U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobkyně KRUK Česká a Slovenská republika s. r. o., se sídlem v Hradci
Králové, Československé armády 954/7, identifikační číslo osoby 24785199,
zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty
3163/28, proti žalované V. P., zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, o zaplacení částky 257 919 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 44/2013,
o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 96 Co 255/2015-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení ze dne 24. 6. 2015, č. j. 10 C 44/2013-197, kterým Obvodní soud pro
Prahu 5 zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku téhož soudu ze dne
31. 3. 2014, č. j. 10 C 44/2013-117, pro nezaplacení soudního poplatku a
rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího a Ústavního soudu ohledně splnění podmínek pro rozhodnutí o
nové žádosti žalované o osvobození od soudních poplatků. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). V usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li
být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka
nedostála, neboť ač zastoupena advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem
ve svém obsáhlém dovolání žádnou otázku hmotného ani procesního práva
neformulovala. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn.
23 Cdo 3198/2014, které je
veřejnosti dostupné, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
jeho webových stránkách a ve kterém dovolací soud uzavřel, že i opakovaná
žádost o osvobození od soudních poplatků nesmí zůstat opomenuta, přičemž
rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové
(nejde o překážku věci již pravomocně rozhodnuté), neboť každá nová žádost o
osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek,
které jsou zde v době jejího dalšího podání; pokud soud prvního stupně o takové
žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ani nerozhodl samostatným
usnesením, ani se s ní žádným způsobem nevypořádal v odůvodnění usnesení o
zastavení řízení o žalobě, a řízení ve věci zastavil, porušil právo stěžovatele
na spravedlivý proces, neboť stěžovateli bylo takovým postupem soudu odepřeno
právo na přístup k soudu, a tedy i právo na meritorní projednání jeho věci. Odvolací soud se od tohoto rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlil, protože v
odůvodnění rozhodnutí se žádostí dovolatelky o osvobození od soudních poplatků
z 19. 6. 2015 řádně zabýval a uvedl, proč nepovažuje za důvodné (shodně se
soudem prvního stupně) dovolatelku od soudních poplatků ani na základě nové
žádosti osvobodit, konkrétně že nedošlo ke zhoršení poměrů mající vliv na
schopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, ale naopak, že její poměry se
zlepšily. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán. Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí
nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §
237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32
Cdo 3119/2013). Přesto však pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že z dovolatelkou
citovaného nálezu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I ÚS 1439/09, uveřejněného pod
číslem 10/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu vychází právě výše
uvedené usnesení Nejvyššího soudu a vycházel z něj ostatně též odvolací soud. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro
nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu