32 Cdo 2598/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany
Gajdziokové v právní věci žalobkyně U. Č. r., a. s., , zastoupené JUDr. J. V.,
advokátem, , P, proti žalované Advokátní kanceláři Ch. P. v. o. s.,
zastoupené JUDr. J. R., advokátem, o zaplacení částky 4,493.032,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 70/2004, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008,
č. j. 1 Cmo 165/2007 – 171, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 1 Cmo 165/2007 –
171, ve výroku I. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu
2006, č. j. 37 Cm 70/2004 – 117 ve výroku I. co do částky ve výši 2,645.696,-
Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 17. července 2003 do zaplacení, se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 37 Cm 70/2004 –
117, ve znění opravného usnesení ze dne 21. prosince 2006, č. j. 37 Cm 70/2004
– 124, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4,493.032,- Kč
s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % z dané částky ročně počínaje dnem 17. 7. 2003
do zaplacení (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 493.050, Kč na účet jejího advokáta (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel především ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu
o poskytování právní pomoci ze dne 23. 8. 2001, smlouvu mandátní ze dne 23. 8.
2001, dodatek č. 1 ze dne 24. 1. 2002 a objednávky služeb právní pomoci ze dne
18. 11. 2002 a na základě těchto smluvních ujednání se mezi účastníky stalo
sporným, v jakém rozsahu byla povinna žalovaná poskytovat žalobkyni služby
právní pomoci při výkonu rozhodnutí formou exekuce. Soud dovodil, že smlouva o
poskytování právní pomoci v čl. I. odst. 4 větě druhé a třetí stanovila, že
pokud ustanovení objednávky je v rozporu se smlouvou o poskytování právní
pomoci, převažuje ustanovení objednávky a dle objednávky ze dne 18. 11.
2002 se strany dohodly, že žalovaná zajistí veškeré úkony právní pomoci ve věci
výkonu rozhodnutí formou exekuce vedené na majetek dlužníků U. Č. r., a. s. a
z toho proto vyplývá, že žalovaná měla realizovat veškeré úkony právní pomoci
související s exekučním řízením bez ohledu na to, jaké stanovisko k jednotlivým
návrhům zaujme žalobkyně. Žalovaná v tomto směru nebyla omezena a její nárok na
úhradu při úspěšných exekucích je co do základu oprávněn.
Pokud jde o následnou výhradu žalobkyně, že jí žalovaná účtovala i náklady
neúspěšných exekucí, zaujal soud prvního stupně názor, že jde o zcela odlišná
žalobní tvrzení, než v žalobním návrhu z 25. 3. 2004, ve kterém žalobkyně
činila spornou pouze výši odměny, která měla být snížena o 50%, neboť byl
učiněn pouze jeden úkon právní služby podle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu se všemi smluvními ujednáními byla
žalovaná zmocněna k poradenské konzultační činnosti, k zastoupení žalobkyně
před soudy a také k úkonům ve věcech výkonu rozhodnutí formou exekuce. Podřadí-
li soud úkon právní služby pod § 11 odst. 2 písm. e) cit. vyhl., pak žalované
náležela jako mimosmluvní odměna ve výši ½ za každý úkon související s
výkonem rozhodnutí za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení. Žalovaná podle názoru soudu převzala zastoupení i pro realizaci
exekuce, a to na veškeré úkony, nikoli jen na úkony specifikované v odst. 9
bodu IV. smlouvy mandátní. To znamená, že žalované náležela polovina právního
úkonu za sepsání návrhu na zahájení řízení, když advokát (žalovaná) učinil
pouze jeden úkon právní služby podle § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. Soud
proto uzavřel, že žalovaná neoprávněně vyúčtovala žalobkyni částku 2,645.696,-
Kč.
Pokud jde o druhý nárok na úhradu 1,847.336,- Kč, strany učinily nesporným, že
žalovaná tuto částku převzala a započetla. Skutečnost, že takový zápočet je
možný, soud odvodil z kárného rozhodnutí České advokátní komory sp. zn. K 9/98
(Sbírka kárných rozhodnutí ČAK 1998 – 1999), kde byl vysloven závěr, že advokát
je oprávněn si proti nároku klienta na zaplacení vymoženého přísudku započíst
svou pohledávku z titulu nedoplatku za poskytnuté právní služby. V takovém
případě nejde o neoprávněné použití peněz, které advokát převzal ke stanovému
účelu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Pravidel profesionální etiky advokátů České
republiky.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná si započetla celkem částku 2,151.188,-
Kč, sestávající z pěti jednotlivých částek, které jednotlivě vyúčtovala pěti
fakturami v roce 2003. Soud zaujal názor, že faktura je jen dokladem o
vyúčtování a faktury proto nebyly způsobilé k započtení, protože neprokazují
existenci právního vztahu a konkrétní rozsah a výši plnění. Žalovaná tak svůj
nárok na započtení neprokázala a proto i v tomto rozsahu je nárok žalobkyně
důvodný.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl,
že rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I., ve které byla žalovaná
zavázána zaplatit žalobkyni částku 2,645.696,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
2,5 % z této částky ročně počínaje dnem 17. 7. 2003 do zaplacení, potvrzuje
(výrok I.). V části výroku I., v níž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni
částku 1,847.336,- Kč s příslušenstvím a ve výroku II. odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení
(výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně, zejména ze
smlouvy o poskytnutí právní pomoci z 23. 8. 2001 a z mandátní smlouvy z téhož
data, jakož i z objednávky služeb právní pomoci z 18. 11. 2002. V posledně
jmenovaném dokumentu se v souladu se zněním čl. I. odst. 4 smlouvy o
poskytování právní pomoci účastníci dohodli, že veškeré úkony právní pomoci ve
věci výkonu rozhodnutí formou exekuce vedené na majetek dlužníků žalobkyně,
zajišťuje na základě mandátní smlouvy žalovaná s tím, že výše úhrady za
poskytnutí služby právní pomoci se řídí vyhl. č. 484/2000 Sb. a náklady exekuce
zákonem č. 120/2001 Sb. a vyhl. č. 330/2001 Sb. Účastníci se dále dohodli, že v
případě neúspěšné exekuce nebudou náklady exekuce účtovány.
Odvolací soud dovodil, že při řešení sporné otázky, zda žalovaná měla dle
smluvních ujednání poskytovat žalobkyni služby právní pomoci při výkonu
rozhodnutí formou exekuce, lze přisvědčit závěrům soudu prvního stupně v tom
směru, že vzhledem ke znění cit. čl. I. bodu 4 smlouvy o poskytování právní
pomoci se „objednávka služeb právní pomoci“ z 18. 11. 2002, podepsaná oběma
účastníky, stala součástí smlouvy o poskytování právní pomoci s tím, že její
obsah převažuje nad ustanoveními této smlouvy. Z této dohody vyplývá, že
žalovaná byla oprávněna provádět úkony právní pomoci ve věci výkonu rozhodnutí
formou exekuce na majetek dlužníků žalobkyně. Na tomto závěru nic nemění znění
čl. 4 bodu 9 mandátní smlouvy, jehož se žalobkyně dovolává, neboť předmětem
mandátní smlouvy bylo výslovně vymezení práv a povinností při dílčím plnění
smlouvy o poskytování právní pomoci, která je této smlouvě nadřazena.
Rovněž v otázce stanovení výše odměny, která žalované náleží za úkony ve věcech
výkonu rozhodnutí formou exekuce se odvolací soud přiklonil k závěru soudu
prvního stupně, že podle § 11 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní
tarif), náleží žalované mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny za každý úkon
a že žalovaná převzala právní zastoupení již na základě smlouvy o poskytování
právní pomoci a smlouvy mandátní. V důsledku toho učinila žalovaná v exekučních
řízeních pouze jeden úkon právní služby a proto je namístě krácení odměny o 50
% ve smyslu § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.
Naproti tomu odvolací soud nesdílel právní názor soudu prvního stupně, že nelze
přihlédnout k jednostrannému zápočtu pohledávek, učiněnému žalovanou proti
pohledávce žalobkyně ve výši 1,847.336,- Kč a v této části tudíž rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé a v souvisejícím výroku o nákladech řízení podle §
219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V části výroku I., ve které byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku
2,645.696,- Kč s úrokem z prodlení 2,5 % z této částky ročně počínaje dnem 17.
7. 2003 do zaplacení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219
o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s
odkazem na § 237 odst. 3 o. s. ř. a na dovolací důvody, že řízení je postiženo
vadou, která má za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí
soudu prvního stupně) bránila překážka rei iudicatae (věci rozsouzené).
Fakturou (daňovým dokladem) z 23. 5. 2003 vyúčtovala žalovaná žalobkyni v
souladu se smluvními ustanoveními za realizované návrhy na výkon rozhodnutí
formou exekuce na majetek povinných celkovou částku 6,708.608,- Kč, přičemž
jednotlivé návrhy byly podány v 1834 případech, v každém dílčím případě nejméně
dva úkony právní služby ve smyslu vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu).
Tím, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) rozhodl o snížení počtu
provedených úkonů ve všech 1834 případech, rozhodl o právní otázce, kterou již
před tím pravomocně vyřešil jiný orgán, a to soudní exekutor. Na soudního
exekutora byla přenesena státem pravomoc (srov. § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001
Sb.) – obdobná pravomoci soudů – v rámci exekučního řízení, k jehož provedení
byl pověřen, vypočítat náklady oprávněného související s exekucí, tedy stanovit
odměnu, která náleží oprávněnému podle vyhl. č. 484/2000 Sb. a vyhl. č.
177/1996 Sb. Podle § 52 odst. 1 ve spojení s § 88 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.
je soudní exekutor povinen vypočítat náklady exekučního řízení a mj. rozhodnout
i o tom, kolik právních úkonů bylo oprávněným (jeho zástupcem) provedeno. V
daných případech soudní exekutor vždy dospěl k závěru, že oprávněný provedl ve
věci dva úkony právní služby a byla mu proto přiznána odměna ve výši 100 %.
Odvolací soud tak nerespektoval, dřívější pravomocná rozhodnutí ve věci samé,
ačkoliv byl k tomu povinen podle § 159a o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že dovolací soud musí vyřešit právní otázku dosud
neřešenou, zda pravomocné rozhodnutí soudního exekutora o počtu provedených
úkonů právní služby je již po právní stránce rozhodnutím o meritu věci, která
byla předmětem řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Řešení
této otázky považuje za důležité pro celou obec advokátů v České republice.
Dovolatelka je toho názoru, že oba soudy byly vázány ustanovením § 159a odst.
5 o. s. ř. a neměly otázku počtu provedených úkonů právní služby a otázku
snížení advokátní odměny žalované znovu projednávat a zasahovat tak neoprávněně
do závaznosti pravomocného rozsudku. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3084/2006, judikující, že
pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné,
jak byl soudem skutek (skutkový děj), posouzen po právní stránce. Rei
iudicatae nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním
řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět
řízení jde také tehdy, byl-li stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován
jinak než v řízení původním. V daném případě se v důsledku nerespektování rei
iudicatae žalobkyně bezdůvodně obohacuje na úkor žalované, neboť v současné
době již žalovaná není právním zástupcem žalobkyně a tak došlo k situaci, kdy
žalobkyně přijímá plnění od jednotlivých povinných vzešlých z exekučních
řízení, které za ni zahájila žalovaná, přičemž přijatá peněžní plnění jsou
složena jednak z vymáhané dlužné jistiny plus z nákladů řízení, které však
představují 100 % nákladů oprávněného, vycházející z toho, že ve věci byly
provedeny dva úkony právní služby.
Z toho podle dovolatelky vyplývá, že žalobkyně od dlužníků přijímá náklady
oprávněného v plné výši a naproti tomu se po žalované dožaduje snížení těchto
nákladů.
Dovolatelka má dále za to, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o právní
otázce, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. Rc 65/70 ze dne 30. ledna 1970. Toto rozhodnutí
vychází ze závěru, že nalézací řízení končí pravomocným rozhodnutím a proto
dochází-li k výkonu rozhodnutí, přichází v úvahu nové zastoupení v dalším,
vykonávacím řízení a v něm náleží i odměna za převzetí zastoupení. Dovolatelka
je toho názoru, že jde o převzetí zastoupení v novém, dalším řízení, které
předpokládá novou informaci a advokátní tarif nerozlišuje, zda jde či nejde o
zastoupení stejným zmocněncem ve vykonávacím řízení, jako v nalézacím řízení. I
když se cit. judikát týká vyhl. č. 50/1965 Sb., tj. dřívějšího advokátního
tarifu, je plně aplikovatelné i dnes, neboť jde o tutéž právní otázku, zda se
má odměna advokáta snižovat tehdy, kdy účastník byl týmž advokátem, zastoupen v
řízení nalézacím i exekučním. Nejvyšší soud by měl zaujmout při zásadním řešení
této otázky shodné stanovisko.
Podle názoru dovolatelky má odkazovaný judikát Nejvyššího soudu zásadní právní
význam i z toho hlediska, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu by mělo být
posuzováno jako rozporné s hmotným právem.
Dovolatelka poukazuje na to, že ve věcech výkonu rozhodnutí formou exekuce
vedla samostatná jednání s oprávněnými zástupci žalobkyně, věcně a časově
oddělená od jednání, která předcházela uzavření smlouvy o právní pomoci a
smlouvy mandátní, což potvrzují i výpovědi svědků, učiněné v tomto řízení.
Dovolatelka až poté, co dostala od žalobkyně samostatný pokyn k podání návrhů
na exekuce u 1.834 případů, což bylo v řízení prokázáno, podala příslušné
návrhy na provedení exekuce a na pověření soudního exekutora jejím provedením.
Žalovaná doložila odvolacímu soudu 6 exekučních příkazů, kde žalobkyni byly
vedle dlužné jistiny přiznány i náklady oprávněného související s každým
exekučním řízením v plné výši. Žalobkyně jednoznačně neunesla důkazní břemeno a
dovolatelka se domnívá, že nemůže být krácena na svých právech v důsledku
nečinnosti soudu neprovedením důkazů. Soud měl ostatně provést i jiné než
účastníky navržené důkazy, pokud potřeba je provést vyšla v řízení najevo.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje dovolání žalované za nepřípustné a
nedůvodné. Napadené rozhodnutí spočívá na výkladu konkrétní smlouvy. Při
podávání návrhů na exekuci žalovaným nedocházelo k opětovnému převzetí
zastoupení u pohledávek, které byly vymáhány v nalézacím řízení a existenci
takového právního úkonu u jednotlivých pohledávek žalovaná nedoložila. Žalovaná
zaměňuje rozhodování exekutora resp. soudu o náhradě nákladů v řízení o
exekuci s případným nárokem advokáta vůči klientovi na úhradu odměny a nákladů
na základě mandátní smlouvy, v níž si účastníci dohodli určení výše odměny
odkazem na právní předpis. Žalobkyně je toho názoru, že žalovaná učinila při
podání návrhů na exekuci pouze jeden právní úkon, a v daném případě nejde o
otázku zásadního právního významu, ale o posouzení konkrétního právního vztahu
založeného konkrétní smlouvou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
resp. zamítl.
Žalovaná v dalším vyjádření z 21. 4. 2009 nesouhlasí s názorem žalobkyně, že
napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a poukazuje na to, že
sporná právní otázka byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí R 65/1970, v němž Nejvyšší soud judikoval, že
právnímu zástupci, který klienta zastupoval v nalézacím řízení, následně náleží
i v exekučním řízení mimosmluvní odměna za každý úkon související s výkonem
rozhodnutí, tj. i za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení. Tuto právní otázku má žalovaná za obecně právně významnou, protože
má obecný judikaturní přesah pro všechny obdobné případy. Dovolání je proto
přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonem
stanovené dvouměsíční lhůtě, se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť
podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé může být dána jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s.
ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde. Ve smyslu písm. c)
cit. ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc,
ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem
o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní
anebo hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak jen důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právních posouzení věci.
Právní posouzení věci, je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) příslušné právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně
určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(popř. i soudu prvního stupně) bránila překážka věci rozsouzené (rei
iudicatae), když v totožné věci již pravomocně rozhodl jiný orgán, a to soudní
exekutor, který v rámci rozhodnutí o nákladech exekučního řízení přisoudil
oprávněnému dva úkony (nikoli jen jeden úkon), nelze s tímto názorem souhlasit,
neboť totožnost věci je dána nejen totožnosti předmětu, nýbrž i totožností
účastníků řízení, a ti jsou co do osoby povinné v exekučním řízení na straně
jedné a v řízení se smluvním klientem na straně druhé odlišní.
Za zásadní právní otázku obecného významu však dovolací soud považuje
dovolatelkou položenou otázku, která má obecný judikatorní přesah, a to zda
advokát, který již zastupoval mandanta v nalézacím řízení, má nárok v rámci
mimosmluvní odměny i v exekučním řízení (resp. v řízení o výkonu rozhodnutí)
na odměnu též za úkon, spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a
přípravy zastoupení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nemá důvod se odchýlit od právního názoru
judikovaného již v rozhodnutí ze dne 30. ledna 1970, 2 Cz 19/70 (R 65/1970
civ.), neboť právní úprava předmětné otázky v podstatě nedoznala principiální
změny ani v současné platné úpravě, shora citované. Právní věta z tohoto
rozhodnutí zní, že odměna za převzetí zastoupení ve věci výkonu rozhodnutí
náleží i tehdy, jestliže v řízení o výkon rozhodnutí zastupuje oprávněného týž
zástupce, který jej zastupoval v řízení, v němž bylo vydáno vykonávané
rozhodnutí.
V posuzovaném případě je rozhodný obsah smluv, uzavřených mezi účastníky (srov.
shora smlouvy ze dne 23. 8. 2001, včetně dodatku č. 1 z 24. 1. 2002 a
„objednávky“ z 18. 11. 2002), v nichž není žádné ujednání o tom, že převzetí
věci je možné jen jednou a že platí i pro exekuční řízení, ale naopak je uveden
odkaz na odměnu určenou vyhláškou č. 484/2000 Sb. za řízení v jednom stupni. Je
nutno zdůraznit, že exekuční řízení (řízení o výkon rozhodnutí) je – po
předchozím nalézacím řízení – dalším samostatným řízením.
Pokud tudíž odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl k opačnému právnímu
závěru, je takový závěr v rozporu s hmotným právem, které představuje advokátní
tarif, vydaný na základě zákona o advokacii, jakož i s konstantní judikaturou.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu,
tj. ve výroku I. a rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu ve výroku
I. co do částky ve výši 2,645.696,- Kč s příslušenstvím, zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. prosince 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu