32 Cdo 2598/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Mgr. D. Š., insolvenční správkyně úpadkyně ORFUS s.r.o., identifikační číslo osoby 25789902, zastoupené Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalované PROGRESTAV,s.r.o., se sídlem v Brně, Mariánské údolí 1, čp. 576, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 25537989, zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, o zaplacení 93 072 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu 46 536 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 151/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2011, č. j. 1 Cmo 170/2010-152, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 672 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Jiřího Zbořila.
536 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o nároky z odpovědnosti za vady díla ze závazkového vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti ve smyslu § 261 odst. 1 obchodního zákoníku), v níž potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem (konkrétně o částce 93 072 Kč představující náklady vynaložené v záhlaví označenou úpadkyní na odstranění vad díla a dále o smluvní pokutě ve výši 46 536 Kč sjednané za prodlení s odstraněním reklamovaných vad).
Je-li napadenou částí rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě obou požadovaných částek ve výši 93 072 Kč a 46 536 Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřesahujících 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že se jedná ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že
dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003). Odvolací soud při poučování účastníků o možnosti podat dovolání proti jím vydanému rozhodnutí patrně přehlédl, že s ohledem na znění bodu 12 (části věty před středníkem) čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se s účinností od 1. července 2009 změnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle něhož „dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů“, se dovolání (včetně posouzení otázky jeho přípustnosti) proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému dne 20. dubna 2011 projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 760 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 612 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. prosince 2011
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu