32 Cdo 3800/2007

32 Cdo 3800/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava

Galluse v právní věci žalobkyně A. J., zastoupené advokátem proti žalované O.

spol.s r.o., zastoupené advokátem o zaplacení 2 474 389,10 Kč s příslušenstvím,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 90/2003, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č.j. 13

Co 557/2006-202, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č.j. 13 Co

557/2006-202, pokud jím byl výrokem I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 25. července 2006, č.j. 18 C 90/2003-156, ve výroku I. tak, že

žaloba se žádostí o zaplacení 2 474 389,10 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně z

částky 1 580 772,30 Kč od 15. 11. 2003 do 24. 2. 2004 a s 2% úrokem z prodlení

z částky 2 474 389,10 Kč od 25. 2. 2004 do zaplacení byla zamítnuta, a pokud

jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje, a věc se vrací v

tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2007, č.j. 13 Co 557/2006-202,

výrokem I. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července

2006, č.j. 18 C 90/2003-156, v napadeném výroku I. tak, že žalobu se žádostí o

zaplacení 2 474 389,10 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně z částky 1 580 772,30 Kč

od 15. 11. 2003 do 24. 2. 2004 a s 2% úrokem z prodlení z částky 2 474 389,10

Kč od 25. 2. 2004 do zaplacení zamítl, a pokud bylo rozsudkem soudu prvního

stupně žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 241 185,20 Kč s 2% úrokem z

této částky od 15. 11. 2003, v této části rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o absolutní

neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 28. 8. 1998 pro

chybějící předchozí souhlas národního výboru k jejímu uzavření, jak vyžadovalo

tehdejší ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu

nebytových prostor. Žalované, jako pronajímatelce a žalobkyni, jako nájemkyni,

vzniklo vzájemně bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku

(dále jen „obč. zák.“), a to na jedné straně přijetím finančních částek za

užívání pronajatých prostor na základě neplatné nájemní smlouvy a na druhé

straně užíváním nebytových prostor bez právního důvodu, proto jsou účastnice

povinny si podle § 457 obč. zák. bezdůvodné obohacení vydat. Odvolací soud se

ztotožnil se soudem prvního stupně i v závěru, že žalobkyně prokázala zaplacení

kauce žalované ve výši 950 821,18 Kč dne 6. 10. 1999 a úhradu částky 9 439

874,63 Kč, jako nájemné za nebytové prostory fakticky užívané za dobu od 6. 11.

2000 do 15. 7. 2003.

K odlišnému právnímu posouzení na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl

odvolací soud v určení výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaná povinna

žalobkyni zaplatit. Soud prvního stupně dovodil, že je legitimní nárok

žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívající v zaplacení částek na

nájemném ve výši 2 821 957,53 Kč, i když bezdůvodné obohacení, jako rozdíl mezi

částkou zaplacenou žalobkyní žalované a částkou určenou znalcem za faktické

užívání nebytových prostor v daném místě a čase bylo vyšší, neboť soud byl

vázán žalobním návrhem. Dále soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku ve

výši 893 616,78 Kč, představující rozdíl mezi kaucí ve výši 950 821,18 Kč

zaplacenou žalobkyní žalované a částkou, jež žalovaná proti žalobkyni v průběhu

řízení započetla na náklady za služby poskytované žalobkyni v souvislosti s

užíváním nebytových prostor. Celkem proto žalobkyni přiznal částku ve výši 3

715 574,31 Kč a příslušenství ve smyslu § 369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále

jen „obch. zák.“) za použití § 340 odst. 2 obch. zák. pro určení počátku

prodlení žalované s plněním, vycházeje z toho, že mezi účastnicemi vzniklo

bezdůvodné obohacení při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu § 261 obch.

zák. Soud prvního stupně přihlédl zároveň k § 397 obch. zák. (nesprávně uvedl

obč. zák.), upravující délku promlčecí doby na čtyři roky, a to s ohledem na

posouzení promlčení nároku plynoucího z bezdůvodného obohacení vzniklého mezi

účastnicemi v souvislosti s neplatnou nájemní smlouvou uzavřenou při jejich

podnikatelské činnost.

Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v otázce aplikace

obchodního zákoníku a čtyřleté délky promlčecí doby na posouzení uplatněného

nároku na vydání bezdůvodného obohacení, proto považoval za důvodnou námitku

promlčení vznesenou žalovanou v odvolání. Při posouzení otázky promlčení nároku

vyšel z ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném ke dni uzavření

nájemní smlouvy 28. 8. 1998, podle něhož smlouvy mezi podnikateli, které nejsou

upraveny v hlavě II části třetí obchodního zákoníku a jsou upraveny jako

smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského

zákoníku. Dovodil, že pokud by se na závazkový vztah mezi účastníky založený

nájemní smlouvou aplikoval občanský zákoník, je třeba občanský zákoník použít i

na posouzení závazkového vztahu vzniklého z bezdůvodného obohacení, k němuž

došlo v důsledku neplatnosti nájemní smlouvy. V daném případě bylo podle závěru

odvolacího soudu tedy na místě aplikovat občanskoprávní úpravu promlčení podle

§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná od

uzavření nájemní smlouvy dne 28. 8. 1998 věděla o chybějícím souhlasu národního

výboru s nájmem, a i o tom, že nebytové prostory byly staveništěm, nebyly

kolaudovány a nebylo tedy povoleno jejich užívání k účelu dohodnutému v nájemní

smlouvě. Byla-li žaloba na vydání bezdůvodného obohacení ve výši zaplacené

kauce v částce 950 821 Kč s příslušenstvím podána soudu až 6. 10. 2003, pak

nárok na vrácení kauce zaplacené žalobkyní žalované dne 6. 10. 1999 je již

promlčen, neboť dne 6. 10. 2001 skončila dvouletá subjektivní lhůta pro

uplatnění vydání bezdůvodného obohacení - vrácení kauce v souvislosti s

neplatnou nájemní smlouvou. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že žaloba na

vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 821 957,53 Kč s příslušenstvím došla

soudu dne 5. 11. 2003, proto s ohledem na subjektivní promlčecí dobu podle §

107 odst. 1 obč. zák. dovodil, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení

představující všechny částky zaplacené před 5. 11. 2001, je rovněž promlčen.

Zaplatila-li žalobkyně žalované za dobu od 5. 11. 2001 do 10. 7. 2003 částku 5

361 657,38 Kč a podle znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ž. činilo

obvyklé nájemné za stejnou dobu 4 120 472,10 Kč, pak rozdíl mezi těmito

částkami ve výši 1 241 185,20 Kč představuje podle závěru odvolacího soudu

nepromlčenou část bezdůvodného obohacení, jehož zaplacení se oprávněně

žalobkyně společně se zaplacením příslušenství z dlužné částky domáhá, a proto

v této části vyhovující výrok soudu prvního stupně potvrdil. Zamítnutá částka

výše bezdůvodného obohacení ve výši 2 474 389,10 Kč pak byla součtem

promlčeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 580 772,30 Kč

(zaplacené nájemné podle neplatné smlouvy) a ve výši 893 616,78 Kč (zaplacená

kauce snížená soudem v důsledku započtení pohledávky žalované vůči žalobkyni za

služby poskytované s užíváním nebytových prostor vůči pohledávce žalobkyně na

vrácení zaplacené kauce).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání do měnícího výroku o

zamítnutí žaloby co do částky 2 474 389,10 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu

nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.

s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka především brojí proti závěru

odvolacího soudu o promlčení části uplatněného nároku. Podle jejího názoru

odvolací soud nesprávně v dané věci aplikoval úpravu promlčení podle občanského

zákoníku namísto právní úpravy promlčení podle obchodního zákoníku, podle něhož

je promlčecí doba čtyřletá. Za rozhodující při posouzení promlčení považuje, že

vztah mezi účastnicemi se týkal jejich podnikatelské činnosti. Poukazuje přitom

na ustanovení § 261 odst. 5 obch. zák., podle něhož při použití obchodního

zákoníku podle § 261 odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků při vzniku

závazkového vztahu. Dále dovolatelka namítá, že i kdyby se připustila aplikace

občanského zákoníku, odvolací soud stejně nesprávně posoudil otázku promlčení,

nepostupoval-li správně v určení objektivní a subjektivní promlčecí doby. Bez

bližšího odůvodnění odvolací soud uvedl, že žalované byly známy důvody

neplatnosti nájemní smlouvy již při uzavření nájemní smlouvy. Dovolatelka se

domnívá, že od znalostí určitých skutečností jednoho účastníka řízení nelze

dovozovat, že takové informace mohl mít i druhý účastník. Navíc skutkový závěr

soudu o znalosti žalované, že nájemní smlouva je neplatná od jejího uzavření

28. 8. 1998, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná tvrdila, že jí

skutečnost neplatnosti smlouvy z důvodu chybějícího předchozího souhlasu k této

smlouvě známa nebyla a z listinného důkazu – dopisu žalované ze dne 10. 9. 2003

vyplývá, že si nechala zpracovat audit právní kanceláře o platnosti či

neplatnosti smlouvy a teprve z tohoto auditu se žalovaná dozvěděla o

neplatnosti smlouvy. Zdůraznila, že odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí

vůbec nezabýval znalostí žalobkyně o neplatnosti nájemní smlouvy a o počátku

běhu subjektivní promlčecí doby ve vztahu k jí uplatněnému nároku. V tomto

směru považuje rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Dovolatelka dále

poukazuje na to, že i když odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se závěry soudu

prvního stupně, vyjma v otázce posouzení promlčení, přesto se pak bez bližšího

odůvodnění odchyluje od způsobu výpočtu obvyklého nájemného. Zatímco soud

prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku J. K. z 31. 10. 2005, znalce

přizvaného soudem, odvolací soud vyšel z údajů znaleckého posudku P. Ž. ze dne

3. 10. 2003, jehož posudek si objednala žalobkyně. Výpočty obvyklého nájemného

obou znalců se přitom lišily. Výpočet výše bezdůvodného obohacení odvolacím

soudem v částce 1 241 185,20 Kč s příslušenstvím, který vycházel z údajů, které

neměly oporu v provedeném dokazování, tedy považuje dovolatelka za nesprávný.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího

soudu v jeho napadeném výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho zamítnutí, neboť se

domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Má za to, že odvolací soud správně v

souladu s § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění účinném v době uzavření

nájemní smlouvy, aplikoval na posouzení promlčení ustanovení občanského

zákoníku a jeho závěr o promlčení části nároku žalobkyně je v souladu s

uvedeným ustanovení občanského zákoníku. Pokud se týká posouzení subjektivní

promlčecí doby s ohledem na znalost žalobkyně, kdy se ve smyslu § 107 odst. 1

obč. zák. dozvěděla, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor

obohatil, žalovaná poukazuje na to, že právě žalobkyně měla být tou osobou,

která měla požádat o udělení souhlasu k uzavření nájemní smlouvy a neučinila-li

tak, muselo jí být známo, že nájemní smlouva je z tohoto důvodu neplatná. Není

tedy pravdivé její tvrzení, že se o neplatnosti nájemní smlouvy dozvěděla až z

objednaného posudku v roce 2003. Žalobkyně tedy již při uzavření nájemní

smlouvy věděla, že mezi účastnicemi vzájemným plněním dochází k bezdůvodnému

obohacení. Není důvodná ani námitka žalobkyně, že výpočet bezdůvodného

obohacení nemá oporu v provedeném dokazování. Oběma znaleckými posudky byl před

soudem prvního stupně důkaz proveden a na základě znaleckého posudku Ž. si

žalobkyně určila výši požadovaného bezdůvodného obohacení, proto podle názoru

žalované správně vyšel odvolací soud z tohoto znaleckého posudku.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§

10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu

oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1

o. s. ř.), je v napadené části o zamítnutí žaloby co do částky 2 474 389,10 Kč

s příslušenstvím přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o

způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm.a) a b) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání.

Dovolatelkou uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného

právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován

správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil

nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho

nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud pochybil, pokud nepoužil při

posouzení promlčení ustanovení obchodního zákoníku. Závěr odvolacího soudu je v

rozporu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Otázkou promlčení práva na vydání

bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění

z právního důvodu, který odpadl, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého

senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002,

uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž

vysvětlil, že pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu

získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního

vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu. Dále pak uzavřel,

že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž

ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu

promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného

obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (§ 107),

nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení

obchodního zákoníku o promlčení, podle jeho § 391 a § 397. Jelikož obchodní

zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro

ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k ustanovení § 107 obč. zák., použije se

při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních

vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.

Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního

kolegia Nejvyššího soudu pak tentýž soud rozhodl i následně v jiném obdobném

sporu rozsudkem ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněným v

časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). Podle v něm

formulované právní věty je v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého

přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem,

promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Nejvyšší soud v tomto dřívějším

rozsudku rovněž vysvětlil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení

vzniklého přijetím bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.) je

obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový

prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým

pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák.

Lze tak uzavřít, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408

kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových

vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení.

Závěry formulované ve shora uvedeném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia

Nejvyššího soudu jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v této věci. S právním

názorem odvolacího soudu na otázku délky promlčecí doby pro uplatnění žalobního

nároku nelze proto souhlasit. Je-li totiž vztah z bezdůvodného obohacení

vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu obchodním závazkovým

vztahem (jako je tomu v posuzovaném případě), pak na otázku délky promlčecí

doby odpovídá ustanovení § 397 obch. zák. stanovící čtyřletou promlčecí dobu.

Odvolacímu soudu by bylo možno přisvědčit v jeho názoru, že právní vztah

účastníků založený smlouvou o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena do

konce roku 2000, by se řídil režimem zákoníku občanského, pokud by ovšem byla

taková nájemní smlouva uzavřena platně. V posuzované věci však byla předmětná

nájemní smlouva účastnic shledána neplatnou, a proto je nutno při posuzování

otázky, zda se vztah účastníků řídí právem občanským, nebo jde o obchodněprávní

vztah, vycházet, jak výše uvedeno, z charakteru závazkového vztahu účastníků.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v dané věci se jednalo

mezi účastnicemi o vztah mezi podnikatelkami při jejich podnikatelské činnosti,

neboť žalovaná vstupovala do právního vztahu se žalobkyní, jež si najímala

předmětný nebytový prostor za účelem jeho využití jako obchodní plochy k

prodeji dámských oděvů, nikoliv jen jako vlastnice objektu, v němž se předmět

nájmu nalézal, ale též jako podnikatelka podnikající v oboru realitní

kanceláře. Vztah účastnic je tedy závazkovým vztahem obchodněprávním a odvolací

soud proto dospěl k nesprávnému závěru, že došlo k promlčení části práva

žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, neaplikoval-li při posouzení

vznesené námitky promlčení ustanovení § 397 obch. zák. o čtyřleté promlčecí

době.

Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. března 2007 sp. zn. 33 Odo 1196/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.

prosince 2006 sp. zn. 28 Cdo 1860/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

prosince 2006 sp. zn. 28 Cdo 968/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

února 2007 sp. zn. 28 Cdo 215/2007.

Za této situace již nebylo nutno zkoumat další námitku dovolatelky, týkající se

nesprávného právního posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť

tato námitka s ohledem na závěr dovolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení

§ 397 obch. zák. o promlčení v dané věci, je již bezpředmětná, proto se jí

dovolací soud nemohl nezabývat, když pro počítání běhu promlčení bezdůvodného

obohacení za použití obchodního zákoníku žádná subjektivní promlčecí doba

stanovena není. V dané souvislosti je rovněž bezpředmětné zabývat se

přezkoumáním napadené výše bezdůvodného obohacení v částce 1 241 185,20 Kč,

jestliže při jeho stanovení odvolací soud vycházel nesprávně z ustanovení o

promlčení podle občanského zákoníku.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci

ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn

důvodně.

Protože tedy nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v

napadeném rozsahu správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek

odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) ohledně zamítnutí nároku

na zaplacení 2 474 389,10 Kč s příslušenstvím zrušil, a věc v tomto rozsahu

vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude

odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za

středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení

včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. května 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.

předsedkyně senátu