32 Cdo 2099/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalovanému L. M., zastoupenému Mgr. Petrou Daleckou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o 49 617,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 139/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2009, č. j. 21 Co 513/2008-242, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 838 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Voršilky.
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2008, č. j. 21 C 139/2002-219, ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 25 006,20 Kč a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o finanční vypořádání z leasingové smlouvy uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti – srov. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“; kromě toho si v ní její účastníci sjednali, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem – srov. § 262 odst. 1 obch. zák.), v níž bylo dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 25 006,20 Kč. Jedná se tudíž ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 2 890 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 638 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu