32 Cdo 2586/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze
1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, proti žalované FAMKO,
spol. s r. o., se sídlem v Brně, Preslova 2, identifikační číslo osoby 00 56 63
49, zastoupené Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská
23, PSČ 602 00, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 216/2006, o dovolání žalované proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009, č. j. 1 Cmo 189/2008-102,
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února
2009, č. j. 1 Cmo 189/2008-102,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. prosince 2007, č. j. 19 Cm 216/2006-52,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne l. září 2008, č. j. 19 Cm 216/2006-94,
povolil obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm
147/2000, i obnovu odvolacího řízení vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 4 Cmo 190/2002. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou tvrzený důvod obnovy řízení,
jímž je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm
454/95-265, doručený žalované „19. října 1996“, je rozhodnutím, které nemohla
ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.”) bez své viny použít v původním řízení vedeném u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, v němž byla rozhodnutím odvolacího soudu
zavázána k úhradě dlužné částky ze smlouvy o úvěru uzavřené 28. června 1990
(dále jen „první smlouva“), a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí
ve věci. S ohledem na dobu doručení uvedeného rozsudku žalované byla žaloba o obnovu
řízení (doručená soudu 3. listopadu 2006) podána včas, v tříměsíční lhůtě
určené ustanovením § 233 odst. 1 o. s. ř., i tříleté lhůtě podle ustanovení §
233 odst. 2 o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu ve věci, jejíž obnova je
navrhována, byl vyhlášen 6. listopadu 2003 (právní moci nabyl 15. prosince
2003). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením
změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu na obnovu řízení zamítl. Odvolací soud rekapituloval, že žalovaná opírá žalobu na obnovu řízení o to, že
je tu smlouva o úvěru z 29. prosince 1990 (dále též jen „druhá smlouva“)
uzavřená mezi právními předchůdci účastníků, z níž vyplývá, že dluh z první
smlouvy byl uhrazen poskytnutým úvěrem z druhé smlouvy, a to 8. ledna 1991, a k
tomuto datu zanikl. O existenci této druhé smlouvy žalovaná nevěděla, neměla ji
ve svém držení, byla o ní informována a obdržela ji od bývalého ředitele svého
právního předchůdce až v prosinci 2005, přičemž rozsudek Krajského soudu v Brně
ve věci sp. zn. 13/14 Cm 147/2000 byl vynesen 25. března 2002 a o odvolání
proti němu rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003. Důvod obnovy žalovaná tvrdí v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června
2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, který jí byl doručen 19. září 2006 a kterým byla
žaloba na plnění z první smlouvy (tedy ze stejného právního důvodu jako v
původním řízení) zamítnuta proto, že soud vycházel ze zjištění, že novým úvěrem
poskytnutým podle druhé smlouvy byl uhrazen dluh z první smlouvy. V tomto
řízení bylo rozhodnuto o jiné části již splatného dluhu z první smlouvy. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož je právě rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265, důvodem pro obnovu řízení
a žaloba na obnovu řízení byla podána včas v tříměsíční lhůtě, považoval za
nesprávný. S odkazem na ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a § 135 o. s. ř. uzavřel, že
„skutečným“ důvodem obnovy řízení je ona nová smlouva o úvěru uzavřená 29. prosince 1990, kterou žalovaná podle výpovědi svědka J. K.
od něj obdržela v
prosinci roku 2005 a mohla ihned poté podat žalobu na obnovu řízení. Doba, kdy
žalovaná druhou smlouvu obdržela, nebyla mezi účastníky ani sporná. Žalovaná
předložila druhou smlouvu k důkazu v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 20 Cm 454/95 a neměla důvod vyčkávat, jak toto řízení dopadne, aby
teprve poté podala žalobu na obnovu řízení. Tříměsíční lhůta k podání žaloby na
obnovu řízení jí proto uplynula v březnu 2006. Podala-li žalobu 3. listopadu
2006, podala ji opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a § 237 odst. 1
písm. c) [správně písm. a)] o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 24l a odst.
2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že teprve doručením rozsudku Krajského soudu v Brně č. j.
20 Cm 454/95-265 dne 19. září 2006 se dozvěděla, že tu je rozhodnutí, které bez
své viny nemohla použít v původním řízení a které pro ni může přivodit
příznivější rozhodnutí ve věci, neboť skutečnosti zjištěné z obsahu tohoto
rozsudku ji přesvědčily o tom, že kdyby měla důkazy předložené v tomto řízení,
jež vedly k zamítnutí žaloby proti ní, i v řízení, jehož obnovy se domáhá,
vedla by skutková zjištění z nich učiněná rovněž k zamítnutí žaloby v původním
řízení. Má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní
lhůty k podání žaloby na obnovu řízení od doby, kdy obdržela druhou smlouvu,
zastávaje názor, že důvodem obnovy mohla být pouze tato listina. Tvrdí, že
důvodem obnovy pro ni bylo citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně, které
vycházelo z druhé smlouvy, a nikoliv samotná druhá smlouva. Zdůrazňuje, že v
původním řízení soud vyřešil předběžnou otázku platnosti smluv o postoupení
pohledávky z první smlouvy tak, že šlo o platné smlouvy. Ve světle druhé
smlouvy však Krajský soud v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Cm 454/95 tuto
otázku vyřešil opačně, když dovodil, že „postoupení neexistentní pohledávky
nemůže být platné”.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může
napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto
ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své
viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za
podmínek uvedených v § 205a a § 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou
přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy,
které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo
za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a též před odvolacím soudem,
pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle zjištění soudů obou stupňů dovolatelka uplatnila jako důvod obnovy řízení
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2006, č. j. 20 Cm 454/95-265,
který jí byl doručen 19. září 2006. Soud prvního stupně posuzoval žalobu podle
tohoto uplatněného důvodu, odvolací soud však dospěl k jinému závěru, a to že
skutečným důvodem obnovy je druhá smlouva, když citovaný rozsudek není ve
smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §
135 odst. 1 a 2 o. s. ř. tím rozhodnutím, které by mohlo být důvodem obnovy.
Otázkou, zda soud je vázán uplatněným důvodem obnovy, se Nejvyšší soud již
zabýval v usnesení ze dne 30. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 1268/2009, v němž
dovodil, že žalobu na obnovu řízení lze podat jen z důvodů taxativně uvedených
v ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. Důvod žaloby - důvod obnovy řízení - může
být měněn podle ustanovení § 232 odst. 2 o. s. ř. jen po dobu trvání lhůt k
žalobě. Uplatněným důvodem žaloby - důvodem obnovy řízení - je soud vázán a
nemůže napadené rozhodnutí posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v
žalobě nebo který byl uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k
žalobě. Neuvede-li ten, kdo podává žalobu na obnovu řízení, v žalobě důvod
obnovy řízení nebo označí-li v žalobě za důvod obnovy řízení něco jiného, než
co je uvedeno v ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř., jde o takovou vadu žaloby,
která brání pokračování v řízení a žalobce je nutno vyzvat k doplnění nebo
opravě.
Vycházeje z výše uvedeného shledává Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu, podle
něhož dovolatelce uplynula lhůta uvedená v ustanovení § 233 odst. 1 o. s. ř. k
podání žaloby na obnovu řízení, neboť její počátek byl určen datem, kdy
dovolatelka obdržela druhou smlouvu, a žaloba tak byla podána opožděně,
nesprávným, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Jestliže je soud vázán
uplatněným důvodem, pak závěr o „skutečném“ důvodu obnovy se projeví nikoliv v
úvaze o zachování lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, nýbrž až v úvaze o
tom, zda dovolatelkou uplatněný důvod obnovy řízení je skutečně oním důvodem,
pro který lze obnovu řízení povolit.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu