32 Cdo 1883/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova
1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr.
Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti
žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Ivanou Dvorskou (dříve Procházkovou),
advokátkou se sídlem v Benešově, Nádražní 2040, o zaplacení 134 632,78 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 EC
2688/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. ledna 2011, č. j. 62 Co 424/2010-82, ve znění usnesení ze dne 1. dubna
2011, č. j. 62 Co 424/2010-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 18 474 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce JUDr. Miroslava Nypla.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil zamítavý
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. května 2010, č. j. 70 EC
2688/2009-52, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 134 632,78 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před
soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal správnost napadeného rozsudku soudu prvního
stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo,
přičemž po zopakování dokazování některými listinnými důkazy se neztotožnil s
jeho závěrem, že žalobkyni nárok na zaplacení dlužných leasingových splátek dle
předloženého vyúčtování nevznikl. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 10. listopadu 2004
uzavřena leasingová smlouva, na základě níž žalobkyně předala žalovanému do
užívání vozidlo Fiat Ducato 14 Diesel a žalovaný se zavázal po dobu 72 měsíců,
počínaje listopadem 2004 hradit pravidelné měsíční leasingové splátky ve výši 9
208,44 Kč. Její součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky. Na uvedeném
vozidle se v průběhu jeho užívání vyskytla závada, a proto ho žalovaný předal
do opravy J. R., který posléze žalovanému sdělil, že vozidlo bylo odcizeno. Dále bylo zjištěno, že J. R. byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry, kterého
se dopustil mimo jiné tím, že vozidlo a ani zálohu na jeho opravu nevrátil. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný zaplatil celkem 31 leasingových
splátek v celkové výši 285 461,64 Kč; žalobkyně se v řízení domáhala doplatit
32. až 46. splátku, přičemž celková žalovaná částka sestávala ze splátek 6
761,55 Kč, 8 161,51 Kč a ze 13 splátek po 9 208,44 Kč. Odvolací soud, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna
2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 (toto rozhodnutí je uveřejněno pod číslem
24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 24/2011“),
akcentoval, že při posuzování oprávněnosti žalobního nároku je třeba mít na
zřeteli, že v daném případě šlo o tzv. finanční leasing, v jehož rámci je na
nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním
spojená, čímž se typově odlišuje od běžného nájmu. V této souvislosti vyšel z
článku IV. bodu 8.Všeobecných obchodních podmínek, podle něhož žalovaný není
oprávněn vozidlo jakkoli zcizit, tj. zejména prodat, darovat nebo zastavit, dát
do užívání nebo zapůjčit třetím osobám bez předchozího písemného souhlasu
žalobkyně. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle
něhož nepředání vozidla ze strany opraváře žalovanému nelze vykládat tak, že
žalovaný nezabránil vzniku práv a nároků třetích osob k vozidlu. Nároky
žalobkyně pro případ odcizení vozidla nebo jeho úplného zničení upravuje podle
zjištění odvolacího soudu článek X. bod 8. Všeobecných obchodních podmínek tak,
že v obou uvedených případech je žalovaný nadále povinen platit leasingové
splátky, a to až do doby, než žalobkyně obdrží usnesení Policie ČR o odložení
pátrání po odcizeném vozidle nebo potvrzení příslušné pojišťovny o úplném
zničení vozidla.
V předmětné věci však ani o jednu z uvedených situací nešlo,
neboť vozidlo nebylo odcizeno ani zničeno, ale zpronevěřeno. Za tohoto stavu je
žalovaný povinen i nadále platit sjednané leasingové splátky. Žaluje-li proto
žalobkyně úhradu 32. až 46. splátky, je tento její požadavek oprávněný, neboť
se tohoto nároku domáhá na základě řádně uzavřené leasingové smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a pro postižení řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Odvolací soud nevzal při rozhodování podle názoru dovolatele v potaz,
že vozidlo bylo odcizeno, což se oba účastníci dozvěděli až z výpovědi J. R. Rovněž tak mu vytýká, že zcela pominul, že mu žalobkyně před podáním žaloby
doručila dvě vyúčtování, v nichž po něm požadovala zaplatit zcela odlišné
částky (33 123,41 Kč a 127 518,20 Kč), přičemž v obou vyúčtováních uvádí, že
smlouva byla předčasně ukončena k 30. květnu 2007. Odvolací soud však předčasné
ukončení leasingové smlouvy zcela pominul a uložil mu povinnost zaplatit
leasingové splátky, jako by leasingová smlouva i nadále trvala. Naplnění vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud projednal odvolání, ačkoli
ho žalobkyně podala opožděně. Vytýká mu, že se otázkou včasnosti odvolání nijak
nezabýval, a to přesto, že nedodržení zákonné lhůty k podání odvolání ve
vyjádření namítal. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru žalobkyně k naplnění ani jednoho z obou uplatněných
dovolacích důvodů nedošlo. Uvádí, že se odvolací soud tvrzené vady řízení
nedopustil, neboť v situaci, kdy s ohledem na doručení rozsudku soudu prvního
stupně dne 11. června 2010 jí poslední patnáctý den lhůty k podání odvolání
připadl na sobotu 26. června 2010, jí zákonná lhůta k podání odvolání uplynula
teprve v pondělí dne 28. června 2010, kdy tak učinila. Podle žalobkyně se však
odvolací soud nedopustil ani tvrzeného právního pochybení, neboť přiznal-li jí
nárok na zaplacení neuhrazených leasingových splátek, rozhodl správně a v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud zamítl
dovolání jako nedůvodné s tím, že jí přizná právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval namítanou vadou řízení, že se žalobkyně
odvolala proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně.
Z obsahu spisu (srov. doručenku na č. l. 55 spisu) se podává, že rozsudek soudu
prvního stupně byl žalobkyni (jejímu právnímu zástupci) doručen dne 11. června
2010 a že odvolání žalobkyně (č. l. 57 spisu) bylo doručeno do elektronické
podatelny Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 28. června 2010.
Podle ustanovení § 204 odst. 1 věty první o. s. ř. se odvolání podává do
patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož
rozhodnutí směřuje.
Podle ustanovení § 57 o. s. ř. do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke
skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle
hodin (odstavec 1). Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí
uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke
skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem
měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním
dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle hodin končí
uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke
skutečnosti určující počátek lhůty (odstavec 2). Lhůta je zachována, je-li
posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má
povinnost je doručit (odstavec 3).
Připadl-li proto žalobkyni poslední den lhůty k podání odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně na sobotu 26. června 2010, byla zákonná patnáctidenní
lhůta k jeho podání zachována, podala-li ho žalobkyně – v souladu s § 57 odst.
2 větou druhou o. s. ř. – nejblíže následující pracovní den, tedy v pondělí 28.
června 2010.
Dovolací soud uzavírá, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. nedošlo, neboť se odvolací soud tvrzené vady řízení
při posuzování včasnosti odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
nedopustil.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňovala
správnost právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je zřejmé, že dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci jednak v tom,
že dle výpovědi opraváře J. R. bylo vozidlo odcizeno, a nikoli zpronevěřeno,
jak uvedl odvolací soud, a dále v tom, že odvolací soud nerespektoval tvrzení
žalobkyně v jejich vyúčtováních o tom, že leasingová smlouva byla předčasně
ukončena a žalovanému uložil povinnost zaplatit zbývající splátky tak, jakoby
smlouva trvala nadále.
Uvedené námitky, které dovolatel uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu dle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jsou právně bez významu. Skutečnost, zda-li
byl předmět leasingového nájmu odcizen nebo zda-li bylo třetí osobou jinak
zabráněno leasingovému nájemci předmět nájmu užívat, je z hlediska smluvních
ujednání pro povinnost leasingového nájemce platit dohodnuté leasingové splátky
nerozhodná, neboť jej této povinnosti, k níž se v leasingové smlouvě zavázal,
nezbavuje. Obdobně je bez vlivu na oprávněnost žalobního nároku skutečnost, zda
došlo k předčasnému ukončení smlouvy (z důvodů na straně nájemce), neboť i v
tomto případě podle článku X. bodu 8 Všeobecných obchodních podmínek má
leasingový pronajímatel právo na úhradu zbývajících (budoucích) splátek. Tento
závěr je v souladu se smyslem a účelem finančního leasingu, jak správně
vysvětlil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, který rozhodl i v souladu s
konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, z níž poukazoval na R 24/2011 (dále
srov. rovněž právní závěry ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám
předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu,
uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále
též jen „R 25/2011“), od jehož závěrů není důvodu odchýlit se ani v souzené
věci. Nejvyšší soud v cit. rozhodnutí podrobně popsal podstatu finančního
leasingu, jeho odlišnosti od běžného nájmu, jakož i oprávněné důvody, které
vedou některé leasingové pronajímatele k požadavku na zaplacení všech
leasingových splátek při předčasném ukončení leasingové smlouvy. Rovněž tak v R
25/2011 Nejvyšší soud akcentoval, že dohoda stran v leasingových smlouvách,
resp. v obchodních podmínkách o tom, že leasingový pronajímatel má právo na
úhradu všech sjednaných leasingových splátek, odpovídá zásadám popsaným v
rozhodnutí, na nichž je finanční leasing založen, a není v rozporu s dobrými
mravy.
Dospěl-li proto odvolací soud v posuzované věci k závěru o oprávněnosti nároku
žalobkyně na zaplacení všech leasingových splátek rozepsaných až do
předpokládaného řádného ukončení leasingové smlouvy, řešil tuto otázku v
souladu se závěry vyjádřenými v R 24/2011 a R 25/2011, a k naplnění dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nedošlo.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo ani jinými
(dalšími) vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, či vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z
úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného pro
nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobkyni náklady jejího
právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem
v částce 15 095 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z
přidané hodnoty ve výši 3 079 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu