32 Cdo 1656/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Šumperská provozní vodohospodářská společnost, a.s., se
sídlem v Šumperku, čp. 2769, Jílová 6, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby
47674911, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku,
Starobranská 4, proti žalované obci Oskava, se sídlem v Oskavě čp. 112, PSČ
788 01, identifikační číslo osoby 00303101, zastoupené Mgr. Davidem Černým,
advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o 3 445 391,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm
115/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 9. listopadu 2011, č. j. 1 Cmo 49/2011-166, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 1 Cmo
49/2011-166, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2010, č. j.
4 Cm 115/2009-61, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. května
2011, č. j. 4 Cm 115/2009-139, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 20.
května 2011, č. j. 4 Cm 115/2009-140, v bodech I. a III. výroku, se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení
nedoplatku úplaty ve výši 3 445 391,30 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 14. prosince 1998 (dále též jen „smlouva o
postoupení pohledávky“), jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky žalobkyně
za společností Ingstav Ostrava a. s. v celkové výši 3 586 719,40 Kč na
žalovanou. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. října 2005, č. j. 4 Cm 64/2001-71,
zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak na základě na závěru, že
smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti
vymezení postupovaných pohledávek, a proto se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat
tvrzeného nároku na úplatu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 2 Cmo 68/2006
95, se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, a proto
jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil s tím, že uplatněný nárok nebylo
možné posoudit z titulu bezdůvodného obohacení pro nedostatečnost skutkových
tvrzení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. dubna
2009, č. j. 33 Odo 1665/2006-123, zrušil rozsudky soudy obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal důvodnou námitku dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v
rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 457 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“), jestliže v situaci, kdy dospěl k právnímu závěru o
neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nepoměřoval žalobkyní popsaný
skutek právní normou upravující bezdůvodné obohacení. Učinil tak na základě
zjištění, že skutková tvrzení obsažená v žalobě a další relevantní skutečnosti,
které žalobkyně uváděla v průběhu řízení, jsou pro možnou aplikaci ustanovení o
bezdůvodném obohacení postačující. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. května 2010, č. j. 4 Cm
115/2009-61, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. května 2011,
č. j. 4 Cm 115/2009-139, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. května
2011, č. j. 4 Cm 115/2009-140, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu,
uložil žalované zaplatit žalobkyni 3 326 631 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zastavil řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby v rozsahu
částky 118 760,30 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně, po setrvání na závěru o neplatnosti smlouvy o
postoupení pohledávky, přiznal žalobkyni vůči žalované nárok na zaplacení
uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího
usnesení v bodech I. a III. výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení mezi účastnicemi navzájem (výrok II). Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalovaná
použila postoupenou pohledávku ve výši 3 586 719,40 Kč na úhradu svých závazků
vůči Ingstavu Ostrava a. s. ve stejné výši.
Vůči postoupené pohledávce ve výši
3 586 719,40 Kč byly proúčtovány faktury Ingstavu Ostrava a.s. ve výši 2 230
000 Kč, 1 214 082 Kč a 142 637,40 Kč. Vzájemná úhrada pohledávek a závazků mezi
žalovanou a Ingstavem Ostrava a. s. nebyla proúčtována na základě dohody o
vzájemném zápočtu, nýbrž na základě výpisu ze saldokonta, který potvrdil
starosta žalované bez předchozího souhlasu orgánu obce. Odvolací soud na rozdíl
od soudu prvního stupně zaujal názor, že absence tohoto souhlasu má za následek
absolutní neplatnost úkonu započtení, neboť dispozice s pohledávkou, která je
na obec neplatně převedena, formou započtení znamenající snížení závazků vůči
věřiteli, současně znamená vznik povinnosti vydat postupiteli takto vzniklé
bezdůvodné obohacení. Na věcnou správnost odvoláním napadeného rozhodnutí však
nemá podle odvolacího soudu uvedené pochybení soudu prvního stupně vliv, neboť
žalovaná použila postoupenou pohledávku ve výši 3 586 719,40 Kč z neplatné
smlouvy o postoupení pohledávky na úhradu svých závazků vůči Ingstavu Ostrava
a.s. v téže výši. Odvolací soud uvedl, že uvedený úkon starosty žalované, byť
trpící právní vadou, fakticky znamenal bezdůvodné obohacení žalované na úkor
žalobkyně, neboť pohledávka se dostala ze sféry žalované ke třetí osobě, která
s ní dále disponovala ve svém účetnictví a proúčtovala na ni své pohledávky
vůči žalované. To podle odvolacího soudu znamená, že z neplatného postoupení
nelze již vrátit to, co bylo postoupeno, nýbrž lze jen vydat bezdůvodné
obohacení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že námitka
promlčení vznesená žalovanou není důvodná. Jestliže se žalovaná na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatila dne 14. prosince 1998 a žalobkyně uplatnila
nárok u soudu dne 23. ledna 2001, učinila tak před uplynutím čtyřleté promlčecí
doby upravené v § 397 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázek, na nichž (byť ne vždy výslovně)
odvolací soud založil své rozhodnutí, přičemž se zároveň jedná o otázky, které
nebyly dosud dovolacím soudem řešeny a jejich význam má zjevný judikatorní
přesah. Dovolatelka se tak domáhá zodpovězení otázky, zda právní účinky
oznámení o postoupení pohledávky podle § 526 obč. zák. v případě absolutně
neplatné smlouvy o postoupení pohledávky zahrnují vedle možnosti účinného
splnění závazku plněním dlužníka vůči postupníkovi i ostatní způsoby zániku
závazku realizované vůči postupníkovi (například započtení, dohodu či
narovnání). Dále formuluje otázku, zda lze v situaci absolutně neplatné smlouvy
o postoupení pohledávek aplikovat § 457 a 458 obč. zák. a domáhat se tak
peněžité náhrady v případě, kdy neplatně postoupené pohledávky dosud žádným
způsobem nezanikly.
Řešena nebyla rovněž podle mínění dovolatelky otázka, zda
se postupitel v situaci absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky může
úspěšně domáhat náhrady z titulu bezdůvodného obohacení v případě, že
postoupené pohledávky byly mezi dlužníkem a postupníkem neplatně započteny,
přičemž jiným způsobem nezanikly ani nebyly dále převedeny. Konečně předestírá
otázku, zda lze při závěru o absolutní neplatnosti započtení hodnotit jako
možné bezdůvodné obohacení nějaké faktické aspekty či důsledky, jak učinil
odvolací soud. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nijak nevysvětlil, jak mohl neplatný
zápočet vést k zániku neplatně postoupené pohledávky či mohl přivodit, že „se
taková pohledávka dostala ze sféry obce ke třetí osobě a proč ji nebylo možné
vrátit“. Poukazuje na to, že v případě zápočtu nejde o dispozici s pohledávkou. Dovolatelka, ztotožňujíc se se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti
smlouvy o postoupení pohledávky, vychází ve své argumentaci z úvahy, že smlouva
o postoupení pohledávky nezavazuje postupitele k nějakému (faktickému) plnění,
a proto v případě její absolutní neplatnosti zamýšlené právní účinky
nenastávají. To znamená, že neplatná smlouva o postoupení pohledávky nevede ke
změně v osobě věřitele, jímž zůstává stále postupitel. V takové situaci nelze
podle dovolatelky hovořit o tom, že by na základě neplatné smlouvy postupitel
vůbec mohl poskytnout nějaké plnění či že by postupník od postupitele něco
dostal. Dovolatelka tak dovozuje, že ustanovení § 457 a 458 obč. zák., která
zřejmě, byť ne výslovně, odvolací soud aplikoval, nelze na případ neplatné
smlouvy o postoupení pohledávek přímo použít, neboť tato ustanovení vyžadují,
aby bylo i na základě neplatného právního úkonu poskytnuto plnění. Tím je
míněno faktické (skutkové) plnění, a nikoli pouhé právní účinky, které z
absolutně neplatného právního úkonu nastávají. Ze znění § 526 odst. 1 obč. zák. dovolatelka dovozuje, že za určitých okolností může dojít k zániku neplatně
postoupené pohledávky, a to splněním ze strany dlužníka v období, kdy jako
věřitel pohledávky vystupuje postupník (a kdy bylo dlužníkovi postoupení
postupitelem „pouze“ oznámeno a nemohl vědět o jeho neplatnosti). V situaci,
kdy pohledávka byla postoupena neplatně, však právní úprava podle dovolatelky
jiné způsoby zániku závazku (a tedy ani započtením vůči postupníkovi)
nepřipouští. Podle dovolatelky tak měly soudy v nalézacím řízení nejprve zvážit, zda v
případě neplatného postoupení pohledávky, jejíž „postoupení“ bylo oznámeno
dlužníku, může dlužník platně (s účinky zániku pohledávky) započíst své
pohledávky vůči postupníkovi (dohodou). Pokud by taková možnost existovala,
měly zjistit, zda k zápočtu pohledávek mezi dlužníkem a postupníkem skutečně
došlo, zda je takový úkon započtení platný a v případě jeho neplatnosti
posoudit, zda se za takové situace mohla dovolatelka (žalovaná) na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatit.
Pokud by k započtení pohledávek mezi dlužníkem
(Ingstavem Ostrava a.s.) a postupníkem (žalovanou) nemohlo dojít, nedošlo nebo
nedošlo platně, pak pohledávky neplatně postoupené mezi žalobkyní a žalovanou
nezanikly a jejich věřitelem byla a je stále žalobkyně. Tvrdí, že se v této
souvislosti nijak obohatit nemohla, neboť žádné plnění od nikoho neobdržela a
její závazky vůči dlužníkovi (Ingstavu Ostrava a.s.) zůstaly nedotčeny. Dovolatelka na rozdíl od odvolacího soudu zastává a obhajuje názor, že jím
posouzené absolutně neplatné započtení nemůže mít žádné právní účinky, neplatně
postoupené pohledávky se tudíž nedotýká a tím méně umožňuje, aby se tato
pohledávka dostala ze sféry obce ke třetí osobě, která s ní dále disponovala ve
svém účetnictví. Dovodil-li proto odvolací soud, že absolutně neplatné
započtení mezi ní a Ingstavem Ostrava a.s. mohlo přivodit zánik neplatně
postoupené (tedy nepostoupené) pohledávky a že i v případě tohoto neplatného
zápočtu se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, právně pochybil. Dovolatelka rovněž oponuje závěru odvolacího soudu, že mezi ní a dlužníkem
Ingstavem Ostrava a.s. k započtení vůbec došlo, neboť ve spisu se nenachází
žádná listina ani jiný důkaz, z něhož by bylo možné projev vůle k započtení
zjistit, přičemž tato vůle nebyla ani v konkrétní podobě tvrzena. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného
rozhodnutí a aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje. Argumentaci dovolatelky označuje za účelovou. Poukazuje na to, že důsledkem
neplatného zápočtu byl vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované, která
se takto zbavila svého závazku vůči Ingstavu Ostrava a.s. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl s tím, že jí přizná náhradu
nákladů dovolacího řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce vzniku bezdůvodného obohacení jako důsledku
neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, kterou odvolací soud řešil v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi),
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z
obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená
(odstavec 2).
Podle ustanovení § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel
bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není
oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi
neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-
li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se
dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).
Z dikce ustanovení § 524 obč. zák. je zřejmé, že při postoupení pohledávky
nepostupuje postupitel postupníkovi žádné věcné či peněžité plnění, pouze z
postupitele na postupníka přechází právo na plnění (pohledávka) po dlužníku.
Jinak vyjádřeno, postoupením pohledávky nastává změna v osobě věřitele, kdy do
práva postupitele na plnění postupované pohledávky (včetně jejího příslušenství
a práv s ní spojených) vstupuje postupník. V případě neplatné smlouvy o
postoupení pohledávky však tyto účinky nenastávají a postupník od postupitele
nenabývá nic, co by byl povinen mu „vracet“. Z toho se odvíjí závěr, že
neplatné postoupení pohledávky samo o sobě (bez dalšího) nemůže způsobit
bezdůvodné obohacení postupníka na úkor postupitele.
Jiná situace však může nastat v případě, plní-li dlužník postupníku poté, kdy
mu postoupení pohledávky oznámil postupitel. Nejvyšší soud již v rozsudku
uveřejněném pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
formuloval a odůvodnil právní závěr, že oznámil-li postupitel dlužníku
postoupení pohledávky a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh
postupníku, došlo ke splnění dluhu, i když smlouva o postoupení pohledávky je
neplatná (§ 524 a násl. obč. zák.). Stejné účinky, tj. zánik dluhu dlužníka by
v této situaci měl i jeho projev vůle směřující k započtení vůči postupníkovi
proti postupované pohledávce (srov. § 529 obč. zák. a dále právní závěry
například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo
2999/2007). V obou těchto případech zániku dluhu (ať již splněním nebo
započtením) by postupník mohl získat majetkový prospěch na úkor postupitele,
který v důsledku neplatné smlouvy o postoupení pohledávek nepřestal být
věřitelem dlužníka.
Že tomu tak v dané věci bylo, však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze
seznat. Odvolací soud najisto nepostavil, zda a v důsledku jakého úkonu
dlužníka mělo dojít k započtení oproti postupované pohledávce, působícímu zánik
dluhu a vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované. Odkaz odvolacího soudu
na „proúčtování“ pohledávek a na vedení účetnictví u žalované a dlužníka jsou
naprosto bez významu, neboť s vedením účetnictví nespojují právní předpisy
žádné hmotně-právní důsledky, natož vznik, změnu, existenci či zánik právních
úkonů. Ze způsobu vedení účetnictví nelze vůbec dovozovat, jak nesprávně činil
odvolací soud, že se pohledávka „dostala ze sféry obce ke třetí osobě“, že s
pohledávkou někdo „disponoval“ nebo že již „nelze vrátit, co bylo postoupeno“,
resp. že někdo něco pozbyl nebo získal. Takové účinky mohou nastat pouze
prostřednictvím právních úkonů, pokud je zákon s nimi spojuje.
Dospěl-li proto odvolací soud (aniž najisto postavil, zda a v důsledku jakého
úkonu k předmětnému zápočtu došlo) k závěru, že absolutně neplatný zápočet
fakticky znamenal bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, neboť
pohledávka se dostala ze sféry žalované ke třetí osobě, která s ní dále
disponovala ve svém účetnictví a proúčtovala na ni své pohledávky vůči
žalované, což podle odvolacího soudu znamená, že z neplatného postoupení nelze
již vrátit to, co bylo postoupeno, nýbrž lze jen vydat bezdůvodné obohacení, je
jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně
závislého výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i jej (ve znění doplňujícího usnesení a opravného usnesení) ve
vyhovujícím výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu