32 Cdo 232/2018-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce V. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 50 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 159 C 145/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2016, č. j. 57 Co 163/2016-173, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé není přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolatelem vymezenou otázku, jakými předpisy se řídí promlčení práva osoby odpovědné za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, která nahradila škodu poškozenému, na refundaci poskytnuté náhrady vůči pojistiteli, u něhož byla pojištěna pro případ škody způsobené provozem vozidla, nastala-li škodná událost v době od 1.
1. 2000 do 31. 12. 2004, Nejvyšší soud v mezidobí vyřešil. V rozsudku ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4970/2016, veřejnosti dostupném na jeho webových stránkách, zformuloval a odůvodnil závěr, že takovýto regresní nárok pojištěného z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla je právem na plnění z pojištění, u něhož počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události podle § 104 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“).
V projednávané věci odvolací soud vyřešil vymezenou otázku hmotného práva shodně, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy neodchýlil. K tomu pak, aby takto vyřešenou právní otázku posoudil jinak (aby se od dříve přijatého řešení ve zde souzené věci odklonil), Nejvyšší soud neshledává důvod. K argumentaci dovolatele považuje za vhodné doplnit, že se již v rozsudku ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, ztotožnil se závěry rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, uveřejněného pod číslem 4/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jimiž byl odmítnut názor, že v době před rozhodnutím soudu o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a § 13 obč. zák. existuje pouze nárok na tuto náhradu a teprve pravomocný soudní rozsudek konstituuje vznik pohledávky.
Nad rámec uvedeného lze poukázat též na to, že ústavní stížnost dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 279/17, odmítl, přičemž v odůvodnění mimo jiné uvedl, že je zřejmé, že stěžovatelem uplatněné námitky nemohou obstát, neboť nelze mít pochyb, že stěžovatel od počátku věděl o úbytku svého majetku (v podobě vzniku dluhu, i v podobě faktického plnění), jakož i jím tvrzené odpovědnosti pojišťovny za něj. I podle stěžovatelem prosazované právní konstrukce je nárok z žaloby podané dne 29. 4. 2011 promlčený a nelze mu v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt poskytnout soudní ochranu.
Ačkoliv dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, v části směřující proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci. Dovolatel v něm v rozporu s požadavky na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolání tak v této části trpí vadami, které nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 11. 2018
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu