NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo
2637/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody
ve věci žalobce M. Č., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se
sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, proti žalované Česká pojišťovna a. s.,
se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, adresa pro
doručování Praha 4, Na Pankráci 1720 1D/123, PSČ 140 00, o náhradu škody na
zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 23/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince
2008, č. j. 68 Co 446/2008-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 68 Co
446/2008-51, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. dubna 2008,
č. j. 23 C 23/2005-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. dubna 2008, č. j. 23 C 23/2005-37,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu
částku 326.348,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 25. 4. 2006 do zaplacení a
počínaje dnem 1. 5. 2005 mu platit měsíčně částku 7.696,- Kč, a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako člen ZO Svazarmu při JZD Nástup
Žďárky, okres Náchod (dále též jen „ZO Svazarmu“), utrpěl dne 19. 5. 1984 při
letu se závěsným kluzákem úraz. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 2. 6. 1986, sp. zn. 21 C 481/85, byla ZO Svazarmu na základě
ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, uložena
povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy a vyplácet mu měsíční rentu do
budoucna. Protože ZO Svazarmu byla pro případ odpovědnosti za škodu pojištěna
na základě pojistné smlouvy u právního předchůdce žalované, České pojišťovny,
s. p., platila žalobci náhradu za ztrátu na výdělku tato pojišťovna, resp. žalovaná. Při zániku Svazarmu ke dni 30. 6. 1991 ZO Svazarmu „ukončila svoji
činnost a nemá právního pokračovatele“, načež žalovaná přestala žalobci plnit. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vůči státu, jeho žaloba však byla
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 19 C
153/2006, zamítnuta s odůvodněním, že podle článku III bod 8 zákona č. 231/1992
Sb. na stát přecházejí pouze nároky na náhradu škody způsobené pracovním
úrazem, přičemž úraz, který žalobce utrpěl při plnění úkolu branné výchovy nebo
v přímé souvislosti s ním, je pouze quasi úrazem, nikoliv pracovním úrazem ve
smyslu zákoníku práce. Soud prvního stupně konstatoval, že poznámka č. 2 pod čarou konkretizující
ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 73/1973 Sb. odkazuje pouze na ustanovení §
190 až § 203 a § 206 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, nikoliv tedy též na
ustanovení § 261 zákoníku práce, a uzavřel, že vzhledem k tomu, že se nejedná o
přímý nárok žalobce vůči pojišťovně a že nejde o úraz pracovní, není možno ani
promlčení posuzovat podle ustanovení zákoníku práce, nýbrž podle ustanovení §
106 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle něhož se promlčuje
nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Uplatněnou námitku promlčení tedy
shledal důvodnou. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2008, č. j. 68 Co 446/2008-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí přímý nárok na náhradu škody
vůči žalované, neboť žalovaná škodu nezpůsobila a za škodu neodpovídá ani jako
quasi zaměstnavatel, není tedy ve sporu pasivně legitimována. Na tom nemění nic
skutečnost, že odpovědný subjekt, jenž zanikl v roce 1991, byl v době své
existence ve smluvním vztahu s jejím právním předchůdcem. Žalovaná, resp. její
právní předchůdce, nenesla nikdy odpovědnost za škodu vzniklou žalobci, pouze
mu na základě v té době existujícího smluvního vztahu plnila za toho, kdo za
škodu odpovídal.
Za tohoto stavu shledal odvolací soud nadbytečným zabývat se
otázkou, zda je při posouzení promlčení třeba aplikovat ustanovení občanského
zákoníku či zákoníku práce. Žalobcovu argumentaci, že odpovědnost za škodu
přešla na žalovanou podle vyhlášky č. 125/1993 Sb., odvolací soud odmítl s tím,
že žalobce byl členem, nikoliv zaměstnancem ZO Svazarmu, jeho úraz nebyl tedy
úrazem pracovním a jeho nárok proto nemohl přejít na stát (čl. III bod 8 zákona
č. 231/1992 Sb.). Podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb. jsou
ostatně zákonným pojištěním pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním
úrazu pojištěny u České pojišťovny, a. s., ty organizace, které s ní měly
sjednáno pojištění ke dni 31. 12. 1992, ZO Svazarmu však zanikla bez právního
nástupce již v roce 1991. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalobce vytkl odvolacímu soudu, že při posouzení jeho nároku aplikoval
nesprávně určenou právní normu. Argumentoval, že zákon o branné výchově
odkazuje v problematice náhrady škody způsobené úrazem pouze na pracovněprávní
předpisy, proto se náhrada škody v tomto případě řídí pouze předpisy o
odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem a občanský zákoník při
zkoumání námitky promlčení ani při řešení přechodu nároků nelze použít. Poznámky pod čarou nejsou součástí právního textu a mají pouze orientační
význam. Účastník branné výchovy nemůže být při odškodnění znevýhodněn proti
zaměstnancům; opačný závěr by nerespektoval vůli zákonodárce. Právní předpisy
nemohou vzhledem ke složitosti společenských vztahů přímo řešit veškeré
situace, soudy měly proto nárok uznat na základě principu analogie. Oba soudy
proto chybně posoudily žalobcův nárok na základě použití občanského zákoníku
jako promlčený a nesprávně též popírají jeho přímý nárok proti pojišťovně. Odškodňuje-li se úraz při branné výchově stejně jako pracovní úraz, pak stejně
jako v případě pracovního úrazu musí být v případě zániku odpovědné organizace
určen subjekt, který pokračuje v odškodňování. I na účastníka branné výchovy se
tedy musí analogicky použít ustanovení § 205d odst. 8 zákoníku práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná se svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními
závěry soudů nižších stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v
článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30.
června 2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
a je tudíž přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovoláním
předloženou právní otázku, zda žalobci jako účastníku branné výchovy ve smyslu
zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, vznikl přímý nárok na náhradu škody
vzniklé poškozením na zdraví úrazem při plnění úkolů branné výchovy (popř. v
přímé souvislosti s ním) vůči pojišťovně v důsledku zániku odpovědného subjektu
(bez právního nástupce), jenž byl ke dni svého zániku u této pojišťovny na
základě pojistné smlouvy pro případ své odpovědnosti za takovouto škodu
pojištěn, totiž odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (srov. § 237
odst. 3 o. s. ř.]. V té souvislosti je třeba podotknout, že odvolací soud (což
žalobce zjevně přehlédl) na rozdíl od soudu prvního stupně nezaložil své
rozhodnutí na závěru o promlčení, nýbrž dovodil, že uplatněný nárok dán není, a
otázkou promlčení se již nezabýval. Je třeba přisvědčit dovolateli, že poznámky pod čarou mají povahu pouhé
legislativní pomůcky, která nemůže stanovit závazná pravidla chování ani
pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení; obecné ustanovení v zákoně a
jeho omezení až v poznámce pod čarou neodpovídá uznávaným principům právního
státu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS
485/98 ( N 173/16 SbNU 259), a ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99 (N 14/17
SbNU 103)]. Odvolací soud ostatně na těchto poznámkách svou právní argumentaci
nezaložil. Pro zodpovězení dovoláním předložené otázky je rozhodné pouze
vlastní pravidlo obsažené v dispozici ustanovení § 24 odst. 1, věty první,
zákona č. 73/1973 Sb. Při zkoumání jeho dosahu se nelze spolehnout toliko na
standardní interpretační metody (na výklad jazykový, logický a systematický),
které v tomto případě ke spolehlivému výsledku nevedou, nýbrž je třeba jej
stanovit podle účelu, jenž byl tímto ustanovením sledován, tedy výkladem podle
smyslu, resp. účelu zákona (e ratione legis). Ustanovení § 24 zákona č. 73/1973 Sb., o branné výchově, ve znění pozdějších
předpisů (jenž byl zrušen ke dni 1. 7. 1991 zákonem č. 217/1991 Sb.), v
odstavci 1, větě první, stanovilo, že došlo-li u účastníka branné výchovy při
plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na
zdraví nebo k jeho smrti úrazem, řídí se náhrada škody tím vzniklé předpisy o
odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech. V odstavci 2 pak určovalo, že
škoda, kterou způsobí účastník branné výchovy organizaci provádějící brannou
výchovu při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé souvislosti s ním, se
posuzuje jako škoda způsobená při plnění pracovních úkolů s odchylkami
uvedenými pod písmeny a) a b).
V odstavci 3 bylo uvedeno, že v ostatních
případech se náhrada škody způsobené při plnění úkolů branné výchovy nebo v
přímé souvislosti s ním řídí obecnými předpisy o náhradě škody. Ze zákona č. 73/1973 Sb. je zřejmé, že zákonodárce pojímal brannou výchovu,
zahrnující též zájmovou brannou činnost, jako součást přípravy občanů k obraně
státu (srov. druhou větu preambule a též § 19). V § 9 odst. 2 bylo zvlášť
zdůrazněno, že Svaz pro spolupráci s armádou (tedy SVAZARM) jako dobrovolná
branná organizace plní úkoly vyplývající z potřeb obrany republiky. Tomuto
pojetí odpovídají též další ustanovení tohoto zákona, rovněž ustanovení § 24. Ze zákonem vymezené podstaty branné výchovy a z významu, jaký zákonodárce
branné výchově přikládal, lze spolehlivě dovodit, že účelem interpretovaného
ustanovení bylo založit účastníku branné výchovy v případě poškození jeho
zdraví nebo jeho smrti úrazem při plnění úkolů branné výchovy nebo v přímé
souvislosti s ním právo na náhradu škody za týchž podmínek a v tomtéž rozsahu
(ne-li dokonce vyšším, srov. zmocnění vlády v § 24 odst. 1, větě druhé), v
jakém pracovně právní předpisy přiznávaly pracovníkovi právo na náhradu škody
při pracovním úrazu, a poskytnout mu tak pro odškodnění jeho úrazu postavení
naroveň postavení pracovníka podle předpisů pracovního práva se vším všudy. Režimem pracovního práva se tedy řídily veškeré otázky náhrady škody způsobené
úrazem účastníka branné výchovy při plnění jejích úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním (též otázky promlčení). Ze skutečnosti, že žalobce požívá v
otázkách náhrady škody takto způsobené ochrany poskytované pracovněprávními
předpisy pracovníkovi, však ještě nevyplývá, že žalobci svědčí přímý nárok vůči
pojišťovně a že mu takový nárok svědčí právě vůči pojišťovně žalované. Na pojistný vztah mezi právním předchůdcem žalované (Česká pojišťovna a. s. vznikla až dne 1. 5. 1992) a ZO Svazarmu se až do zániku tohoto subjektu (ve
druhé polovině roku 1991) vztahoval zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, zrušený ke dni 1. 1. 1992 zákonem č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník. Podle jeho ustanovení § 360 odst. 2 z pojištění
odpovědnosti za škodu má organizace právo, aby v případě pojistné události
pojišťovna za ni nahradila škodu, za kterou organizace odpovídá, pokud
prováděcí předpis nestanoví něco jiného. Náhradu platí pojišťovna pojištěnému,
který však právo na plnění proti pojišťovně nemá, nestanoví-li zvláštní
předpisy jinak. Podle ustanovení § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů
č. 231/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. účinném od 1. 1. 1993, organizace
zaměstnávající alespoň jednoho pracovníka jsou pro případ své odpovědnosti za
škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěny (dále jen "zákonné
pojištění") u České pojišťovny, akciová společnost, pokud s ní měly sjednáno
toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní organizace jsou pojištěny u
Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost, případně
jejího právního nástupce v České republice (dále jen "pojišťovny“) (odstavec 1,
věta první).
Pokud při zániku organizace nepřejdou práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu na jinou organizaci, má poškozený (pozůstalý) právo
přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji
byla povinna nahradit sama pojištěná organizace (odstavec 8). Od 1. 6. 1994 je
třeba "organizací" a "pracovníkem" rozumět "zaměstnavatele" a
"zaměstnance" (srov. čl. I body 3 a 4 zákona č. 74/1994 Sb.). Podle ustanovení článku III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. (kterým byl vložen §
205d do zákona č. 65/1965 Sb.), účinného od 29. 5. 1992, podle dosavadního
ustanovení § 251 zák. práce (tj. ve znění účinném do 28. 5. 1992) se řídí
povinnost uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, pokud jde o nároky na
náhradu škody při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, na jejichž
uspokojování se nevztahuje zákonné pojištění podle tohoto zákona nebo povinné
smluvní pojištění podle zvláštních předpisů. Podle ustanovení § 251 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném
do 28. 5. 1992 (před novelou provedenou zákonem č. 231/1992 Sb.), ruší-li se
organizace, určí orgán, který organizaci ruší, která organizace je povinna
uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, popřípadě uplatňovat její
nároky. Provádí-li se však při zrušení organizace její likvidace, má tuto
povinnost orgán provádějící likvidaci, popřípadě stát. Ustanovení § 205d zákona č. 65/1965 Sb. nabylo podle článku VI zákona č. 231/1992 Sb. účinnosti dnem 1. 1. 1993. Jestliže podle zjištění soudů nižších
stupňů zanikla odpovědná ZO Svazarmu bez právního nástupce již v roce 1991
(tento závěr nebyl dovoláním napaden, není tedy otevřen dovolacímu přezkumu a
Nejvyšší soud z něho vychází), pak toto ustanovení žalobci přímý nárok vůči
pojišťovně založit nemohlo. Ani vyhláška ministerstva financí č. 125/1993 Sb.,
kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění
pozdějších předpisů, která v ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) míří na případy,
kdy zaměstnavatel zanikl bez právního nástupce před 1. lednem 1993, na žalobcův
případ nedopadá, neboť právo na plnění přímo vůči Kooperativě, pojišťovně, a. s., omezuje pouze na škodu poprvé ohlášenou po 31. prosinci 1992 a dosud
neuhrazovanou. Zvláštního právního předpisu, z něhož by vyplýval přímý nárok
žalobce vůči pojišťovně, tu v době zániku ZO Svazarmu nebylo. Podle poznatku
soudů nižších stupňů pak bylo pravomocným rozhodnutím soudu v jiném řízení
zjištěno, že povinnost uspokojit žalobcův nárok nepřešla ani na stát podle
ustanovení § 251 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 28. 5. 1992. Jako by tu tedy za tohoto právního stavu nebyl po zániku odpovědného subjektu
bez právního nástupce již nikdo, vůči komu by žalobce mohl uplatnit svůj nárok
na náhradu škody, přisouzený vůči odpovědnému subjektu, jenž byl pro případ
odpovědnosti za škodu až do svého zániku pojištěn, takže pojišťovna žalobci za
něho plnila. Takový závěr, jenž je implicite obsažen v právním posouzení
odvolacího soudu, je v poměrech materiálního právního státu neudržitelný.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně
pojímaném právním státě (jímž je též Česká republika, srov. čl. 1 odst. 1
Ústavy), založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva a
svobody korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a
aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu
nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv
účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou
spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (srov. nález ze
dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, in www.usoud.cz). Obecné soudy nejsou
absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit,
pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost
nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu
jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze
vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost
zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci
abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Při nalézání práva je vždy
nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které
jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich
specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické, to však
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení (srov. nález ze dne 7. 9. 2010, sp.zn. Pl. ÚS 34/99, in www.usoud.cz]. Zjištěné, shora popsané individuální okolnosti projednávané věci podle
přesvědčení Nejvyššího soudu zakládají soudu oprávnění a též povinnost nalézt
takové řešení sporu, které – při absenci odpovídající výslovné právní úpravy –
bude odpovídat shora nastíněným hodnotovým principům, imanentním materiálnímu
právnímu státu, tj. řešení, jímž by se též žalobci v jeho zcela specifickém,
ojedinělém postavení dostalo (praeter legem) materiální spravedlnosti, přitom
ovšem nikoliv na úkor subjektu, po němž tak nelze spravedlivě požadovat. Těmto
požadavkům vyhovuje řešení spočívající v dovození přímého nároku žalobce na
náhradu škody vůči žalované pojišťovně. Účelem novely zákoníku práce provedené
zákonem č. 231/1992 Sb. bylo (ve vztahu k řešenému problému) zajistit
pracovníkům nároky na odškodnění v případě zániku odpovědné (a pro případ
odpovědnosti pojištěné) organizace bez právního nástupce (srov. důvodovou
zprávu k vládní předloze tohoto zákona). Není tu legitimního důvodu, proč by
neměla táž ochrana být poskytnuta též žalobci v jeho právním postavení. Pokud
by odpovědný a u právního předchůdce žalované pojištěný subjekt nezanikl anebo
by zanikl s právním nástupcem, poskytovala by žalovaná žalobci nadále plnění z
titulu náhrady škody za odpovědný subjekt. Za těchto okolností není požadavek,
aby žalobci z důvodů shora vyložených plnila nadále, vůči ní nespravedlivý, ba
naopak.
Z uvedených úvah pak plyne závěr o pasivní věcné legitimaci žalované v tomto
sporu, tedy závěr opačný, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího
soudu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Zabývat se ostatními dovolacími námitkami, jakož i vadami řízení, k nimž
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly uplatněny (§ 242
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), bylo za tohoto procesního stavu nadbytečné a
tudíž procesně nehospodárné. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je
podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,
včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§
242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
proto podle ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu