Nejvyšší soud Usnesení občanské

32 Cdo 2507/2014

ze dne 2014-12-02
ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2507.2014.1

32 Cdo 2507/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Broker Consulting, a.s., se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 2, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 25221736, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 303/46, proti žalovanému Mgr. R. N., zastoupenému Mgr. Jiřím Částkou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova 7, o zaplacení 9 735 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 108 C 40/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. srpna 2013, č. j. 18 Co 422/2013-175, a proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. dubna 2013, č. j. 108 C 40/2012-160, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 108 C 40/2012-180, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. dubna 2013, č. j. 108 C 40/2012-160, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 108 C 40/2012-180, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. srpna 2013, č. j. 18 Co 422/2013-175, se odmítá.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. dubna 2013, č. j. 108 C 40/2012-160, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 108 C 40/2012-180, v napadeném výroku, jímž byl odmítnut vzájemný návrh žalovaného, kterým se domáhal po žalobkyni zaplacení provize a písemné omluvy za způsobenou újmu.

Z dovolání žalovaného se podává, že dovolatel jím výslovně napadl v záhlaví označená usnesení soudů obou stupňů. Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1.

ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.

Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25. dubna 2013, č. j. 108 C 40/2012-160, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 108 C 40/2012-180, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti usnesení odvolacího soudu trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o.

s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 18. listopadu 2013 (srov. § 57 odst. 2 větu první a druhou o.

s. ř.).

Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 2. prosince 2014 JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu