32 Cdo 1951/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně UNIQUA pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ
160 12, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalovanému M. R.,
zastoupenému Mgr. Zdeňkem Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Chebu, Májová 23, o
zaplacení částky 1,938.808,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9
C 336/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
21. října 2009, č. j. 12 Co 333/2009-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek pro uznání ze dne 15. prosince 2008, č. j. 9 C
336/2008-20, kterým Okresní soud v Chebu uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 1,938.808,- Kč a nahradit jí náklady řízení, není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, kterým by
tento soud rozhodl ve věci samé jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve
věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Dovolatelem předložená právní otázka byla již v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena, odvolací soud tuto otázku řešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí a důvod, pro nějž by měla být tato otázka posouzena jinak, Nejvyšší soud
neshledává. Již v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod
č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že
má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že
žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle
ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný
ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok
žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže
žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě
k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce
uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže
žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně,
jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání
vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby
soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. V rozsudku ze dne 22. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, in www.nsoud.cz,
pak Nejvyšší soud dodal, že je právně nevýznamné, jak brzy po marném uplynutí
lhůty stanovené podle § 114b odst. 1, věty druhé, o. s. ř., se žalovaný k
žalobě vyjádřil. Závěr, že marným uplynutím lhůty stanovené podle § 114b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. nastává fikce uznání nároku uplatněného v žalobě (nesdělil-li žalovaný v
této lhůtě soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, ačkoliv tak mohl
učinit), implikuje též zápornou odpověď na otázku, zda soud mohl po marném
uplynutím stanovené lhůty rozhodnout o jejím prodloužení, popřípadě prominout
její zmeškání.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní
stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni,
která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu