Nejvyšší soud Usnesení občanské

32 Cdo 2097/2015

ze dne 2015-10-26
ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2097.2015.1

32 Cdo 2097/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v

právní věci žalobce K. Z., se sídlem v Brně, Vídeňská 11, PSČ 639 00,

identifikační číslo osoby 10084240, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským,

advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, proti žalované Moravskoslezské

cukrovary, a.s., se sídlem v Hrušovanech nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, PSČ

671 67, identifikační číslo osoby 46900764, zastoupené JUDr. Milošem Císařem,

advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 886/14, o 104 402,30 Kč s příslušenstvím

a 505 427 Kč s příslušenstvím a o splnění povinnosti dodat 1 000 t cukru,

vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12/7/30 Cm 2/2000, o dovolání

žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. srpna 2013, č. j. 7

Cmo 139/2013-494, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 14 689 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

jejího zástupce JUDr. Miloše Císaře.

Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v

Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2012, č.

j. 7 (30) Cm 2/2000-457, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na splnění

povinnosti žalované dodat žalobci 1 000 t cukru a o zaplacení 505 427 Kč s

příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení

před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II

přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.

293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního

řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s.

ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci

[odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)

uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí

napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací

návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní

posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá

nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby

dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní

náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,

které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež

je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in

www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku

hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se

řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,

uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál,

jestliže v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání pouze uvedl, že

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva s tím, že

dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, aniž by

jednoznačně konkretizoval, o jakou otázku jde. Dovolateli je třeba rovněž

vytknout, že ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci

nevymezil zákonem stanoveným způsobem (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), odkázal-

li na své dřívější podání ze dne 26. listopadu 2013 (srov. § 241a odst. 4 o. s.

ř.).

Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání

stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti

výrokům o nákladech řízení. Dovolatel ani k této části rozhodnutí odvolacího

soudu neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a

nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace,

natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení

ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Ani v tomto

směru se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat.

Uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání

dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o.

s. ř.), dovolateli již uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání

pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí

nelze posoudit přípustnost dovolání a není řádně vymezen dovolací důvod.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl

pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §

243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. října 2015

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda

senátu