na hodnocení jediného důkazu (výpovědi
jednatele žalované), aniž provedl další důkazy navrhované žalobkyní k prokázání
úmyslu stran ve smyslu § 266 obch. zák. Neučinil-li proto odvolací soud závěr o tom, zda byla či nebyla uzavřena
smlouva o dílo, tak se jeho právní posouzení věci nemohlo odchýlit – jak tvrdí
dovolatelka – od závěrů uvedených v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009, který řeší otázku, jaké podstatné
části (převzetí závazku provést dílo ze strany zhotovitele a převzetí závazku
zaplatit cenu díla ze strany objednatele) musí smlouva o dílo obsahovat. Z výše uvedeného vyplývá, že řešení otázky vzniku smlouvy o dílo mezi
účastnicemi nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace § 238a o. s. ř., který upravuje
přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o
něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti usnesení odvolacího soudu
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. července 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu