32 Cdo 2333/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně A., s.r.o., zastoupené advokátem, proti
žalované Č. L., a.s., o zaplacení 50 058 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu P. – z. pod sp. zn. 7 C 214/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 17. ledna 2007, č.j. 29 Co 583/2006-60,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 17. ledna 2007,
č.j. 29 Co 583/2006-60, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu P. – z. ze
dne 20. července 2006, č.j. 7 C 214/2005-42, o zamítnutí žaloby na zaplacení 50
058 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Dovolatelka především zpochybňuje právní závěr soudu o určitosti smluvního
ujednání v leasingové smlouvě č. 2135438 ze dne 2. 11. 2001 uzavřené mezi
žalovanou, jako vlastníkem předmětu leasingu – tahače návěsů (dále jen „PL“) a
žalobkyní, jako leasingovým nájemcem, resp. ujednání ve Všeobecných smluvních
podmínkách (dále jen „VSP“), jako nedílné součásti smlouvy, v bodu 4.3., ve
kterém bylo mimo jiné dohodnuto, že v případě prokazatelného zničení PL, jako
tomu bylo v posuzovaném případě v důsledku dopravní nehody, je leasingový
nájemce povinen zaplatit žalované všechny do té doby vzniklé a neuhrazené
peněžité závazky včetně jejich příslušenství a žalovaná je oprávněna požadovat
po žalobkyni zaplacení částky až do výše sumy všech zbývajících splátek
sjednaných v leasingové smlouvě. Dovolatelka se domnívá, že z tohoto ujednání,
které považuje za neurčité ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), nelze ani výkladem podle kritérií § 266 obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“) dovodit, že by měla zaplatit sumu všech zbývajících splátek
sjednaných leasingovou smlouvou, což zároveň považuje za odporující zásadám
poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Odkazuje přitom na
judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se nelze domáhat zaplacení splátek
leasingu po odstoupení od leasingové smlouvy. Domnívá se, že mělo být žalobě
vyhověno, drží-li žalovaná požadovanou částku bez právního důvodu.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou
účastníky daného smluvního vztahu. Závěr o neurčitosti právního úkonu
předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl
účastník projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, je svým projevem určitá a
srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický
účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.
Judikatura konstantně vychází z názoru, že závěru o neurčitosti právního úkonu
musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle § 35
odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) za použití § 266 obch. zák.
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 36 pod č. 62).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vzhledem k tomu, že v dané věci se smluvní strany dohodly, že jejich vztah z
předmětné leasingové smlouvy se řídí obchodním zákoníkem a podle něj oba soudy
uvedenou smlouvu posuzovaly, je třeba připomenout ve smyslu citovaného nálezu
Ústavního soudu i ustanovení § 266 obch. zák. Toto ustanovení v odstavci 1
stanoví, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento
úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle odstavce 2 v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1,
vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v
postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním
styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku
přikládá. Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke
všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy
a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran,
pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). V odstavci 4 je zakotveno, že projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by právní závěr odvolacího soudu byl v rozporu
s hmotným právem, že by smluvní ujednání v bodu 4.3. VSP vyložil odvolací soud
v rozporu s výše uvedenými výkladovými pravidly podle § 35 odst. 2 obč. zák. a
§ 266 obch. zák. Odvolací soud odkazem na podrobné zdůvodnění soudu prvního
stupně učinil správný závěr, že uvedené ujednání je určité, když formulace „až
do výše“ sumy všech zbývajících splátek nebylo možno vyložit jinak, než že
leasingovému vlastníku je tímto ujednáním dána možnost požadovat po leasingovém
nájemci nezaplacené splátky leasingu až do všech nezaplacených splátek, tudíž
pokud je výše splátky leasingovému nájemci známa, nelze pochybovat, že mu,
resp. žalobkyni, při uzavírání leasingové smlouvy muselo být zřejmé, že za
situace, kdy bude PL zničen, bude moci žalovaná po žalobkyni požadovat částku
ve výši rovnající se násobku výše splátky a počtu nezaplacených splátek
leasingu do doby, kdy by za normálních okolností, pokud by nedošlo ke zničení
PL, leasing skončil. Tím byla správně podle závěru odvolacího soudu jasně
určena suma, kterou je žalobkyně povinna při zničení PL zaplatit. Dovolací soud
dospěl k závěru, že předmětný projev vůle učiněný účastníky písemně v bodu 4.3.
VSP nemohla žalobkyně ve smyslu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu vnímat
bez rozumných pochybností o jeho obsahu jinak, než jak výkladem podle § 266
odst. 1 obch. zák. dovodil odvolací soud.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že uvedené ujednání bodu
4.3 je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch.
zák.
Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení § 265 obch. zák. znamená, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí
překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při
prosazování svých zájmů, nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na
základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění
by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale
tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 2. 2003, sp.
zn. 32 Odo 400/2002).
Porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na
okolnosti jednotlivého případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci nerozhodl v rozporu
s citovaným ustanovením § 265 obch. zák., jestliže dovodil, že předmětné
ujednání bodu 4.3. není v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a
neodepřel výkon tohoto práva. Správně odvolací soud přihlédl k tomu, že
leasingová smlouva není v právním řádu České republiky upravena jako samostatný
smluvní typ a je otázkou smluvní volnosti, jak si účastníci vzájemná práva a
povinnosti ve smlouvě, resp. ve VSP v souladu s § 273 odst. 1 obch. zák.
upravili, konkrétně v bodu 3.2.4., který mimo jiné stanovil, že v případě
zničení PL bude postupováno podle bodu 4.3., citovaného v rozhodné části výše a
vzal v úvahu i související ujednání v bodu 3.2.6. VSP, podle něhož rozdíl mezi
pojistným plněním a skutečnou výší škody nese leasingový nájemce. Odvolacímu
soudu tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení, uzavřel-li, že žalovaná
postupovala při vyúčtování částky, která je předmětem sporu, v souladu se
smluvními podmínkami a nelze konstatovat, že by rozhodl v rozporu s § 265 obch.
zák., přihlédl-li ke všem souvislostem účastníky dobrovolně sjednaným ve VSP
ohledně plnění při nastalém zničení PL. Navíc dovolatelka v průběhu řízení a
ani v dovolání netvrdila skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že toto
ujednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Pouze odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které však řešilo jinou situaci. V
připomínaném rozhodnutí byl řešen zánik závazku na základě jednostranného
právního úkonu leasingového pronajímatele odstoupením od smlouvy, zatímco v
daném případě se jednalo o zánik závazku z leasingové smlouvy na základě
zničení PL a zde si strany sjednaly pro případ vypořádání, že v případě
prokazatelného zničení PL, je leasingový nájemce povinen zaplatit žalované
všechny do té doby vzniklé a neuhrazené peněžité závazky včetně jejich
příslušenství a žalovaná je oprávněna požadovat po žalobkyni zaplacení částky
až do výše sumy všech zbývajících splátek sjednaných v leasingové smlouvě,
přičemž toto ujednání nebylo shledáno neurčitým a nebylo možno ani dovodit, že
by bylo v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch.
zák.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl
věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. března 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu