32 Cdo 166/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem proti žalovanému J. T.,
zastoupenému JUDr. T.S., advokátem na ochranu proti jednání nekalé soutěže,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn.. 48 Cm 298/2005, k dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2007 č.j. 3 Cmo
56/2007-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. T. S. advokáta.
Žalobce se žalobou domáhal ochrany proti nekalé soutěži podanou
žalobou, v níž požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost poskytnout
žalobci přiměřené zadostiučinění formou uveřejnění omluvy na své náklady v
tištěné i elektronické podobě soukromých novin P. P. ve znění: „Podnikatel
PhDr. Mgr. J. T., se omlouvá podnikateli J. F., za vyvolání nebezpečí záměny
zboží použitím nevhodných obalů oplatků prodávaných na S. H. od května 2005 do
srpna 2005.“ a dále povinnost uhradit žalobci náklady soudního řízení. Podle
žalobního tvrzení se žalovaný dopustil jednání nekalé soutěže podle § 44 a 47
písm. c) obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2006 č.j. 48 Cm
298/2005-20 zamítl žalobu, kterou se požaduje poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění žalobci uveřejněním omluvy v navrhovaném znění (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud)
rozsudkem ze dne 3. září 2007 č.j. 3 Cmo 56/2007-46 rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. občanského soudního řádu
(dále jen o.s.ř.) napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které
předcházelo jeho vydání, a poté, co doplnil dokazování o rozhodnutí předsedy
ÚPV ze dne 6.6.2007 ve věci rozkladu podaného společností S., s.r.o., proti
rozhodnutí ÚPV ze dne 30.10.2006, kterým byla slovní ochranná známka žalovaného
č. 241943 „S. o.“ prohlášena za neplatnou, dospěl k závěru, že odvolání žalobce
není důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně měl k dispozici
dostatek skutkových zjištění. Třebaže odvolací soud se všemi závěry soudu
prvního stupně není zcela zajedno, má za to, že je správný jeho závěr o tom, že
jednání žalovaného není jednáním nekalosoutěžním podle ustanovení § 44 odst. 1
obch. zák. (generální klauzule). V dané věci odvolací soud nepochybuje, že
účastníci byli v rozhodné době soutěžiteli, kteří nabízeli na stejném místě
stejné výrobky (oplatky). Nepodařilo se však u tvrzeného nekalosoutěžního
jednání žalovaného prokázat naplnění dalších dvou nutných znaků generální
klauzule, tj. rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo spotřebitelům. Odvolací soud nepovažoval za důvodný argument
žalobce, že užití zobrazení církevního areálu na S. H.u P. je novou myšlenkou v
konkurenčním prostředí, která by měla požívat ochrany. Podle odvolacího soudu
je nepřípustné, aby si kdokoli vytvořil „monopol“ na jakékoli vyobrazení
uvedené památky, proto se pro žalobce vyobrazení poutního místa nemohlo stát
příznačným ani za situace, že by toto vyobrazení na obalech oplatků užil ve
vztahu k žalovanému jako první.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v zákonné lhůtě dovoláním,
které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237
odst. 3 o.s.ř. Důvodnost svého dovolání opírá žalovaná o ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neuznal za důvodný argument
žalobce, že užití zobrazení církevního areálu je novou myšlenkou v konkurenčním
prostředí, která by měla požívat ochrany. Dovolatel připouští, že církevní
areál na S. H. u P. je obecně známou a navštěvovanou kulturní a církevní
památkou vysoké symbolické hodnoty. Nesouhlasí však se závěrem odvolacího
soudu, že si činí „monopol“ na jakékoliv vyobrazení uvedené památky. Dovolatel
zdůrazňuje, že v uvedeném sporu nejde o obecné zobrazení této památky; pro spor
je podle názoru dovolatele typické a určující, že dva podnikatelé prodávají
oplatky právě na konkrétním místě a nabízejí je osobně konkrétním zákazníkům,
navíc v době největší církevní slavnosti v roce přichází žalovaný, aby na
stejném místě a stejnému okruhu zákazníků nabízel stejný výrobek jako žalobce a
ve stejném obalu se zobrazením stejného motivu na obalu, jaký dosud užíval
žalobce. Dovolatel trvá na tom, že ze strany žalovaného jde o nekalosoutěžní
jednání. Dovolatel namítá, že z jeho strany nejde o žádnou monopolizaci použití
zobrazení církevního areálu na obalech výrobků, neboť nevede žádný jiný spor s
žádným jiným podnikatelem na ochranu proti nekalé soutěži, ač předmětné
zobrazení motivu církevního areálu na S. H. u P. se objevuje v daném místě
téměř na všech prodávaných předmětech. Dovolatel shledává znaky
nekalosoutěžního jednání včetně porušení dobrých mravů v uvedeném konkrétním
jednání žalovaného. Dále namítá, že soudy neprovedly všechny jim navrhované
důkazy. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrátil věc k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce zdůrazňuje, že se s rozsudky
soudů obou stupňů zcela ztotožňuje a souhlasí s právními i skutkovými závěry,
na základě kterých oba soudy ve věci rozhodly. Soudy podle názoru žalovaného
zcela správně dovodily, že podoba motivu na obalech oplatků, tj. vyobrazení
svatohorského areálu v jeho charakteristické podobě, je předurčena právě
povahou takových výrobků, tedy zejména místem prodeje oplatků, okruhem
zákazníků a příležitostmi, při kterých k prodeji dochází. Návštěvník S. H.je
schopen snadno rozlišit nabízené výrobky i za situace, že obaly obsahují stejný
základní motiv vyobrazení, neboť se liší v řadě podstatných prvků - barevné
provedení, nápisy, další vyobrazení na zadní straně apod. Žalovaný se domnívá,
že napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně jsou věcně správné a
navrhuje, aby podané dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací
soud) posuzoval dovolání, které podal žalobce, a zjistil že bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je v dané věci není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve
věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud
zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé
nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je
dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím
důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci) napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v
dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Rovněž tak případná vada řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) může zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založit jen za předpokladu, že námitky směřují do procesní otázky,
na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro
rozhodnutí ve věci určující. Tvrzená jiná vada řízení spočívající v neprovedení
důkazů uvedená kriteria nesplňuje,
Přestože dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, hodnocením argumentace obsažené v dovolání k takovému závěru dospět
nelze. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel napadá nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem, který nepřiznal žalobci vůči žalovanému
ochranu z titulu nekalé soutěže, když tvrdil, že vyobrazení poutního místa na
obalech oplatků se nemohlo pro žalobce stát příznačným, přestože by takové
vyobrazení užil ve vztahu k žalovanému jako první. Odvolací soud podle názoru
dovolatele nesprávně dovodil, že vyobrazení církevního areálu nijak
neindividualizuje výrobky ve vztahu k žalobci, neboť se vztahuje ke konkrétnímu
místu a nikoliv ke konkrétní osobě.
Dovolací soud považuje právní závěr obou soudů o tom, že jednání
žalovaného nesplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže, za správné.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že
první podmínka generální klauzule nekalé soutěže, tj. jednání v hospodářské
soutěži, je určitě v daném případě naplněna (žalobce a žalovaný vystupují v
tomto vztahu jako soutěžitelé, přímí konkurenti), ale naplnění zbylých dvou
podmínek se nepodařilo v předchozích soudních řízeních prokázat. Pokud
jakékoliv jednání nesplňuje kumulativně všechny tři podmínky generální klauzule
(podle § 44 odst. 1 obch. zák.), nelze je považovat za jednání nekalé soutěže.
V daném případě není tedy nutné dále zkoumat konkrétní znaky speciální skutkové
podstaty podle § 47 - vyvolání nebezpečí záměny, nejsou-li splněny základní
znaky nekalé soutěže podle generální klauzule.
K námitkám a připomínkám dovolatele uvedeným v dovolání dovolací soud
zdůrazňuje, že odvolací soud zvažoval správně všechny okolnosti i detaily
uvedeného případu, z nichž vycházel při svém rozhodnutí. Z dosavadních výsledků
řízení před soudy obou stupňů je zřejmé, že jednáním žalovaného, spočívajícím v
užívání obalů svých výrobků (oplatků) s motivem církevního areálu na S. H. u
P., nedošlo k tvrzenému zásahu do práv žalobce. Jednání žalovaného nelze
hodnotit jako nekalosoutěžní, jak správně uzavřel i odvolací soud.
Dovolací soud navíc doplňuje, že v daném případě žalovaný tím, že
použil na obalech oplatků vyobrazení stejného motivu (církevního areálu) jaký
měl žalobce na obalech svých výrobků, nejednal v rozporu s dobrými mravy
soutěže; není tedy naplněna druhá podmínka generální klauzule nekalé soutěže.
Dovolací soud konstatuje, nad rámec výše uvedeného, že posuzovaný
případ by nemohl být považován za případ vyvolání nebezpečí záměny (podle § 47
písm. c/ obch. zák.), a to ani za předpokladu, že by byly splněny všechny
podmínky generální klauzule nekalé soutěže - obaly výrobků žalobce a žalovaného
byly dostatečně odlišitelné, neboť kromě vyobrazení stejného motivu obsahoval
obal výrobku žalovaného dostatek odlišných prvků, např. odlišný název výrobku,
jiný typ a velikost písma, jinou barvu písma, zcela odlišnou zadní stranu obalu
apod., takže z hlediska průměrného spotřebitele byly výrobky žalobce a
žalovaného nezaměnitelné. Posuzovaný případ by však nemohl být hodnocen ani
podle § 44 odst. 1 obch. zák. jako tzv. parazitní kořistění z výkonů
soutěžitelových (též zvané „černé pasažérství” nebo „free riding“, k němuž
dochází např. zneužitím cizí myšlenky, cizího nápadu, cizí práce a cizího
nákladu investovaného do jejich realizace), jímž by ohrozil soutěžitelovu
pozici a znehodnotil jeho soutěžitelský náskok, kterého svou pílí a finančními
oběťmi nabyl, jak se snažil sám žalobce ve svém dovolání naznačit - vyobrazení
stejného motivu (církevního areálu) na obalech výrobků žalovaného není případem
tzv. neoprávněného „vezení se” na výkonech soutěžitelových (zde žalobce).
Pakliže dovolací soud neshledal, že by odvolací soud řešil otázku
nekalosoutěžního jednání žalovaného odvíjející se od konkrétních skutkových
okolností v této věci v rozporu s hmotným právem, lze uzavřít, že dovolání
žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce pro
nepřípustnost odmítl/§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s.
ř./.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně
za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k
dovolání) ve výši 2 250 Kč (§ 8, § 10 odst. 3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví
paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální
náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve
znění vyhl.č. 276/52006 Sb.), celkem ve výši 2 550 Kč.; náhrada za daň z
přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť
advokát, který žalovaného zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhl.č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů neprokázal, že byl plátcem této daně.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §
243b odst, 5 věty první, § 224 odst. 1 a 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
uložil žalobci, aby žalovanému náklady v celkové výši 2 550 Kč nahradil.
Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta,
který žalovaného v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. listopadu 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu