32 Cdo 2795/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně P. P., zastoupené JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem, se
sídlem v České Lípě, Arbesova 409, PSČ 470 01, proti žalované A. Š., zastoupené
JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, PSČ
470 01, o zaplacení částky 643.183,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 254/2005, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2009,
č. j. 8 Cmo 26/2009-481, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2009, č. j. 8 Cmo 26/2009-481,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze
dne 13. listopadu 2008, č. j. 55 Cm 254/2005-428, uložil
žalované zaplatit žalobkyni částku 643.183,- Kč s 7% úrokem z prodlení od 25. ledna 2005 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastnic, že v září 2001
uzavřely ústní kupní smlouvu podle ustanovení § 409 a násl. obchodního
zákoníku, na základě které žalobkyně převedla zpětně na žalovanou movité věci,
jež tvořily zařízení provozovny v Novém Boru, a žalované vznikla povinnost
zaplatit sjednanou kupní cenu ve výši 643.183,08 Kč vyúčtovanou fakturami č. 1
až 4 z roku 2002. Mezi účastnicemi bylo sporné, zda žalovaná kupní cenu
zaplatila předáním peněz manželu žalobkyně J. P. dne 17. ledna 2002. Vycházeje z posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, soud
prvního stupně uvedl, že za zásadní považuje odpověď znalce na otázku, zda
žalovaná v době od září 2001, kdy za zařízení provozovny obdržela od žalobkyně
kupní cenu ve výši 566.892,- Kč, do 31. prosince 2001 měla v pokladně firmy (v
trezoru) po celou dobu hotovost ve výši odpovídající částce přijaté od
žalobkyně. Podle závěru znalce zůstatek pokladny žalované dle jejího účetnictví
k 17. září 2001 činil 574.832,60 Kč, hotovost se v následujícím období
zvyšovala a klesala podle toho, jak docházelo k hotovostním platbám, od
poloviny prosince 2001 klesala až na konečný zůstatek pokladny k 31. prosinci
2001 ve výši 40.706,80 Kč podle záznamů v peněžním deníku. Podle
znalce žalovaná neměla v pokladně po celé období od září 2001 do 31. prosince
2001 částku převyšující 566.892,- Kč, kterou obdržela od žalobkyně za prodej
zařízení provozovny. Závěry znalce tak vyvracejí tvrzení žalované o tom, že
peníze obdržené od žalobkyně měla po celou dobu v trezoru a použila je k úhradě
kupní ceny žalobkyni. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná kupní cenu nezaplatila, je
podpořeno i skutečností, že účastnice si platily běžně v hotovosti, na žádné z
faktur týkajících se vzájemných obchodních vztahů však není tak jako na
fakturách č. 1 až 4 z roku 2002 uvedena poznámka hotovost převzal, hotovost
předal. K tíži žalované jde i to, že poznámky na těchto fakturách napsala rukou. Po vyhodnocení důkazů, a to výpovědí svědků J. P., účetní V. T., závěrů
znaleckého posudku a zprávy finančního úřadu žalobkyně, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že žalobkyně prokázala tvrzení o nezaplacení částky 643.183,-
Kč žalovanou předáním hotovosti manželu žalobkyně J. P.. Tyto důkazy ve
vzájemné souvislosti vyvracejí tvrzení žalované, že k předání peněz dne 17. ledna 2002 došlo a zpochybňují tak i pravdivost výpovědi svědka D. P., syna
žalované, jenž potvrdil její tvrzení o předání peněz. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud po opakování dokazování znaleckým posudkem a jeho doplněním vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a hodnotil, zda zjištění z výslechů
svědků Pechy a Pokorného v návaznosti na závěry znaleckého posudku, byla
správná. Uvedl, že vzal na zřetel obsah výpovědí těchto svědků, rekapituloval
tento obsah s tím, že výpovědi jsou protichůdné, když svědek P. popírá převzetí
peněz a svědek P. to potvrzuje, a přihlédl k tomu, že znalec s ohledem na praxi
mezi účastnicemi při placení faktur v hotovosti se přiklonil k názoru, že
„proplacení faktur č. 1, 2, 3 a 4/2002 lze předpokládat“, a to bez ohledu na
„vpisy - hotovost předal, hotovost převzal“ v nich; samotné předání faktury s
vyznačením platební podmínky „hotově“ bylo v předchozím obchodním styku mezi
žalobkyní a žalovanou doložením toho, že zboží bylo předáno a zaplaceno. Odvolací soud měl vzhledem k závěrům znalce za věrohodné svědectví D. P., že
faktury byly opatřeny podpisem zástupce žalobkyně (J. P.) a otiskem jejího
razítka až při převzetí fakturovaných částek, a proto pak byly faktury žalované
předány. Svědectví D. P., že viděl předání a přepočítávání peněz, nebylo
vyvráceno. Odvolací soud nepovažoval za rozhodné, že znalec z příslušných dokladů žalované
nezjistil ani původní uskutečnění platby, ani evidenci platby dne 17. ledna
2002. Žádným způsobem nebylo vyvráceno, že žalovaná měla v uvedený den v
hotovosti k dispozici částku, kterou měla zaplatit žalobkyni. Zůstatek
evidovaný v peněžním deníku k různému datu - podle zjištění znalce nesvědčí už
s ohledem na způsob vedení účetních dokladů žalovanou pro závěr, že v trezoru
neměla peníze v hotovosti, které nebyly evidovány. Vzhledem k uvedenému
hodnocení skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení zpochybňuje závěr
odvolacího soudu o uhrazení kupní ceny žalovanou, majíc za to, že nesprávně
vyhodnotil výpověď D. P. jako věrohodnou. Své argumenty opírá o citace z jeho
svědecké výpovědi, které podle ní prokazují, že D.P. uvedl dvě rozdílné verze
ohledně předání peněz. Za nesprávný a chybný považuje též závěr o nezjištění
původní jí uskutečněné platby žalované, který nemá oporu v provedeném
dokazování, když naopak účetní záznamy svědčí o opaku. Peníze za jí
uskutečněnou platbu žalovaná v peněžním a pokladním deníku evidovala a stav
hotovosti v pokladně k 31. prosinci 2001 klesl na částku 40.706,80 Kč. Bylo
tedy prokázáno, že žalovaná „stejnými penězi“, tj. penězi přijatými od
žalobkyně v září 2001, již k poslednímu dni v roce 2001 nedisponovala a nemohla
jimi zpětný převod movitého majetku provozovny 17. ledna 2002 uhradit. Závěr
odvolacího soudu je proto nesprávný, nesouladný s provedeným dokazováním. Proto
požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje
dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II části první přechodných
ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský
soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak je tomu
však s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, neboť dovolací soud zjistil, že řízení před odvolacím soudem bylo
takovou vadou zatíženo.
Odvolací soud se v projednávané věci dopustil procesního pochybení
spočívajícího v porušení ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož
odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně.
Odvolací soud opakoval důkaz znaleckým posudkem a jeho doplněním, z nichž
učinil částečně odlišná skutková zjištění týkající se průkazu o tom, že
žalovaná měla dne 17. ledna 2002 k dispozici v pokladně firmy hotovost ve výši
částky, kterou obdržela od žalobkyně v září 2001 za prodej zařízení provozovny,
a touto hotovostí zaplatila kupní cenu. Potud byl postup odvolacího soudu v
souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř.
Skutkový závěr, podle něhož žalovaná prokázala tvrzení o zaplacení kupní ceny,
tedy opačný, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, odvolací soud však
učinil též na základě jiného hodnocení výpovědí svědků D. P. aj. P., ačkoliv
tyto svědky sám nevyslechl, ale provedl důkaz listinou - čtením protokolu o
výslechu těchto svědků při jednání před soudem prvního stupně - a na rozdíl od
něho považoval svědka P. za věrohodného a výpovědi svědka P. neuvěřil.
Otázkou posouzení věrohodnosti výpovědí svědků se Nejvyšší soud zabýval v
rozsudku ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, v němž vysvětlil, že
při provádění důkazu výslechem svědků se uplatňuje zásada přímosti
(bezprostřednosti), neboť při hodnocení těchto důkazů působí vedle věcného
obsahu výpovědi i další skutečnosti, které mají vliv právě na posouzení
věrohodnosti výpovědi a nemohou být vyjádřeny v protokole o jednání. Při důkazu
výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má
svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím
k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce
skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek
přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na
otázky. Oproti tomu u jiných důkazních prostředků, například u listin (§ 129 o.
s. ř.), písemného znaleckého posudku (§ 127 odst. 1 o. s. ř.) nebo protokolu o
výslechu účastníka řízení či svědka, je vliv skutečností nezachytitelných v
protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen.
Z uvedeného vyplývá, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté,
kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci,
zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod. Učinil-
li odvolací soud tento závěr na základě listinného důkazu, zatížil řízení
vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud
proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr.
Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu