32 Cdo
2436/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavlqa Příhody a JUDr. Hany
Gajdziokové v právní věci žalobkyně SNOB, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Žižkov,
Koněvova 43/158, PSČ 130 00, IČ 25134329, zastoupené JUDr. Michaelou
Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 30, proti žalované
V. T., zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1,
Václavské nám. 18, o 107 947 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 103/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 58 Co 551/2008-259, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 58 Co
551/2008-259, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení po žalované zaplacení
dlužného nájemného a služeb za užívání nebytových prostor. Žalovaná své
zamítavé stanovisko založila na argumentaci, že mezi účastníky neexistoval
žádný smluvní vztah, a vznesla námitku promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. června 2008, č. j. 10 C
103/2007-235, uložil žalované V. V. zaplatit žalobkyni 86 393,90 Kč s
příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl z důvodu promlčení žalobu v rozsahu
částky 21 556,50 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak,
že zamítl žalobu o zaplacení částky 86 393,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a
rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právními závěry, že mezi účastníky nedošlo k uzavření
smlouvy o podnájmu pro neprokázání existence písemného souhlasu pronajímatele s
podnájmem a že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory v nájmu žalobkyně v
rozhodném období bez právního důvodu ke své podnikatelské činnosti. Pakliže za
jejich užívání žalobkyni nic neposkytovala, soudy obou stupňů dospěly k závěru,
že žalovaná se na úkor žalobkyně ve smyslu § 451 občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“) bezdůvodně obohatila, a to ve výši odpovídající částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových
prostor na základě smlouvy. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně
pochybil, vyšel-li ve vazbě na závěr o obchodním charakteru závazkového vztahu
mezi účastníky podle § 261 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) při
řešení námitky promlčení žalobního nároku ze čtyřleté promlčecí doby na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 397 obch. zák. Odvolací soud, odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001,
akcentoval, že k závěru o obchodně-závazkovém charakteru vztahu z bezdůvodného
obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu je třeba předchozí
úsudek, že majetkový prospěch, jehož vydání je předmětem žaloby, byl získán na
základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovení § 261 odst. 1 až 3 a §
262 obch. zák. Tak tomu však v posuzované věci nebylo – nešlo o relativní
obchod, o absolutní obchod, ani o volbu obchodního práva mezi účastníky. To má
podle odvolacího soudu ten důsledek, že právo na vydání plnění bezdůvodného
obohacení se promlčí ve dvouleté promlčecí době podle § 107 odst. 1 obč. zák.
Byla-li žaloba podána 21. března 2007, jsou podle odvolacího soudu promlčeny
nejen nároky vzniklé před 21. březnem 2003 (nájemné za 1/2003 a telefonní
poplatky za 12/2002 vyúčtované fakturou č. FV 1/23 ve výši 21 555,10 Kč), jak
uzavřel soud prvního stupně, ale i nároky vzniklé před 21. březnem 2005, a
proto je přiznat nelze.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod
uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a postižení řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při posouzení povahy vztahu
mezi účastníky a na to i navazující otázky promlčení. Poukazujíc na ustanovení
§ 261 odst. 5 obch. zák. pokládá za rozhodující, že oba účastníci jsou
podnikatelé, když žalobkyně podniká mimo jiné i v oboru pronájem nemovitostí a
realitní činnost a žalovaná uzavřela podnájemní smlouvu rovněž v souvislosti s
podnikatelskou činností (provozovala a dosud provozuje v kanceláři reklamní
studio). Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že s přihlédnutím ke všem
okolnostem se mezi účastníky musí jednat o obchodněprávní vztah, neboť se týkal
jejich podnikatelské činnosti.
Dovolatelka dále poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž
má právní úprava promlčení v obchodním zákoníku komplexní povahu. To má ten
důsledek, že i otázky počátku běhu a délky promlčecí doby práva na vydání
bezdůvodného obohacení, které i když nejsou v obchodním zákoníku výslovně
upraveny, je třeba řešit podle obecných ustanovení této právní normy, konkrétně
podle § 391 a § 397, a nikoli podle § 107 obč. zák.
Podle dovolatelky odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže bezprostředně
před jednáním došlo ke změně ve složení odvolacího senátu, ačkoli jak se
ukázalo v průběhu jednání, nebyl k této změně důvod. Tím došlo k odnětí věci
zákonnému soudci.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila,
odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 383/2001
označila za přiléhavý a jako naprosto nepřípadnou pokládá námitku proti postupu
soudu spočívající ve změně obsazení senátu.
Z internetové databáze úplného výpisu z živnostenského rejstříku dovolací soud
zjistil, že pod identifikačním číslem 68397143 je zapsán subjekt V. T. (pod
příjmením Vrbová zapsána od 16. 6. 1999 do 20. 9. 2009). Změna příjmení
žalované se podává i ze spisu. Plnou mocí ze dne 14. listopadu 2007 (č. l. 107
spisu) udělila podepsaná „V. V., nyní T.“ advokátu JUDr. Pavlu Čížkovskému
procesní plnou moc, přičemž na této listině se také jako V. T. podepsala.
Rovněž tak na vyjádření k žalobě (č. l. 109 spisu) je žalovaná označena jako V.
V., nyní T.. Také na žádosti zástupce žalované o odročení jednání (č. l. 255
spisu) je žalovaná označena jako V. T.. Dovolací soud proto jednal v dovolacím
řízení s takto označenou žalovanou.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu
dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu,
že v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního
důvodu o obchodní závazkový vztah nešlo, a na to navazující i jeho závěr o
aplikaci občanského zákoníku na promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení.
Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, že k učinění
závěru o tom, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního
důvodu je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že
majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který
svým pojetím odpovídá ustanovení § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák., nelze
této jeho úvaze nic vytýkat. Nelze však již souhlasit s jeho závěrem o tom,
že v dané věci nešlo o relativní obchod, podle § 261 odst. 1 obch. zák.
Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Ve smyslu tohoto ustanovení se tak za závazkové vztahy mezi podnikateli, které
vznikají při jejich podnikatelské činnosti, rozumějí nejen vztahy v rámci
jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Ze
slova „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně
realizuje zapsaný předmět podnikání, ale i o závazky, které s podnikáním
souvisejí, tedy které vznikají ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří
dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava
vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském
zákoníku nebo zvláštním předpisu (např. nájem nebytových místností pro
podnikání, jak tomu bylo i v posuzované věci), a v tom, co není upraveno
speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (viz Štenglová
I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha,
C. H. Beck 2009, strana 836).
Podle § 489 obč. zák., které platí i pro obchodní závazky, závazky vznikají z
právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného
obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Z posléze citovaného ustanovení obsahujícího demonstrativní výčet právních
skutečností, které jsou právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů, a
to jak smluvních, tak mimosmluvních, je třeba dovodit, že závazkovým vztahem
mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv,
ale i ze způsobené škody nebo z bezdůvodného obohacení, pokud splňují
předpoklad, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Tento předpoklad byl v
posuzované věci naplněn, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která odvolací soud označil za správná a postačující pro rozhodnutí, totiž
vyplývá, že oba účastníci jsou podnikatelé a užívání nebytových prostor k
provádění činností dle jejich živnostenského oprávnění se týká jejich
podnikatelské činnosti. Ke stejnému závěru, tedy že relativním závazkovým
vztahem ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. může být i vztah z bezdůvodného
obohacení, dospěl Nejvyšší soud též v obdobné otázce v rozsudku ze dne 15.
května 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, na který dovolatelka na podporu své
argumentace rovněž odkazovala. Dovodil-li za této situace odvolací soud, že v
posuzované věci vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního
důvodu mezi účastníky nemá obchodně-právní charakter, a proto otázku
promlčení poměřoval podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., právně pochybil,
neboť v předmětné věci o obchodní vztah jde, a proto se promlčení práva
žalobkyně z bezdůvodného obohacení řídí právní úpravou obsaženou v obchodním
zákoníku (k tomu srov. shodně právní závěr v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze proto uzavřít, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
v posuzované věci naplněn.
S ohledem na uvedené právní pochybení odvolacího soudu nebylo třeba se již
zabývat oprávněností námitky nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu,
přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací
soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3
druhá věta o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím
výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem o. s. ř) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2010
JUDr. Miroslav G a l l u
s
předseda senátu