32 Cdo 1788/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Pozemstav Brno, akciová společnost, se sídlem v Brně,
Masarykova č. o. 31, č. p. 427, PSČ 656 22, identifikační číslo osoby 00 53 08
32, proti žalovanému městysu Cerhenice, se sídlem v Cerhenicích, Školská 444,
PSČ 281 02, identifikační číslo osoby 00 23 53 00, zastoupenému JUDr. Jiřím
Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.
zn. 12 C 238/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 14. července 2009, č. j. 21 Co 265/2009-120, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14.
července 2009, č. j. 21 Co 265/2009-120, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 23. března 2009, č. j. 12 C 238/2008-77,
určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku [(dále jen
„nemovitosti“) výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po opakování dokazování a doplnění dokazování listinnými důkazy
ke skutečnostem, které nastaly po rozhodnutí soudu prvního stupně, měl za
prokázané, že ve smlouvě o dílo uzavřené podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a
žalovaným jako objednatelem dne 20. ledna 2006 (dále jen „smlouva o dílo“ či
„smlouva“), ve znění dodatku č. 1 z 30. srpna 2006 (dále jen „dodatek“), byla
mezi účastníky sjednána výstavba 32 bytových jednotek v lokalitě. Cena díla
byla ve smlouvě dohodnuta na 44,181.117,- Kč a dodatkem zvýšena na částku
44,431.402,- Kč. V článku XXII. bodu 2 smlouvy bylo ujednáno, že „vlastnické
právo k dílu má objednatel po jeho úplném uhrazení, s výjimkou vzájemného
vypořádání pozastávky 10 % fakturace.“ V dodatku si účastníci dohodli, že
článek XII. (upravující fakturaci a platební podmínky) se mění tak, že se mimo
jiné „vypouští bod č. 2 a bod č. 5“. V bodě 2 článku XII bylo dohodnuto, že
objednatel uhradí zhotoviteli prováděné práce na základě soupisu provedených
prací a měsíčně vystavovaných faktur zhotovitele, a to až do výše 39,321.194,-
Kč. V bodu 5 téhož článku smlouvy se účastníci dohodli, že ze závěrečné faktury
bude pozastaveno zádržné ve výši 4,859.923,- Kč. Ostatní ujednání smlouvy
zůstala beze změny. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že dodatkem
nebylo dotčeno ujednání článku XXII. bodu 2 smlouvy o tzv. přechodu
vlastnického práva, které výslovně upravovalo přechod vlastnického práva na
žalovaného jako objednatele po úhradě ceny díla s výjimkou 10 % fakturovaných
částek představujících tzv. pozastávku. Strany si dodatkem sjednaly novou
splatnost ceny díla, když vypuštěním bodu 2 a 5 článku XII. došlo mimo jiné k
„vypuštění“ tzv. zádržného, dodatek se však nedotkl úpravy přechodu
vlastnického práva. Ustanovení § 542 odst. 1 obch. zák. upravuje otázku, kdo je
originálním nabyvatelem zhotovované věci ve vazbě na místo, kde se věc
zhotovuje. Účastníci smlouvy si však mohou sjednat takový vlastnický režim,
jaký jim pro daný případ nejlépe vyhovuje, neboť § 542 obch. zák. (odst. 1 a 2)
je ustanovením dispozitivním. V dané věci si účastníci ve smlouvě o dílo, ve
znění dodatku dohodli, že do doby úhrady 90 % smluvené ceny díla bude
vlastníkem díla žalobkyně jako zhotovitelka. Byla-li dohodnutá cena díla
44,431.402,- Kč a podle tvrzení žalobkyně nebyla žalovaným uhrazena část ceny
ve výši 2,258.169,20 Kč, jde o částku nižší než 10 % (konkrétně 5,08%) ze
smluvené ceny díla.
Odvolací soud neshledal významným hodnocení skutkových
tvrzení a provedených důkazů k těmto tvrzením o snížení této žalobkyní tvrzené
pohledávky v důsledku námitky započtení tvrzené pohledávky žalovaného na
zaplacení smluvní pokuty a slevy z ceny díla. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně smluvena výhrada
vlastnictví o přechodu vlastnictví zhotovované věci na žalovaného po úhradě 90
% smluvené ceny díla, jejíž úhradu žalobkyně nezpochybnila. Na žalovaného tak
přešlo vlastnické právo ke zhotovované věci. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně i proti výroku o nákladech řízení)
podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud provedl výklad vůle účastníků smlouvy
obsažené v článku XXII. bodu 2 smlouvy o dílo ve spojení s dodatkem v rozporu s
výkladovými pravidly obsaženými v ustanoveních § 35 občanského zákoníku a § 266
obch. zák., přičemž argumentuje ve prospěch názoru, že smluvní strany si
sjednaly v rámci výhrady vlastnického práva až do úplného uhrazení ceny díla
výjimku z tohoto pravidla pouze z důvodu sjednání zajištění závazku zhotovitele
tzv. pozastávkou, která měla být hrazena mnohem později než ostatní části ceny
díla, čímž plnila funkci zajištění závazku. Základem institutu tzv. pozastávky
je pozdější splatnost části ceny díla sloužící k zajištění závazku zhotovitele
k bezvadnému plnění, často i po celou dobu záruky. Výhrada vlastnického práva
má naopak motivovat objednatele k včasné úhradě ceny díla jako hlavního
závazku. Uvádí, že sjednaly-li si strany dodatkem „vypuštění“ článku XII., jímž
byla upravena splatnost tzv. pozastávky na 6 měsíců po předání díla, mělo to za
následek splatnost všech faktur a celé ceny díla v totožných termínech do 14
dnů ode dne doručení faktury. I pokud by dodatkem nedošlo automaticky k zániku
výjimky z výhrady vlastnického práva, bylo by třeba ujednání o splatnosti 14
dnů od doručení faktury považovat za dohodu o vypořádání pozastávky, čímž by
tato výjimka zanikla a výhrada by se stala bezvýjimečnou. Skutečnost, že
výhrada vlastnického práva byla sjednána až do úplného zaplacení ceny díla,
vyplývá i z následného chování stran, a to zejména vyjádření účastníků řízení v
průběhu sporu. Žalovaný nikdy netvrdil, že by výhrada vlastnického práva byla
sjednána jen do výše 90 % ceny díla. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval jejím návrhem
učiněným v průběhu odvolacího řízení, aby určil, že žalobkyně byla vlastnicí
nemovitostí do určitého data jako okamžiku úhrady 90 % ceny díla. Je zřejmé, že
žalobkyně byla s ohledem na okamžik zániku pohledávky co do 90 % ceny díla
vlastnicí nemovitostí až do 4. února 2009 a její žaloba tak byla nedůvodná
pouze „v čase od 5. února 2009 do budoucnosti“. Odvolací soud měl podle názoru
dovolatelky rozhodnout tak, že se určuje, že žalobkyně byla vlastnicí
nemovitostí do 4. února 2009, a v části „od 5. února 2009“ měl žalobu
zamítnout.
Tuto částečnou důvodnost žaloby měl odvolací soud promítnout i do
rozhodnutí o nákladech řízení. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání
zamítnout. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném od 1. července 2009.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku o nákladech
řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239
o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší
soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §
242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu
dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu,
že vlastnické právo k nemovitostem přešlo na žalovaného podle ujednání ve
smlouvě o dílo po zaplacení 90 % ceny díla. K tomuto závěru dospěl odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí na
základě zjištění, že dodatkem ke smlouvě o dílo nebyla změněna úprava přechodu
vlastnického práva ke zhotovované věci na objednatele po zaplacení 90 % ceny
díla sjednaná v bodu 2 článku XXII. smlouvy o dílo. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4). Je-li podle této části zákona rozhodné sídlo, místo podnikání,
místo závodu nebo provozovny anebo bydliště strany smlouvy, je rozhodné místo,
které je ve smlouvě uvedeno, dokud změna není oznámena druhé straně (odstavec
5). Podle ustanovení § 542 odst. 1 obch. zák. jestliže zhotovitel zhotovuje věc u
objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil,
objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem,
jestliže smlouva nestanoví něco jiného. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák.
nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem,
který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1
Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod
číslem 30, či rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, který
je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že výkladem
lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že účastníci si
v souladu s dispozitivní úpravou ustanovení § 542 obch. zák. sjednali výhradu
vlastnického práva zhotovitelky k nemovitostem tak, že žalobkyně bude vlastnicí
zhotovovaného díla až do uhrazení 90 % ceny díla, resp. ceny díla bez tzv. pozastávky ve výši 10 % ceny díla. Dodatkem sice účastníci změnili smlouvu v
tom, že (mimo jiné) „vypustili“ bod 5 článku XII. upravující výši pozastávky,
to však nemělo vliv na ujednání článku XXII. bodu 2 smlouvy. Správnost tohoto
závěru podporuje i ujednání o odpovědnosti za škodu na díle, jež nese
zhotovitel pouze do sepsání předávacího protokolu díla či jeho části (článek
XXII. bod 1 smlouvy). Bylo by nelogické dovozovat, že poté, co na žalovaného
přešla odpovědnost za škodu na díle, nebyl vlastníkem díla a nemohl s ním
disponovat. Jestliže žalobkyně po předání díla až do okamžiku sporu vzniklého
mezi účastníky o úhradu ceny díla a podání žaloby (ze dne 13. října 2008) o
zaplacení zbytku ceny díla, žádné vlastnické nároky k dílu neuplatňovala,
svědčí to nepochybně o tom, že se ani sama za vlastnici díla po jeho předání
nepovažovala. Za nedůvodnou považuje dovolací soud též námitku ohledně „časového určení“
vlastnictví nemovitostí ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Ve smyslu
ustanovení § 211 o. s. ř. se v i odvolacím řízení uplatní zásada vyjádřená v
ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., tj. že pro rozsudek je rozhodující stav v
době jeho vyhlášení (srov. Drápal L., Bureš J. a kol.: Občanský soudní řád I.,
§ 1 až 200za, komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, s. 1059). V postupu
odvolacího soudu, který při vyhlašování rozsudku přihlédl ke skutečnostem, jež
vyšly najevo po rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze spatřovat vadu řízení,
jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co
přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku
ve věci samé, zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení
úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování v
dovolacím řízení ve výši 10.000,- Kč podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z
náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,-
Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu