32 Cdo 2666/2018-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, PSČ 400 01, proti žalované České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, PSČ 147 00, o zaplacení částky 206 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 244/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 39 Co 170/2017-118, takto:
Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 39 Co 170/2017-118, se zamítá.
Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2016, č. j. 13 C 244/2014-50, kterým soud prvního stupně zamítl podanou žalobu a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení v částce 45 689,60 Kč. Odvolací soud zároveň uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 22 845 Kč. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním a navrhl, aby dovolací soud odložil jeho vykonatelnost. Uvedl, že mu neprodleným výkonem rozhodnutí hrozí závažná újma s ohledem na jeho majetkové poměry. Podle § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (dostupném na http://www.nsoud.cz), ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech.
V souzené věci se z obsahu dovolání reálná hrozba závažné újmy dovolatele, k níž by mělo dojít zaplacením přisouzené náhrady nákladů řízení, nepodává. Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 78/2016). Dovolatel v návrhu neuvádí své majetkové poměry, ze kterých by bylo možno dovodit hrozbu závažné újmy v případě výkonu rozhodnutí.
Z obsahu spisu se podává, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 39 Co 20/2018-167, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 13 C 244/2014-159, kterým dovolateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Soudy vycházely z prohlášení o majetkových poměrech dovolatele, z něhož mj. plyne, že jeho měsíční příjem činí celkem 30 933 Kč a jeho pravidelné výdaje 12 437 Kč, a dále že vlastní automobil. Soud prvního stupně dále zjistil, že dovolatel vlastní motocykl.
Ani tyto poznatky neumožňují uzavřít, že majetkové poměry dovolatele odůvodňují hrozbu závažné újmy v případě výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto žádost dovolatele o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu
Jeho dovolání proti uvedenému rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 706/2015-108, odmítnuto pro vady a Ústavní soud usnesením ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1734/15, odmítl jeho ústavní stížnost právě z toho důvodu, že dovolání bylo vadné a žalobce tak nesplnil požadavek, aby byly efektivně vyčerpány zákonem stanovené prostředky na ochranu jeho práv. Důvodem, proč toto rozhodnutí nebylo podrobeno dovolacímu přezkumu a proč se věcí odmítl+ zabývat Ústavní soud, tedy byl vadný procesní postup dovolatele.
K argumentaci pod bodem V dovolání, že „za předpokladu řádného nepokračování v řízení lze do běhu promlčecí doby započíst pouze tu dobu, pro kterou nebylo v řízení řádně pokračováno, tedy dobu od 4. 12. 2013“, a že „stavení promlčecí doby je nutné přisuzovat nejen osobě poškozené v rámci adhezního řízení, ale i osobě v postavení obviněného, později obžalovaného, který ve své obhajobě řádně pokračuje a následně teprve může uplatnit nárok na náhradu škody, kvůli kterému byl stíhán v občanském soudním řízení“, dovolatel nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání.
I kdyby snad bylo možno vztáhnout tyto otázky k obecně avizovaným otázkám judikatorně neřešeným, pak v pořadí první z těchto otázek v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1032/2014, že je-li žaloba vzata zpět, je na věc třeba pohlížet z hlediska promlčení tak, jako by řízení vůbec nebylo zahájeno, a tudíž ani nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. Pokud jde o druhou otázku, Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009, ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014). Obdobně již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a dále např. usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30.
5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, a ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016). Z ustanovení § 112 obč. zák., jak z jeho zcela jasné dikce, tak z jeho účelu, je nade vší pochybnost zřejmé, že se vztahuje na situace, v nichž věřitel uplatnil právo u soudu, přičemž nemůže být rozumných pochyb, že v řízení, v němž je obviněný trestně stíhán, o uplatnění jeho soukromého práva jít nemůže.
Srovnání s postavením poškozeného, který v adhézním řízení uplatnil vůči obviněnému právo na náhradu škody způsobené trestným činem, očividně neobstojí. Z důvodů shora uvedených nevede k závěru o přípustnosti dovolání ani námitka, že odvolací soud se od závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 odchýlil při posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy, opřená rovněž o argument, že dovolatel případné uplynutí promlčecí doby „nezavinil v důsledku pochybení soudu ve věci sp. zn. 30 C 90/2009“.
Odvolací soud v souladu s tímto nálezem vycházel z individuálních rozměrů řešeného případu a shledal, že nebyly zjištěny takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Takové posouzení se neodchyluje ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud vyložil v důvodech rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem.
Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Na to pak navázal závěry obsaženými v důvodech rozsudku ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Ve zde souzené věci nejde o situaci, v níž věřitel promlčení (vůbec) nezavinil, jak shora vyloženo, a zejména není splněn předpoklad, že uplatnění námitky promlčení má vzhledem k okolnostem zneužívající povahu. Ta okolnost, která problematizuje zavinění dovolatele, tj. chybný údaj v protokole o jednání, jde toliko na vrub soudu, resp. státu, a žalovaná s ní nemá nic společného.
Přípustným dovolání nečiní ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn.
22 Cdo 4787/2015, když rozhodl o nákladech řízení, aniž by zkoumal veškeré podmínky pro právní posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. Dovolatel sice v odvolání vyjádřil názor, že jsou tyto důvody v jeho případě splněny, své tvrzení však nijak nekonkretizoval a ze spisu je zřejmé, že dány nejsou. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 39 Co 29/2017-104, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2016, č. j. 13 C 244/2014-95, v němž soud žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků, neboť zjistil, že má pravidelné příjmy ve výši 19 506 Kč a výdaje ve výši 12 600 Kč, dále vlastní automobil značky XY a motocykl značky XY, platí měsíční nájemné ve výši 4 600 Kč a výživné svému synovi ve výši 1 500 Kč měsíčně.
Na koupi výše uvedeného automobilu uzavřel smlouvu o úvěru s měsíční splátkou 6 500 Kč. Nad rámec uvedeného lze zmínit, že podle obsahu spisu bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 39 Co 20/2018-167, potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 13 C 244/2014-159, kterým dovolateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro toto dovolací řízení. Soudy vycházely z prohlášení o majetkových poměrech dovolatele, z něhož mj. plyne, že jeho měsíční příjem činí celkem 30 933 Kč, jeho pravidelné výdaje činí 12 437 Kč a vlastní automobil XY, rok výroby XY.
Soud prvního stupně rovněž zjistil, že dovolatel vlastní motocykl XY. Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08), že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
Ustanovení § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem formulovaným v komentářové literatuře, podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Ve zde souzené věci z obsahu spisu nevyplývá, že povinnost k hrazení nákladů řízení před soudy obou stupňů je pro dovolatele likvidační, jak tvrdí, a nevyplývají z něho ani jiné okolnosti, pro které by se jevilo nespravedlivým uložit mu náhradu nákladů řízení. Co se týče argumentu, že je legitimní, aby náklady na právní zastoupení advokátem nesla s ohledem na své majetkové poměry a rozsáhlé interní právní oddělení sama žalovaná, Nejvyšší soud dovodil již v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněném pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že náklady, které pojišťovna vynaložila na zastoupení advokátem v soudním řízení, nejsou bez dalšího neúčelné, a vysvětlil, že není správné analogicky poměřovat postavení státu (jeho organizační složky), který je finančně i personálně zajištěn ze státního rozpočtu k výkonu svých práv a povinností, se soukromou právnickou osobou, jež své náklady hradí ze svého zisku.
Zatímco v případě státu bude účelné zastoupení advokátem výjimkou z pravidla, není v případě soukromého subjektu k takto restriktivnímu výkladu obecně důvod, a to ani tehdy, jde-li o pojišťovnu, která skutečně může odborným aparátem s právnickým vzděláním disponovat – leda by šlo o případ zneužití práva na zastoupení advokátem v soudním řízení. Pro závěr, že ve zde souzené věci jde o případ zneužití práva, není podklad v obsahu spisu. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.