32 Cdo 1719/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova
1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalované M. H., zastoupené
Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o
zaplacení částky 209 597,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 396/2015, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2016, č. j. 27 Co 146/2016-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 11 C 396/2015-123,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 209 597,15 Kč s příslušenstvím do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a na nákladech řízení částku 8 384 Kč v
téže lhůtě (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo rozhodnuto o lhůtě
k plnění, a ve výroku II. (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na
náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně pouze proti
prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení a aby dovolatelce přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správné, neboť žalovanou
navrhovaná výše splátek by nepostačovala ani na úhradu narůstajících úroků. Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ač dovolatelka výslovně žádnou otázku neformuluje, z obsahu dovolání je zřejmé,
že podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu
- kterou konkrétně cituje - při úvaze o lhůtě k plnění, respektive při
posuzování možnosti uložit žalované plnění dluhu ve splátkách. Zákon, který zásadně předpokládá, že povinnosti uložené rozsudkem je třeba
splnit v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil
lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými
kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké
okolnosti má posuzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000,
sp. zn. 25 Cdo 516/99, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou
hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě
na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33
Cdo 2661/2015, na něž odkazuje dovolatelka). V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod
číslem 67 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla
důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a
majetkových poměrů účastníků.
Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda
případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s
ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky
neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze
vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015,
nebo jeho usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, na které
rovněž dovolatelka odkazuje). V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu
delší než třídenní, popř. o určení plnění ve splátkách, vyšel ze zjištění, že
žalovaná navrhuje s ohledem na své finanční možnosti měsíční splátky ve výši 2
500 Kč, zatímco měsíční nárůst úroků a úroků z prodlení činí 3 543,70 Kč. Přihlédl též k chování žalované, která od podání žaloby na svůj dluh ničeho
neuhradila, a zdůraznil, že k povolení splátek může dojít jen ze závažných
důvodů a splátky musí být stanoveny v takové výši, aby dluh byl v dohledné době
splacen. Povolením splátek v navrhované výši by nedocházelo ke snižování
žalované částky, ale naopak k jejímu neustálému zvyšování. Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť vzal v
úvahu a posoudil okolnosti významné pro rozhodnutí o lhůtě k plnění. Namítá-li dovolatelka, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyla řádně
poučena o svých procesních právech a povinnostech, aniž by však formulovala
jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní,
neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě
přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v
projednávané věci není naplněno. Na tomto závěru nemohou ničeho změnit ani
dovolatelčiny odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měly soudy
nižších stupňů podle jejího názoru odchýlit. Dovolání proti té části prvního výroku napadeného usnesení, v níž odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, není přípustné
vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když výše nákladů
řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za řízení před soudem prvního
stupně (8 384 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 5. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu