32 Cdo 2407/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně K&K TECHNOLOGY a.s., se sídlem v Klatovech I, Zlatnická
33, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 64833186, zastoupené Mgr. Klárou
Stibůrkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Husova 2177, proti žalované VHS
plus, Vodohospodářské stavby, s.r.o., se sídlem ve Veselí nad Moravou, tř.
Masarykova 1197, PSČ 698 01, identifikační číslo osoby 46976469, zastoupené
Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z
Poděbrad 1212, o bezplatné odstranění vad, eventuálně poskytnutí slevy z ceny
díla, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 158/2007, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2014, č. j. 5
Cmo 444/2013-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její
zástupkyně Mgr. Kláry Stibůrkové.
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud
v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2013, č. j. 41 Cm 158/2007-188, ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo bezplatně
odstranit vady stavební části díla (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení
před soudem prvního stupně (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok III.). Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce týkající se včasnosti
oznámení vad díla, jež dovolatelka pro žalobkyni provedla. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není
postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o
kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato
otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v
kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí –
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelka však své povinnosti na vymezení jí uplatněné přípustnosti dovolání
dle § 237 o. s. ř., tak jak jí ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.,
nedostála, cituje-li v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání znění
ustanovení § 237 o. s. ř. (čímž vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání
souhrnně) a dále pouze obecně uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by odkázala na judikaturu dovolacího
soudu, od které se měl podle jejího názoru odvolací soud při rozhodování
odchýlit. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 6. března 2015 (srov. § 57 odst. 2
větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit
přípustnost dovolání. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítl pro vady.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho
výroky o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení
před soudy obou stupňů, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v
něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení
chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit,
neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3
větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti
nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s
rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. listopadu 2015
JUDr.
Miroslav G a l l u s
předseda senátu