32 Cdo 196/2012

32 Cdo 196/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně Příbramská uzenina a. s., se sídlem v Příbrami 1, Jinecká 315, PSČ

261 01, identifikační číslo osoby 45147744, zastoupené Mgr. Martinem Kainem,

advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, proti žalované

SEEIF Ceramic, a. s., se sídlem v Rájci – Jestřebí, Spešovská 243, PSČ 679 02,

identifikační číslo osoby 28307372, zastoupené JUDr. Ivo Jelínkem, advokátem,

se sídlem v Děčíně, Fügnerova 600/12, PSČ 405 02, o zaplacení částky 107.100,-

Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 ECm

149/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.

září 2011, č. j. 11 Cmo 142/2011-120, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 11 Cmo

142/2011-120, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2011, č. j.

62 ECm 149/2009-86, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu

řízení.

V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 107.100,- Kč se zákonným

úrokem z prodlení, a to z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež

měla získat právní předchůdkyně žalované, společnost Refravit, spol. s r. o.,

identifikační číslo osoby 61943631 (dále též jen „žalovaná“), tím, že žalobkyně

uhradila dne 23. června 2006 její fakturu č. 2006003 ze dne 8. června 2006 bez

právního důvodu, resp. z právního důvodu, který odpadl, neboť podle smlouvy

uzavřené mezi nimi dne 2. března 2006, ve znění pozdějších dodatků (dále též

jen „smlouva“), měl nárok na odměnu podle článku IV bodu d), jež byla

vyúčtována touto fakturou, zaniknout tím, že žalované vznikl nárok na odměnu

podle článku IV bodu a). Žalovaná založila svou procesní obranu na námitce, že žalobkyně vykládá smlouvu

chybně a že předmětná odměna jí byla vyplacena po právu, neboť se zřetelem ke

způsobu ukončení smlouvy nebyla odměna určena postupem podle článku IV, nýbrž

podle článku V. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2011, č. j. 62 ECm 149/2009-86,

žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní (v té době pod obchodní firmou

Masokombinát Příbram, a. s.) jako „klientem“ a žalovanou (její právní

předchůdkyní) jako „poradcem“ byla dne 2. března 2006 uzavřena smlouva podle

ustanovení § 269 odst. 5 (správně odst. 2) obchodního zákoníku (dále též jen

„obch. zák.“), jíž se poradce zavázal vykonávat činnost pro klienta, zejména a)

uvést pro něho do provozu společnost MASNA PŘÍBRAM s. r. o. a zajistit

prostřednictvím fúze vlastnické propojení klienta s touto společností (hlavní

cíl definovaný v článku I smlouvy) a dále - mimo jiné - d) dosáhnout zvýšení

sjednaného nájemného za nájem nemovitostí klienta uvedenou společností. Klient

se v článku IV smlouvy zavázal zaplatit poradci odměnu, a to ve výši 5 milionů

Kč za dosažení hlavního cíle anebo za dosažení alternativního cíle, jak jsou

definovány v článku I smlouvy [čl. IV bod a)], a - mimo jiné - ve výši

odpovídající 1,5 % z částky, o kterou bude žalovanou sjednané roční nájemné za

nájem nemovitostí klienta vyšší, než je jeho výše ke dni uzavření této smlouvy

[čl. IV bod d)]. Současně bylo (v témže článku) ujednáno, že pokud poradci

vznikne nárok na odměnu podle bodu a), tak mu zaniká nárok na odměnu podle bodů

c) a d), a pokud poradci nevznikne nárok na odměnu podle bodu a), pak mu

zůstává zachován nárok na odměnu podle bodů c) a d); rozhodnutí o tom, jaká

výše odměny poradci náleží, učiní svým nálezem (smlouvou určený) depozitář. Dále bylo (v článku V) sjednáno pro případ vypovězení smlouvy klientem před

tím, než bude dosaženo cílů, ve vztahu k nimž je v článku IV sjednána výše

odměny, že výši odměny určí svým nálezem depozitář, a to v závislosti na míře

úspěšnosti postupu poradce. Poradce vystavil dne 8. června 2006 fakturu na

částku 107.000,- Kč s tím, že účtuje provizi podle bodu IV d) smlouvy, a tato

částka byla dne 23. června 2006 odepsána z běžného účtu žalobkyně. RNDr. T. R. jako depozitář nálezem ze dne 17.

dubna 2007 určil odměnu poradce podle článku

IV bod a) smlouvy celkem ve výši 80 % sjednané odměny, tedy částkou 4,000.000,-

Kč bez DPH, s tím, že 1 milion Kč bez DPH byl již uhrazen, takže klient je

povinen uhradit poradci částku 3,000.000,- Kč bez DPH. Rozhodčí soud při

Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též

jen „rozhodčí soud“) rozhodnutím ze dne 10. dubna 2008 uznal žalobkyni povinnou

zaplatit žalované částku 3,000.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž vyšel z

nálezu depozitáře, který stanovil odměnu poradce v celkové výši 4,000.000,- Kč. Dne 16. května 2008 byla z účtu žalobkyně provedena platba 4,181.840,- Kč podle

rozhodnutí Exekutorského úřadu Děčín jako pohledávka žalované, přičemž částka

3,000.000,- Kč představovala jistinu, zbytek pak příslušenství a náklady

exekuce. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky je sporným toliko výklad

smlouvy. Zdůraznil, že účastníci výslovně sjednali, že pokud poradci vznikne

nárok na odměnu podle bodu a) článku IV, tak mu zaniká nárok na odměnu podle

bodů c) a d). Dovodil, že uznal-li depozitář oprávněným nárok poradce podle

bodu a) článku IV a stanovil celkovou výši této odměny, je třeba mít za to, že

„zanikl či nevznikl“ poradci nárok podle bodů c) a d). Protože pak žalobkyně

zaplatila žalované jak „odměnu stanovenou depozitářem - na základě nálezu

rozhodčího soudu - a která byla určena podle článku IV písm. a), a vyplatila i

vyfakturovanou odměnu ve výši 107.100,- Kč podle písm. d)“, pak částku

107.100,- Kč zaplatila bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť na takové plnění poradce

podle smlouvy nárok neměl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, a

rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co zopakoval zčásti dokazování, shledal závěry soudu

prvního stupně nesprávnými. Argumentoval, že z obsahu smlouvy, zejména z článku

V, vyplývá, že pokud klient vypoví smlouvu před tím, než bude dosaženo cílů

(tento výraz v plurálu odvolací soud zdůraznil), ve vztahu k nimž je v článku

IV sjednána výše odměny, určí výši odměny poradce svým nálezem depozitář v míře

úspěšnosti postupu poradce, a že faktura na částku 107.100,- Kč byla vystavena

podle „bodu IV.d/ jako provize“. Z nálezu rozhodčího soudu odvolací soud

zjistil, že žalobou byl u rozhodčího soudu uplatněn nárok na zaplacení částky

3,000.000,- Kč z titulu nezaplacené smluvní odměny za poskytnuté služby, a to

poměrné části odměny, „když část úkolů poradce již splnil“, a že žalobkyně se

bránila tím, že hlavní cíl splněn nebyl. Odvolací soud dovodil, že podle

smlouvy bylo úkolem poradce splnit několik úkolů (cílů) obsažených v článku IV

a současně bylo ujednáno, jaká při jejich splnění náleží odměna, s tím, že v

případě dosažení cíle podle bodu a) nenáleží odměna podle bodů c) a d). V

průběhu platnosti smlouvy byl dosažen cíl podle bodu d), přičemž poradce odměnu

za tuto činnost vyfakturoval a žalobkyně ji proplatila.

Smlouva zanikla ještě

před dosažením cíle podle bodu a), nastala tedy situace podle článku V smlouvy,

kdy výši odměny měl určit depozitář v závislosti na míře úspěšnosti postupu

poradce. Odvolací soud shledal nepochybným, že poradce zčásti úspěšný byl, a to

nejen v případě bodu d), ale i zčásti bodu a). Zdůraznil, že tuto skutečnost

konstatoval rozhodčí soud v článku VI svého rozhodnutí, a dovodil, že rozhodčí

soud tím neměl na mysli splnění cíle podle písm. d), jak se domnívá žalobkyně,

ale výslovně v článku VI svého rozhodnutí uvádí, že v první polovině roku 2007

zbývalo dokončit výhradně úkony technického charakteru (směřující ke splnění

hlavních cílů podle čl. I smlouvy). Odvolací soud uzavřel, že určením odměny podle článku V smlouvy neodpadl důvod

pro vyplacení odměny podle článku IV bodu d). Argumentoval, že odměna podle

článku V byla předpokládána pro situaci, kdy dojde k vypovězení smlouvy před

dosažením cílů, přičemž k ukončení smlouvy došlo v době, kdy bylo dosaženo cíle

podle bodu IV d), avšak ještě před dosažením cíle podle bodu IV a). Odměna byla

tedy stanovena za poměrnou část toho, co poradce učinil pro dosažení cíle podle

bodu IV a) [80 % stanovené částky 5,000.000,- Kč], bez ohledu na znění celého

článku IV. K neoprávněnému majetkovému prospěchu tedy u žalované nedošlo. Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle dovolací

argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním,

shledávajíc je přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského

soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a

důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2

písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.], namítajíc, že řízení je postiženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí odvolacího

soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování. Dovolatelka zdůrazňuje, že nebylo vůlí účastníků smlouvy, aby odměny sjednané v

článku IV byly zaplaceny všechny, proto byla v tomto článku stanovena pravidla

pro jejich výplatu, mimo jiné byl vyloučen souběh odměn podle bodů a) a d). Prosazuje názor, že v tomto duchu je nutno přistupovat k článku V smlouvy,

který na článek IV navazuje, a ujednání těchto článků vykládat ve vzájemné

souvislosti a s přihlédnutím k vůli smluvních stran. Dovozuje, že splnění

hlavního cíle označeného v článku IV bodu a) smlouvy, ať již úplné či neúplné,

mělo za následek zánik nároku poradce na odměny podle článku IV bodů c) a d),

takže v případě jejich vyplacení byla žalovaná povinna je vrátit. Argumentuje,

že maximální výše odměny stanovené depozitářem podle článku V musela odpovídat

částkám a pravidlům sjednaným v článku IV, a poukazuje na to, že při výkladu

přijatého odvolacím soudem by mohla poradci v případě skončení smlouvy výpovědí

před dosažením sjednaných cílů paradoxně náležet vyšší odměna, než jaká by mu

náležela při dosažení všech těchto cílů.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost gramatického výkladu článku V,

z něhož podle jejího mínění nevyplývá, že došlo-li ke splnění cíle podle článku

IV bodu d) před výpovědí smlouvy, má depozitář rozhodovat pouze o ostatních

odměnách. Prosazuje interpretaci, podle níž určení odměny podle článku V

představuje určení celkové odměny poradce za kompletní jeho činnost podle

smlouvy a nikoliv některou její dílčí část. Má současně za to, že depozitář na

základě oprávnění v článku V smlouvy skutečně rozhodl tak, že poradci vznikl

nárok pouze na odměnu ve výši 4,000.000,- Kč podle článku IV bod a), a určil

tak celkovou odměnu za veškerou činnost poradce podle smlouvy, a že k témuž

závěru dospěl též rozhodčí soud. Konečně pak dovolatelka namítá, že odvolací soud při výkladu sporných ujednání

smlouvy ignoroval výkladová pravidla stanovená v § 266 obch. zák. a že nesplnil

poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného

zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že

dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť

směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných

dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka

obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal

důvodným.

Nejvyšší soud je především toho názoru, že ze samotného nálezu rozhodčího

soudu není zcela spolehlivě seznatelné, zda předmětem tohoto rozhodnutí (a jemu

předcházejícího řízení) byl nárok žalované na celkovou odměnu poradce za služby

jím poskytnuté do zrušení smlouvy výpovědí či toliko nárok na odpovídající část

odměny sjednané v článku IV bodu a) smlouvy. Stejně tak jednoznačnou odpověď na

tuto otázku neskýtá ani tzv. nález depozitáře, z něhož rozhodčí soud vycházel

(není přitom významné, zda depozitáři příslušelo podle článku V smlouvy

rozhodnout o celé odměně, nýbrž zda tak skutečně učinil). Obsah uvedených

listin nasvědčuje spíš tomu, že žalovaná uplatnila nárok na odměnu za služby

poskytnuté do zrušení smlouvy výpovědí (srov. např. stranu 4 rozhodčího nálezu,

odst. 2 a 5). O nároku na dílčí odměnu podle článku IV bodu d) a o tom, že tato

odměna byla již poradci (dne 23. června 2006) zaplacena, není v těchto

listinách zmínky. Je tomu tak zřejmě proto (spisem rozhodčího soudu důkaz

proveden nebyl), že žalovaná měla tuto platbu uhrazenu již v době, kdy se (dne

23. března 2007) obrátila na depozitáře a poté (dne 20. září 2007) na rozhodčí

soud, takže otázku nároku na tuto dílčí odměnu příslušnými svými podáními

neotevřela, a ani žalobkyně neuplatnila v rámci své obrany skutečnost, že na

odměnu již určitou platbu poskytla. Rozhodčí soud v každém případě nerozhodoval

o tom, jaká je celková výše odměny poradce, nýbrž, jsa vázán žalobou, toliko

posuzoval, zda to plnění, jehož se poradce žalobou domáhá, je po právu. V

rozhodnutí rozhodčího soudu tedy klíč k řešení sporu v souzené věci nalézt

nelze, neboť otázka, která je významná pro rozhodnutí tohoto sporu, se jím

neřeší (§ 135 odst. 2 a § 159a odst. 1, 4 o. s. ř.).

Otázku, zda zaniklo právo žalované na odměnu podle článku IV bodu d) smlouvy,

si tak musí posoudit soudy v tomto řízení samy, a to na základě poznatku, co

bylo v tomto ohledu ujednáno ve smlouvě. O rozhodné části obsahu smlouvy – o

ujednání v jejích článcích IV a V – jsou pochybnosti, a to nikoliv jen proto,

že se v pojetí jejich podstaty a smyslu strany sporu diametrálně rozcházejí.

Pochybnosti jsou tu dány objektivně; samotné jazykové vyjádření obsažené ve

smlouvě rozhodně není do té míry pregnantní, že by z něho příslušný souhlasný

projev vůle stran vyplýval nade vši pochybnost.

Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití

pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2, 3

občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy

speciálně v § 266 obch. zák.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající

osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo

jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit

podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla

přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy

používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla

v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se

vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně

jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i

následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev

vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech

vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila

(odstavec 4).

Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25

Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386,

že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve

vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých

použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či

systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).

Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná

vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k

vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového

vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných

základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu

smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad

textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-

li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem

hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků

smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli

je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací

smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným

jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005,

sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).

Odvolací soud při posouzení podstaty ujednání v článku V smlouvy (jeho smyslu)

požadavkům vyplývajícím z uvedených judikatorních závěrů nedostál; v tomto

ohledu jsou dovolatelčiny výtky důvodné. Odvolací soud nejenže nezkoumal se

zřetelem k okolnostem případu, jaká byla v příslušné sporné otázce (v otázce

konstrukce celkové odměny poradce při zrušení smlouvy výpovědí klienta, tj. v

otázce uplatnění zásad stanovených v článku IV smlouvy při stanovení odměny

podle článku V) skutečná vůle smluvních stran (jejich úmysl), nýbrž samotné

jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě nepodrobil výkladu systematickému a

logickému, ačkoliv v souzené věci je potřeba užití těchto standardních

výkladových metod zvláště aktuální. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že obsah

ujednání v článku V smlouvy je třeba vykládat v kontextu smlouvy, zejména s

přihlédnutím k ujednání v článku IV. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi

vysvětlil, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. zahrnuje požadavek, aby se

výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou

věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho,

že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov.

např. rozsudky ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25.

června 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, které jsou veřejnosti dostupné na

webových stránkách Nejvyššího soudu). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým

důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Dovolatelka

přitom důvodně argumentuje, že konstrukce odměny pro případ zrušení smlouvy

výpovědí klientem (k němuž může dojít z povahy věci pouze za předpokladu, že

dosud nikoliv všechny závazky poradce již zanikly splněním), jež by

připouštěla, aby takováto odměna byla vyšší než odměna sjednaná pro případ

úplného splnění závazků, logické opodstatnění postrádá.

Tím je – oproti očekávání dovolatelky – naplněn dovolací důvod nesprávného

právního posouzení stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (k tomu srov.

např. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2004, sp. n. III. ÚS 258/03,

uveřejněný pod číslem 66/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud

je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení

§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislým

výrokem o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s.

ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí

i na rozhodnutí soudu prvního stupně (neboť ani on neprovedl důsledný výklad

sporných ujednání s využitím stanovených výkladových pravidel), Nejvyšší soud

zrušil podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a

věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.

1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2014

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu