32 Cdo 1966/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci
žalobkyně Dům sociálních služeb Návojná, příspěvková organizace, se sídlem v
Návojné 100, PSČ 763 32, identifikační číslo osoby 70850852, zastoupené JUDr.
Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, PSČ 190
00, proti žalované Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem v
Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby
41197518, o zaplacení částky 1 301 087,70 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 36/2014, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 58 Co 322/2015-482,
ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2015, č. j. 58 Co 322/2015-498,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 16 698 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2,
části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení otázky,
kterou považuje za otázku hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešenou, zda „je možné pouze na základě diagnózy pojištěnce a dle
obecného odkazu na tzv. standardy (tj. doporučený postup při poskytování
zdravotních služeb) ve zdravotnické dokumentaci určit naplnění vyššího stupně
časové náročnosti ošetřovatelské intervence u zdravotního výkonu s kódem 06613,
zakládající právo na úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného
zdravotního pojištění, pokud skutečnosti opodstatňující závěr o naplnění časové
dispozice musí být ze záznamů zdravotnické dokumentace seznatelné“. Pro případ, že odpověď na tuto otázku je kladná, má žalovaná dovolání za
přípustné i pro řešení otázky procesního práva, při němž se měl odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěru
přijatého ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj
161/79, totiž otázky, „zda je možné, aby soud sám na základě své volné úvahy
vyhodnotil obsah zdravotnické dokumentace dostačujícím a na základě této své
úvahy dospěl k závěru o naplnění vyššího stupně časové náročnosti
ošetřovatelské intervence u zdravotního výkonu s kódem 06613, zakládající právo
na úhradu zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění“. Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal. Právní závěr o tom, že v jednotlivých posuzovaných případech byla naplněna tzv. časová dispozice, je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu založen na
skutkových závěrech o časové náročnosti sporných výkonů, vycházejících ze
skutkových zjištění o zdravotním stavu příslušných pojištěnců dovolatelky, o
povaze jejich konkrétních obtíží a o jejich závislosti na pomoci třetích osob.
První z formulovaných otázek není podle obsahu otázkou právní, nýbrž otázkou
skutkovou; dovolatelka tu nepředkládá otázku, který právní předpis je třeba
použít a jak jej vyložit a aplikovat, nýbrž se (z hlediska věcného) domáhá
posouzení, zda zprávy vyplývající z jí označených listin umožňují učinit
skutkový závěr o časové náročnosti vykázaných zdravotních výkonů. Jak dílčí skutková zjištění, tak i skutkové závěry z nich dovozené jsou
součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Správnost skutkového stavu, jak byl
zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, v dovolacím řízení probíhajícím v
procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že oproti předpokladu, na němž
spočívá položená otázka, soudy nižších stupňů nevycházely pouze z diagnózy
pojištěnců, nýbrž též z dalšího obsahu jejich zdravotní dokumentace, zejména ze
základních údajů o pacientovi a z tabulek Barteldův index, Neuromentální index
a Posouzení péče o vlastní osobu a soběstačnost. Otázku, zda jsou skutkové závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, takové
povahy, že je nebylo možno korektně učinit jinak než prostřednictvím znaleckého
posudku, odvolací soud neřešil, jeho rozhodnutí tudíž na jejím řešení
nespočívá. Dovolatelka sama ostatně tuto otázku v řízení před soudy nižších
stupňů neotevřela a s argumentem, že v souzené věci jde o skutečnosti, k
jejichž posouzení je třeba odborných znalostí, přichází poprvé až v dovolání. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel
jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku
hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku, jímž
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ve vztahu k
tomuto výroku však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu
zcela rezignovala. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již
odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§
241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§ 57 odst. 2 věta první a
druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím
řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze
v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda
senátu