32 Cdo 1658/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci žalobkyně FARMTRANS H & H LOGISTIK s.r.o., se sídlem v
Praze 7, Dělnická 213/12, PSČ 170 00, IČ 63990067, zastoupené JUDr. Pavlem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému F. T.
zastoupenému JUDr. Alicí Bártkovou, advokátkou se sídlem v Praze-Vinohradech,
Rubešova 83/10, o zaplacení 671 476 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 148/2002, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č. j. 12 Cmo
22/2008-248, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Praze (v pořadí druhý ve věci) ze dne 14. září 2007, č. j. 47 Cm
148/2002-203, v napadených bodech I. a III. výroku, jimiž bylo uloženo
žalovanému zaplatit žalobkyni 567 524 Kč s 5% úroky z prodlení z této částky
ročně ode dne 9. dubna 2002 do zaplacení a náklady řízení (výrok I.). Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolacích námitek žalovaného proti závěru
soudu prvního stupně o nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené ztrátou
zásilky během mezinárodní přepravy ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že
předmětná přeprava byla provedena na základě několika přepravních smluv. Přepravu nábytku si dne 11. prosince 2001 objednala u žalobkyně společnost IVA
Roztoky s.r.o. Žalobkyně dne 12. prosince 2001 písemně potvrdila předchozí
telefonickou dohodu o provedení přepravy, kterou uzavřela s Ivanem Petrišče,
podnikajícím pod obchodní firmou LOVOSPED. Posléze jmenovaný uzavřel ústní
dohodu o přepravě se žalovaným, který dne 12. prosince 2001 písemně pověřil
firmu I. P. TRANS Nové Zámky, aby převzala předmětný náklad a provedla jeho
přepravu z místa nakládky v Malých Čičovicích a Svrkyni v České republice do
Nitry a Košic ve Slovenské republice. Dále bylo zjištěno, že zboží bylo ve
dnech 12. a 13. prosince 2001 odesílatelem (společností IVA Roztoky s.r.o.)
naloženo do vozidla nezjištěného dopravce s tím, že do nákladního listu se
podepsal řidič Kula. Zboží, které bylo dne 13. prosince 2001 celním úřadem ve
Zdibech u Prahy celně projednáno, do místa určení nebylo nikdy dodáno. Sdělením
ze dne 17. ledna 2002 E. I., podnikajícího pod obchodní firmou I. P. TRANS,
bylo prokázáno, že v prosinci 2001 žádnou objednávku od žalovaného nepřijal. Z
mezinárodních nákladních listů č. CMR 4221017 a č. 4221019 vyplývá, že žalovaný
plnil závazek z přepravní smlouvy, kterou uzavřel pomocí nezjištěného dopravce,
přičemž zboží bylo naloženo odesílatelem na vozidlo, které označil žalovaný. Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně vzal odvolací soud za prokázanou dvěma
smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 13. března 2002. Jedna ze smluv byla
uzavřena mezi společností IVA Roztoky, s.r.o. jako postupitelem a žalobkyní
jako postupníkem, druhá smlouva byla uzavřena mezi Ivanem Petrišče jako
postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, přičemž předmětem obou smluv bylo
postoupení pohledávky ve výši 671 476 Kč z titulu náhrady škody za žalovaným. Závěry o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, jakož i o uzavření smluv o
přepravě mezi odesílatelem a žalobkyní, žalobkyní a I. P. a I.P. a žalovaným,
odvolací soud zavázal soud prvního stupně již v usnesení ze dne 10. října 2006,
č. j. 12 Cmo 32/2006-109, kterým zrušil (v pořadí první) zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 27. července 2005, č. j. 47 Cm 148/2002-71, a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Obecná ustanovení o náhradě škody, na něž poukazoval v odvolání žalovaný, nelze
podle odvolacího soudu v posuzované věci použít.
Je tomu tak proto, že úprava
náhrady škody, jež je obsažena ve vyhlášce č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní
smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) – dále též jen „Úmluva
CMR“, kterou soud prvního stupně na daný případ v souladu s ustanovením § 756
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) aplikoval, je speciální k
úpravě obsažené v obchodním zákoníku. Odvolací soud vyšel z čl. 17 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR, upravujícího předpoklady,
za nichž se může přepravce (t. j. odesílatel nebo příjemce) úspěšně domáhat na
dopravci nahrazení škody na zásilce, a dále liberační důvody, při jejichž
existenci se dopravce odpovědnosti za škodu zprostí. Všechny předpoklady, t. j. jak existence přepravní smlouvy, tak i vznik škody na přepravované zásilce a to
během přepravy, byly prokázány. Vzhledem k tomu, že přepravovaná zásilka nebyla
vydána do 60 dnů po jejím převzetí k přepravě, uplatní se podle odvolacího
soudu právní domněnka vyjádřená v čl. 20 odst. 1 Úmluvy CMR o ztrátě zásilky. Odvolací soud (stejně jako již ve svém shora označeném kasačním usnesení)
akcentoval, že otázka vlastnictví přepravované zásilky nemá žádný právní význam
pro rozhodnutí o náhradě škody, která vznikla během přepravy poškozením nebo
ztrátou zásilky. Samotná ztráta, odcizení, případně poškození zásilky svědčí o
vzniku škody a zakládá ve smyslu uvedených právních norem právo na její náhradu
vůči dopravci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný
existenci liberačního důvodu ve smyslu čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR netvrdil ani
neprokazoval, spatřoval-li jeho naplnění v hrubé nedbalosti odesílatele,
jestliže neověřil dostatečně totožnost řidiče. Podle shodného názoru soudů obou
stupňů odesílatel ověřil dopravce před nakládkou zásilky dostatečně, když
Úmluva CMR v tomto směru žádné povinnosti nestanoví. K tomuto závěru odvolací
soud dospěl na základě zjištění soudu prvního stupně, podle něhož zaměstnanci
odesílatele při nakládce zásilky ověřili SPZ vozidla podle sdělení žalobkyně,
která měla informaci od I. P. a ten od žalovaného, přičemž SPZ na vozidle
souhlasilo s SPZ označenou žalovaným na objednávce přepravy, kterou předložil
řidič při nakládce. Za liberační důvod zprošťující dopravce odpovědnosti za
škodu na přepravované zásilce nelze podle odvolacího soudu považovat ani
neúplně vyplněný mezinárodní nákladní list pro chybějící údaje o sídlu a adrese
dopravce, neboť tato neúplnost nezpůsobila ztrátu zásilky a nebyla proto v
příčinné souvislosti se vznikem škody. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný odpovídá za vznik škody ztrátou zásilky
během přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Přiznal-li proto soud prvního
stupně právo na její náhradu podle čl. 23 odst. 1 a 4 Úmluvy CMR, představující
hodnotu zásilky v místě a době jejího převzetí k přepravě ve výši 443 934 Kč,
dopravné ve výši 21 250 Kč a náklady spojené s celním řízením ve výši 102
340,50 Kč, celkem tedy 567 424 Kč, žalobkyni, na níž toto právo svědčící
odesílateli přešlo předmětnou smlouvou o postoupení pohledávky, tvrzeného
právního pochybení se nedopustil.
Proto jeho rozsudek v napadeném vyhovujícím
výroku ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním,
opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodů uvedených v § 241a odst. 2
písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Jejich prostřednictvím namítl, že rozhodnutí soudu
prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za
vznik škody ztrátou zásilky během přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Tvrdí, že jeho odpovědnost za škodu je vyloučena, neboť žalobkyně, ač soudem
poučena, neprokázala, že ke škodě během přepravy na straně odesílatele došlo. Poukazuje na to, že Úmluva CMR neřeší otázku základních předpokladů pro
uplatňování nároku na náhradu škody obecně, nýbrž pouze otázku okolností, za
nichž vzniká odpovědnost dopravce za škodu na zásilce, liberační důvody, otázku
důkazního břemene a způsobu výpočtu výše a limitace náhradové povinnosti
dopravce, stejně jako otázku úroků z prodlení. Na otázky, které nejsou Úmluvou
CMR řešeny a za níž označuje zejména otázku osoby oprávněné z náhrady škody, je
proto třeba použít národní právo, jímž je v daném případě český právní řád. Aby
se mohla oprávněná osoba dovolávat objektivní odpovědnosti dopravce za škodu
dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR, musí podle dovolatele zejména prokázat, že jí
skutečně v době od převzetí zásilky k přepravě až do jejího vydání vznikla
nějaká majetková újma. To však žalobkyně v posuzované věci, ač soudem poučena,
neučinila, neboť neprokázala, že by společnosti IVA ROZTOKY s.r.o., která jí
pohledávku z titulu náhrady škody postoupila, vznikla v souvislosti se ztrátou
zásilky majetková újma. Nedoložila, že by jmenovaná společnost byla majitelem
dané zásilky a ani to, že by jejímu jinému případnému majiteli v okamžiku
uzavření smlouvy o postoupení pohledávky zaplatila za její ztrátu náhradu. Zaujaly-li za této situace soudy obou stupňů názor, že pro posouzení
odpovědnosti za škodu během přepravy není rozhodující, kdo byl vlastníkem
ztracené zásilky, postupovaly podle dovolatele v rozporu s hmotným právem i
konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, na níž v dovolání poukazuje, přičemž
závěr odvolacího soudu, že ztrátou zásilky (bez dalšího) vznikla odesílateli
škoda, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká,
že při posuzování otázky vzniku škody zcela opomenuly aplikovat české hmotné
právo a že neuvedly právní normu, o níž opřely svůj závěr týkající se vzniku
škody na straně odesílatele. Podle dovolatele by však žalovaný za škodu neodpovídal ani v případě, že by
žalobkyně řádně prokázala vznik škody na straně odesílatele, neboť by se této
odpovědnosti zprostil podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR, případně ve spojení s §
415 občanského zákoníku, přinejmenším by však neodpovídal za převážnou část
škody ve smyslu čl. 17 odst.
5 Úmluvy CMR ve spojení s jejím čl. 17 odst. 2. Naplnění liberačního důvodu spatřuje v tom, že ke škodě došlo zaviněním či
přinejmenším hrubou nedbalostí odesílatele, který nepostupoval při nakládání
zboží s potřebnou profesionální péčí, jestliže neověřoval totožnost dopravce a
neuváděl o něm údaj do nákladního listu. Odesílatel tím nedostál své prevenční
povinnosti, kterou dovolatel dovozuje (s ohledem na chybějící úpravu v Úmluvě
CMR) z právní úpravy smlouvy o přepravě v obchodním zákoníku a obchodních
zvyklostí používaných v oblasti přepravy. V této souvislosti poukazuje na to,
že při výkladu povinnosti odborné péče a prevenční povinnosti odesílatele je
třeba přihlédnout i k povinnostem odesílatele dle čl. 6 a čl. 7 Úmluvy CMR, což
však ani jeden ze soudů neučinil. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný
neprokázal liberační důvod podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR a že neověření
totožnosti dopravce a řidiče nepřispělo ke vzniku škody, je podle dovolatele v
rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu k otázce prevenční povinnosti
poškozeného, když odvolací soud se námitkou týkající se této povinnosti,
popřípadě spoluodpovědností žalobkyně, resp. společnosti IVA Roztoky jako
odesílatele dle čl. 17 odst. 5 Úmluvy CMR vůbec nezabýval, v důsledku čehož
také věc nesprávně právně posoudil ohledně podílu žalobkyně na údajné škodě. Totéž podle dovolatele platí i pro závěr odvolacího soudu, že Úmluva CMR
odesílateli neukládá povinnost k ověření totožnosti dopravce; tuto povinnost je
však třeba podle dovolatele dovodit z právní úpravy obsažené v obchodním
zákoníku, který však odvolací soud na danou otázku opomněl aplikovat. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a dále i
rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho prvního a třetího výroku a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí druhý ve věci)
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším (v pořadí prvním) rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, není však
důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací
soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.).
Ačkoli dovolatel výslovně uvedl, že dovolání podává též z důvodu podle §
241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), nijak tento důvod konkrétně nevymezil. Zejména neuvedl, která
skutková zjištění, z nichž napadené rozhodnutí vychází, oporu v provedeném
dokazování nemají. Ve vazbě na § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. proto Nejvyšší
soud mohl napadené rozhodnutí přezkoumat pouze z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel zpochybňoval právní závěr
odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou ztrátou zásilky
během přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), t. j. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu jeho
právní závěry o tom, že otázka vlastnictví přepravované zásilky nemá pro
rozhodování o náhradě škody, vzniklé během přepravy poškozením nebo ztrátou
zásilky, právní význam, a dále že nedostatky (neúplnost) v označení dopravce v
mezinárodním nákladním listě nelze považovat za liberační důvod zprošťující
dopravce odpovědnosti za škodu na přepravované zásilce.
Dovolací soud nesouhlasí s dovolatelem, domáhá-li se při posuzování
odpovědnosti dopravce za škodu vzniklé ztrátou zásilky v mezinárodní nákladní
dopravě aplikace českého právního řádu, zejména obchodního zákoníku.
Předpoklady odpovědnosti dopravce v mezinárodní silniční nákladní dopravě za
škodu na přepravované zásilce jsou výlučně a komplexně upraveny v čl.
17 a násl. vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní
silniční nákladní dopravě (CMR), která má ve smyslu § 756 obch. zák. přednost
před právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, a proto je nelze doplňovat
ani omezovat aplikací právní úpravy předpisů národního práva, a to ani za
použití argumentu (jak mylně činí dovolatel), že úprava těchto předpokladů
odpovědnosti dopravce v Úmluvě CMR neřeší otázku vlastnictví k přepravované
zásilce a tím i újmy vzniklé odesílateli. Nepodmiňuje-li Úmluva CMR odpovědnost
dopravce za škodu na přepravované zásilce vznikem újmy na straně oprávněné
osoby (odesílatele nebo příjemce zásilky), nelze tuto skutečnost konstruovat
jako další předpoklad odpovědnosti dopravce za použití předpisů národního práva
s tím, že Úmluva CMR tuto otázku neřeší. Ostatně Nejvyšší soud již v usnesení
ze dne 4. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2668/2009, vysvětlil, že z čl. 17 Úmluvy
CMR vyplývá, že pro odpovědnost za škodu v důsledku ztráty zásilky postačí sama
skutečnost, že došlo ke ztrátě zásilky, a to na rozdíl od obecné odpovědnosti
za škodu, která vyžaduje vznik majetkové újmy oprávněného. V této souvislosti
odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl, že často dochází
k tomu, že přepravovaná zásilka je ve vlastnictví jiného subjektu, odlišného od
odesílatele nebo příjemce; odesílatel nemusí v případě vzniku škody na zásilce
během přepravy prokazovat, že je vlastníkem zboží.
Dospěl-li proto odvolací soud v posuzované věci k závěru, že otázka vlastnictví
k přepravované zásilce, případně otázka újmy vzniklé odesílateli nebo příjemci
v důsledku škody na přepravované zásilce, je pro odpovědnost dopravce za škodu
vzniklou ztrátou zásilky během mezinárodní přepravy dle čl. 17 odst. 1 Úmluvy
CMR nerozhodná, tvrzeného právního pochybení se nedopustil a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
nebyl naplněn. Odkaz dovolatele na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která
podmiňuje vznik škody na straně oprávněného subjektu vlastnictvím věci v
okamžiku její ztráty, je nepřípadný, neboť dovolatelem uváděná rozhodnutí se
týkají právní úpravy obecné odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku, která
na danou věc nedopadá.Dovolací soud se neztotožňuje ani s názorem dovolatele,
že by neodpovídal za škodu i za situace, že by žalobkyně řádně prokázala vznik
škody na straně odesílatele, neboť by se této odpovědnosti zprostil podle čl.
17 odst. 2 Úmluvy CMR. Při přezkoumání otázky existence liberačního důvodu
dovolací soud vyšel – stejně jako odvolací soud – z právní úpravy obsažené v
čl. 17 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR.
Podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou
ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí
zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací
lhůty.
Podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR dopravce je zproštěn této odpovědnosti,
jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo
zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí
dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit
a jejichž následky odstranit není v jeho moci.
V dané věci by přicházelo v úvahu zproštění odpovědnosti dopravce za ztrátu
zásilky pouze v případě, že byla zaviněna oprávněným (odesílatelem). Neúplné
údaje o dopravci v mezinárodním nákladním listě, jakož i dovolatelem vytýkané
nedostatky odesílatele při ověřování totožnosti dopravce (řidiče), však nebyly
v příčinné souvislosti se škodou vzniklou ztrátou zásilky, a proto nebylo možno
dospět k závěru o zproštění odpovědnosti dopravce, jak správně odůvodnil
odvolací soud. Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku
existence liberačního důvodu v souladu s čl. 17 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR a
dovolateli se správné právní posouzení odvolacího soudu ani v této otázce
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. zpochybnit nepodařilo.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v
dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu
á