NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo 286/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze
5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti
žalované ARCADE, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Imrychova 980/83, PSČ 140
00, identifikační číslo osoby 45 31 75 34, zastoupené JUDr. Milanem Jebavým,
advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, o zaplacení částky 6,813.792,56
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm
149/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 113/2008-227, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2009,
č. j. 9 Cmo 113/2008-227, v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé co do
částky 1,218.334,69 Kč a co do 6,5% úroků z prodlení z částky 2,669.357,81 Kč
od 1. února 2000 do zaplacení, v potvrzujícím výroku o nákladech řízení a ve
výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
3. května 2006, č. j. 31 Cm 149/2000-173, ve znění opravných usnesení ze dne
15. listopadu 2006, č. j. 31 Cm 149/2000-182, a ze dne 26. února 2009, č. j. 31
Cm 149/2000-218, ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 1,218.334,69
Kč a co do 6,5% úroků z prodlení z částky 2,669.357,81 Kč od 1. února 2000 do
zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Žalobou podanou 17. února 2000 se žalobkyně domáhala po žalované vrácení
peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o úvěru uzavřené 27. října
1993 mezi právní předchůdkyní žalobkyně Poštovní bankou, akciovou společností a
žalovanou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2006, č. j. 31 Cm 149/2000-173,
ve znění opravných usnesení ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 31 Cm
149/2000-182, a ze dne 26. února 2009, č. j. 31 Cm 149/2000-218, uložil
žalované zaplatit žalobkyni částku 6,813.792,56 Kč s 17,9% úroky z částky
2,926.100,06 Kč od 1. února 2000 do zaplacení a s 6,5% úroky z prodlení z
částky 5,595.457,87 Kč od 1. února 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení
(výrok I.) a náhradu nákladů řízení České republice (výrok II.). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle
něhož právní předchůdkyně žalobkyně Poštovní banka, akciová společnost (dále
jen „banka“) uzavřela se žalovanou 27. října 1993 smlouvu o úvěru č. 1000/S/049/93, ve znění dodatků č. 1 až 4 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo
„smlouva“) podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), na základě níž poskytla žalované úvěr ve výši 3,500.000,- Kč na
koupi nemovitosti. Pohledávku ze smlouvy o úvěru banka postoupila Ing. I. K. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. ledna 1999 (dále jen „smlouva o
postoupení pohledávky“) za úplatu ve výši 100 % hodnoty postoupené pohledávky,
která měla být zaplacena ve třech splátkách. Ing. I. K. uhradila podle smlouvy
o postoupení pohledávky jen část úplaty a k úhradě zbývá 2,367.041,52 Kč. Žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky neodstoupila a v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 230/2004 vymáhá po Ing. I. K. zaplacení doplatku úplaty ve výši 2,367.041,52 Kč s příslušenstvím. Ing. I. K. je jedinou společnicí žalované. Odvolací soud s odkazem na své závěry obsažené v rozsudku ze dne 8. prosince
2004, č. j. 5 Cmo 156/2004-71, kterým potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 31 Cm 149/2000-51, jímž bylo
rozhodnuto, že žaloba je co do základu důvodná, nepřisvědčil námitce žalované o
nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, setrvávaje na názoru, že neuhradila-li
Ing. I. K. zcela dohodnutou úplatu za postoupení pohledávky (a nebylo tvrzeno,
že by v mezidobí od vydání citovaného rozsudku odvolacího soudu došlo ke
změně), nestala se věřitelkou žalované a žalobkyně je nadále aktivně
legitimována. K výši žalobou uplatněného nároku odvolací soud uvedl, že v době podání žaloby
činila nesplacená jistina 2,926.100,06 Kč, nesplacené úroky 2,563.098,04 Kč a
úroky z prodlení 1,179.870,13 Kč, přičemž při posuzování důvodnosti výše těchto
nároků se ztotožnil se zjištěními a závěry soudu prvního stupně, vycházejícími
ze závěrů znaleckého posudku doc. Ing. Josefa Luňáka, CSc.
Žalovaná poukazovala
na nesprávnost výše dlužné částky, ale přes výzvu soudu prvního stupně
neuvedla, v jakém směru je výpočet nesprávný, resp. v jakém směru je nesprávný
postup soudu, který při rozhodování vyšel při výpočtu ze znaleckého posudku. Odvolací soud přitakal rovněž závěru soudu prvního stupně, podle něhož jednání
žalobkyně, která nadále úročí svou pohledávku, není v rozporu s dobrými mravy,
neboť úrok z úvěru jako cena peněz je pojmovým znakem úvěru, přičemž „nemravná
výše“ úroků nebyla v řízení prokázána. Naopak, s přihlédnutím k zásadě pacta
sunt servanda, lze považovat za rozporné s dobrými mravy jednání žalované,
neboť je po dobu deseti let v prodlení se splácením poskytnutého úvěru. Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno postoupení pohledávky z úvěru, a
závěr, že pohledávka je uplatňována ve správné výši, nebyl žalovanou vyvrácen. Proti rozsudku odvolacího soudu, podle obsahu dovolacích námitek jen proti
potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání „z důvodu, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Dovolatelka namítá, že žalobkyni byly v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 - jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem
5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přiznány i zákonné úroky z
prodlení z příslušenství pohledávky. Za rozporný s dobrými mravy považuje postup žalobkyně, která smlouvu o úvěru
„nevypověděla, ani od ní neodstoupila“, byť žalovaná v roce 1997 ukončila
podnikatelskou činnost, nevykazovala a nevykazuje žádné příjmy, je od té doby
zcela „nesolventní“ a nebylo objektivně v jejích možnostech úvěr splatit. Přitom žalobkyně od roku 2000 dosud bezúročně zadržuje Ing. I. K. částku
3,027.114,- Kč, uhrazenou na zaplacení úplaty za postoupenou pohledávku, kterou
odmítla započíst na úhradu dlužné jistiny úvěru žalované, ani ji dosud
nevrátila. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) [o případ uvedený pod písmenem b) nejde], tedy tak,
že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska
námitky, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, nevypověděla-li
smlouvu o úvěru, když jí muselo být zřejmé, že dovolatelka je „nesolventní“. Jak se podává z ustanovení § 506 obch. zák. odstoupení věřitele od smlouvy o
úvěru pro prodlení dlužníka s vrácením splátek, je právem věřitele, nikoli
povinností. Bylo tak jen věcí žalobkyně, zda tohoto svého práva využije či
nikoli. Naopak základní povinností žalované jako úvěrové dlužnice je poskytnuté
prostředky vrátit spolu s úroky (§ 497 obch.
zák.) a věřiteli nelze přičítat k
tíži, že se dlužník ocitl v ekonomické tísni. Jednání žalobkyně proto nelze mít
za rozporné s dobrými mravy, domáhá-li se v souladu se zákonem zaplacení dluhu
u soudu, nesplnila-li dlužnice svůj závazek dobrovolně. Přitom bez významu je
tvrzení dovolatelky, že žalobkyně zadržuje Ing. I. K. částku 3,027.114,- Kč
zaplacenou jako část úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky. Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí zásadně
právně významným - a v tomto rozsahu má dovolání za
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - v otázce přiznání
úroků z prodlení z příslušenství pohledávky, neboť odvolací soud (i soud
prvního stupně) o této otázce rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, ukládající žalované zaplatit žalovanou částku, shodně jako soud prvního
stupně, ohledně výše přiznané částky na závěrech posudku zpracovaného doc. Ing. Josefem Luňákem, CSc., znalcem z oboru ekonomika. Jak se podává z odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně), nepřevzal pouze
odborné závěry znalce ve smyslu jejich správnosti, ale též závěry právní, jež
znalci nepřísluší činit, neboť právní kvalifikace uplatněného nároku náleží
soudu. Ze znaleckého posudku (srov. č. l. 93-94 a 98-99 spisu), a shodně i z
tvrzení žalobkyně při jednání dne 16. února 2005 (srov. č. l. 81 spisu)
vyplývá, že soud přiznal žalobkyni též právo na zaplacení úroků z prodlení z
příslušenství pohledávky, aniž by tento svůj závěr jakkoli odůvodnil. Uvedený závěr považuje dovolací soud za nesprávný, v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu, neboť již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne
24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), zmíněném dovolatelkou,
na jehož závěrech nemá důvodu cokoli měnit, Nejvyšší soud uzavřel, že občanský
zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku
příslušenství (úroky z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství
pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků se dohodnout, že smluvené úroky se
stanou součástí jistiny (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006, který je veřejnosti k dispozici na
jeho webových stránkách, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010,
sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12,
ročníku 2010, pod číslem 182). Podle zjištění soudu prvního stupně žalovaná částka zahrnuje zůstatek jistiny
ve výši 2,926.100,06 Kč k datu 31. ledna 2000, smluvní úroky ve výši
2,669.357,81 Kč (vyčíslené k témuž datu) a úroky z prodlení ve výši
1,218.334,69 Kč (rovněž k 31. lednu 2000). Rozsudkem přisouzená částka je
součtem těchto tří nároků, přičemž z částky nezaplacené jistiny byly přiznány
smluvní úroky ve výši 17,9% a z částky 5,595.457,87 Kč (jež je součtem
nezaplacené jistiny a smluvních úroků) byly přisouzeny úroky z prodlení ve výši
6,5 %.
Žalobkyni tak byly přiznány úroky z prodlení i ze smluvních úroků, aniž by se
soudy obou stupňů zabývaly zjištěním obsahu smlouvy o úvěru a obecných
úvěrových podmínek banky, resp. úvěrových podmínek banky pro úvěry
podnikatelům, zavazujících strany smlouvy o úvěru od 14. prosince 1994, pokud
jde o povinnost dlužníka platit úroky z prodlení ze smluvních úroků. V tomto
směru rozsudky soudů nižších stupňů neobsahují žádné poznatky o obsahu
smluvních ujednání a soudy ani neozřejmily důvod, pro který by žalovaná měla
platit úroky z prodlení nejen z jistiny, ale i ze smluvních úroků, když nejde o
nárok vyplývající ze zákona. I kdyby však šlo o nárok založený smlouvou (jejíž součástí byly úvěrové
podmínky banky), pak ve světle závěrů přijatých v R 5/2006 a v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006, je smluvní
ujednání o povinnosti platit úroky z prodlení ze smluvních úroků neplatné pro
rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Pouze v případě,
kdyby smlouva o úvěru obsahovala ujednání o přirůstání úroků k jistině, šlo by
o ujednání v souladu se zákonem i závěrem vyjádřeným v R 5/2006, podle něhož
lze požadovat úrok z prodlení z jistiny, jejíž součástí se staly smluvní úroky. Úroky z prodlení ve výši 6,5 % soudy nižších stupňů rovněž nezdůvodnily, není
tak zřejmé, zda jde o smluvní či zákonné úroky z prodlení.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem co do částky 1,218.334,69 Kč a
co do 6,5% úroků z prodlení z částky 2,669.357,81 Kč za dobu prodlení od 1.
února 2000 do zaplacení je neúplné, a tím i nesprávné, Nejvyšší soud bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu
v uvedeném rozsahu (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) zrušil (§
243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které byl v
dotčeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i jej ve vyhovujícím výroku ve věci
samé ve stejném rozsahu (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) a v
tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o. s. ř.).
Ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání žalované odmítnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu