32 Cdo 3610/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s., se sídlem v Praze 4, Na
hřebenech II 1718/8, identifikační číslo osoby 47115289, zastoupené JUDr.
Markem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 453/5, proti
žalovanému V. H., zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, o zaplacení částky 59 113,66 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 336/2012,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11.
2015, č. j. 95 Co 164/2015-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, č. j. 27 C 336/2012-42,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 64 737,38 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím a částku 18 456 Kč na náhradu nákladů řízení, a to v
pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč pod ztrátou výhody splátek s
tím, že nejprve jsou splatné úroky, poté jistina a poté náklady řízení za
právní zastoupení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. co do částky 9 900 Kč a řízení zastavil, potvrdil
jej ve zbytku nároku na úhradu částky 54 837,38 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení ve výši 18 450 Kč s tím, že žalovaný
je povinen platit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč pod
ztrátou výhody splátek, kdy nejprve jsou splatné úroky, poté jistina a poté
náklady řízení za právní zastoupení (první výrok), uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 8 228 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od
právní moci rozhodnutí (druhý výrok) a přiznal ustanovenému zástupci žalovaného
odměnu za zastupování ve výši 5 560 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), maje za to, že přípustnost dovolání je spojena s právní otázkou,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel
v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-
li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod
číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání tak, že v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud řešena otázka výkladu a účelu užití institutu uvedeného v
ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž dále uvádí, že v obdobném případě
již rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 1998, sp. zn. 28 Co
403/1996, a dále také v obdobných případech rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze
dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, usnesením ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013 (dovolatel nesprávně
uvádí sp. zn.
21 Cdo 897/2013),
uveřejněným pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
usnesením ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1928/2014, které je veřejnosti k
dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
jeho webových stránkách. Takové vymezení přípustnosti dovolání je vnitřně
rozporné, neboť ač dovolatel tvrdí, že jím formulovaná otázka nebyla dosud v
rozhodování dovolacího soudu řešena, uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž
podle něj dovolací soud posuzoval obdobné případy. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod
číslem 67 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla
důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a
majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda
případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s
ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky
neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze
vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, a ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, obdobně
též dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Odvolací soud správně uzavřel, že poskytnutí nižších splátek
by s ohledem na délku prodlení dlužníka s úhradou dlužné částky způsobilo
neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitelky, a od závěrů rozhodnutí
dovolacího soudu se neodchýlil. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 987/2013 a sp. zn. 26 Cdo 1928/2014 není správný, neboť Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích
řešil otázku zřejmě bezúspěšného uplatňování opravného prostředku. Odkazuje-li
dovolatel na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pak rozhodnutí krajských soudů
nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §
237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího
soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně v
částce 54 837,38 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 18 450 Kč
s tím, že žalovaný je povinen platit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši
2 500 Kč, a proti druhému výroku v rozsahu lhůty k plnění odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
K podání dovolání
proti prvnímu výroku v části, kterou odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně v částce 9 900 Kč zrušil a řízení zastavil, a proti třetímu výroku,
kterým odvolací soud přiznal odměnu ustanovenému zástupci žalovaného, není
dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného
prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo
rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím
způsobena újma na jeho právech. Uvedenými výroky rozsudku odvolacího soudu
nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech. Nejvyšší soud proto v
této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c
odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého
výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, dovolání v této
části není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné,
neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán (8 228 Kč),
nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely
posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské
smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v
rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod
číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto v
této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2016
JUDr. Hana G a
j d z i o k o v á
předsedkyně senátu