Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2016 č. j. 57 Co 163/2016-173 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. září 2015 č. j. 159 C 145/2011-114, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterými bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, jakožto nároku vyplývajícího z pojistné smlouvy podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Tento nárok měl vzniknout tím, že stěžovatel, jakožto viník smrtelné dopravní nehody, zaplatil namísto vedlejší účastnice několika poškozeným osobám částky v řádech statisíců korun jako náhradu nemateriální újmy za porušení osobnostních práv vyplývajících z ustanovení § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
3. Okresní soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelův nárok není nárokem zakotveným v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Tento právní názor podložil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4083/2010, 30 Cdo 1051/2005 a 30 Cdo 3906/2011. Rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1226/13 a
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Úkolem Ústavního soudu je dle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti není povolán přezkoumávat věcnou správnost či "běžnou" zákonnost napadených soudních rozhodnutí, kteréžto atributy soudního rozhodování náleží výlučně k přezkoumání obecným soudům. Ústavní soud při přezkumu aplikace a interpretace tzv. podústavního práva ze strany obecných soudů zkoumá toliko skutečnost, zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, tedy zejména v mantinelech stanovených v hlavě páté Listiny. Zasáhnout by v takových případech Ústavní soud mohl pouze tehdy, dosáhlo-li by pochybení obecných soudů extrémní, ústavně nepřijatelné míry, znemožňující ve svém důsledku spravedlivé rozhodnutí věci. K tomu však v projednávaném případě nedošlo.
9. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřoval v nesprávném posouzení promlčení jím uplatňovaného nároku ze strany obecných soudů. Stanovení "kategorie" majetkového nároku (a tedy i právního předpisu, který jeho parametry upravuje) a lhůty pro jeho promlčení je zcela otázkou tzv. podústavního práva, popř. otázkou hodnocení důkazů. Ústavní soud by mohl v těchto otázkách do činnosti soudů zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich hodnocení vykazovalo znaky svévole při výkladu či aplikaci právních předpisů.
Aniž by musel Ústavní soud podrobně zkoumat závěry obsažené v napadených rozhodnutích (viz podrobně sub 3 a 4), je zřejmé, že stěžovatelem uplatněné námitky nemohou obstát, neboť nelze mít pochyb, že stěžovatel od počátku věděl o úbytku svého majetku (v podobě vzniku dluhu, i v podobě faktického plnění), jakož i jím tvrzené odpovědnosti pojišťovny za něj. I podle stěžovatelem prosazované právní konstrukce je nárok z žaloby podané dne 29. 4. 2011 promlčený a nelze mu v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt poskytnout soudní ochranu.
Z toho důvodu je dle Ústavního soudu v takové situaci zcela nadbytečné, aby ten jakkoliv hodnotil ústavní konformitu výkladu a skutkových hodnocení obecných soudů, natožpak retrospektivní dopady judikatury Soudního dvora Evropské unie.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu