32 Cdo 2886/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr.
Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. C. F. a.s. (dříve C. F., a.s.),
zastoupené advokátem proti žalovanému F. P., zastoupenému advokátkou o
zaplacení 58 008,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 8 C 450/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. ledna 2007, č.j. 21 Co 526/2006-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2007, č.j. 21 Co 526/2006-96,
se zrušuje, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Kč s příslušenstvím zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že mezi
žalobkyní jako leasingovým pronajímatelem a žalovaným jako leasingovým nájemcem
byla dne 12. 12. 2002 uzavřena leasingová smlouva podle obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), jejíž součástí byly i Všeobecné smluvní podmínky pro
leasing motorových vozidel (dále jen „VSP“) a ze zjištění, že účastníci se
dohodli na ukončení leasingové smlouvy ke dni 31. 1. 2004. Zatímco soud prvního
stupně dovodil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku v žalobkyni
prokázaném rozsahu 58 008,40 Kč včetně úroků z prodlení za nezaplacení této
částky včas, když z Dohody o předčasném ukončení leasingové smlouvy uzavřené
účastníky dne 9. 1. 2004 (dále jen „dohoda“) vyplývá, že se žalovaný dobrovolně
zavázal k takové platbě, odvolací soud žalobu zamítl s tím, že z postupu při
závěrečném vyúčtování, který si účastníci sjednali v uvedené dohodě, nelze
dovodit povinnost žalovaného k úhradě splátek, které dosud nejsou splatné a
měly by být zaplaceny do konce sjednaného období leasingu. Konstatoval, že z
dohody vyplývá povinnost žalovaného zaplatit neuhrazené splátky a ostatní
pohledávky ke dni ukončení leasingové smlouvy, které v protokolu o finančním
vypořádání ze dne 24. 5. 2004 nebyly vyčísleny, a žalovaný tedy na tento bod
dohody ničeho nedluží. Odvolací soud vzal v úvahu i ujednání v předmětné
dohodě, podle něhož má dohoda přednost před leasingovou smlouvou či VSP, z
čehož dovodil, že i kdyby dohoda o předčasném ukončení leasingu byla v rozporu
s leasingovou smlouvou, jsou rozhodující ujednání v předmětné dohodě. Uzavřel,
že po žalovaném nelze oprávněně požadovat další splátky předmětu leasingu v
době, kdy vztah založený leasingovou smlouvou skončil, předmět leasingu byl
prodán třetí osobě a vztah mezi účastníky byl vypořádán v souladu s dohodou o
předčasném ukončení leasingové smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím,
že řízení je postiženo vadou, která vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Nesouhlasí, že by z postupu při závěrečném vyúčtování, který si účastníci
sjednali v uvedené dohodě, nevyplývala povinnost žalovaného k úhradě splátek,
jež dosud nejsou splatné a měly by být zaplaceny do konce sjednaného období
leasingu. Poukazuje přitom na dohodu o předčasném ukončení leasingu, v níž si
účastníci dohodli, že k datu ukončení leasingu bude vyčíslena pohledávka, která
je součtem:
1) všech dosud splatných neuhrazených splátek a ostatních pohledávek ke dni
ukončení leasingové smlouvy
2)
a) nedoplaceného podílu pořizovací ceny (dále jen „PC“) předmětu
leasingu (dále jen „PL“) včetně DPH
b) nevypořádaného podílu provizí včetně DPH
c) měsíční splátky havarijního pojištění včetně DPH
d) měsíční splátky pojištění včetně DPH
e) souvisejících nákladů včetně DPH
f) penále za pozdní platby k datu podpisu smlouvy
g) nevypořádaného podílu zálohy
h) dobropisu zákonného pojištění
3) poplatku za uzavření dohody v určité procentní výši podle rozhodného období
ukončení leasingové smlouvy (nedoplacený podíl PC – nerozpuštěný podíl zálohy).
Z uvedeného ujednání nemohl odvolací soud podle názoru dovolatelky dovodit, že
žalovaný není povinen zaplatit žalobkyni částku odpovídající dlužným splátkám,
resp. nedoplacenému podílu pořizovací ceny předmětu leasingu včetně DPH.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že v případě pochybností odvolacího
soudu o tom, zda nárok žalobkyně vychází z uvedené dohody, bylo povinností
soudu poučit žalobkyni podle § 118a o. s. ř. o takové pochybnosti a vyzvat ji k
doplnění svých tvrzení, případně důkazních návrhů.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že po žalovaném nelze
požadovat další splátky předmětu leasingu v době, kdy vztah založený
leasingovou smlouvou skončil a že požadavek na tyto splátky je v rozporu s
dohodou o předčasném ukončení leasingového vztahu, když se žalovaný v uvedené
dohodě zavázal zaplatit nedoplacený podíl pořizovací ceny předmětu leasingu.
Opětovně poukazuje na znění dohody o předčasném ukončení leasingu a připomíná i
ujednání, kdy protiváhou povinnosti žalovaného zaplatit nedoplacený podíl
pořizovací ceny předmětu leasingu byla dohoda, že z částky, kterou by měl
žalovaný žalobkyni takto zaplatit, se odečetl výtěžek z prodeje PL, který by
jinak náležel leasingovému pronajímateli, jako vlastníku prodaného vozidla,
tedy žalobkyni. Podotýká, že žalovaný navíc mohl ovlivnit výši prodejní ceny,
neboť v souladu s dohodou mohl prodej PL obstarat sám, čímž mohl ovlivnit výši
konečné částky, kterou je povinen žalobkyni zaplatit.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.,
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelkou uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil
nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho
nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolatelce je nutno dát za pravdu, že odvolací soud pochybil při výkladu výše
citované dohody, dovodil-li, že v rozporu s uzavřenou dohodou žalobkyně
požaduje dlužné částky (143 758 Kč) s tím, že požadovaná dlužná částka
nekoresponduje s žádnou z položek, kterou by byla žalobkyně oprávněna podle
dohody po žalovaném požadovat. V tomto směru je třeba poukázat na znění bodu
2a) dohody, které stanoví povinnost žalované uhradit žalobkyni kromě dosud
splatných neuhrazených splátek a ostatních pohledávek ke dni ukončení
leasingové smlouvy rovněž další pohledávky, jíž je i nedoplacený podíl
pořizovací ceny – nerozpuštěný podíl zálohy, přičemž pořizovací cenou PL podle
bodu 4.1.1. VSP je součet všech měsíčních leasingových splátek uvedených v
leasingové smlouvě.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že předmětné ujednání dohody nevyložil odvolací
soud v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“), podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vzhledem k tomu, že v dané věci se smluvní strany dohodly, že jejich vztah z
předmětné leasingové smlouvy se řídí obchodním zákoníkem a podle něj oba soudy
uvedenou smlouvu posuzovaly, bylo třeba se zabývat výkladem projevu vůle
účastníků v předmětné dohodě o předčasném ukončení leasingu i z pohledu
ustanovení § 266 obch. zák., které v odstavci 1 stanoví, že projev vůle se
vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je
projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle odstavce 2 v případech,
kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle
významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl
projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle
významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle podle
odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí
(odst. 3). V odstavci 4 je zakotveno, že projev vůle, který obsahuje výraz
připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany,
která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Dovolatelka správně namítá, že z projevu vůle učiněného v bodu 1) a 2) dohody
vyplývá, že se žalovaný zavázal doplatit i další pohledávky, nejen dosud
splatné neuhrazené splátky ke dni ukončení leasingové smlouvy. Projev vůle v
bodu 2a) dohody tedy odvolací soud vyložil v rozporu s výše uvedenými
ustanoveními občanského a obchodního zákoníku.
Pokud odvolací soud dále dospěl k závěru, že z dohody o předčasném ukončení
leasingové smlouvy vyplývá povinnost žalovaného zaplatit neuhrazené splátky a
ostatní pohledávky ke dni ukončení leasingové smlouvy, které v protokolu o
finančním vypořádání ze dne 24. 5. 2004 nebyly vyčísleny, a žalovaný tedy na
tento bod dohody ničeho nedluží, pak je nutno odvolacímu soudu vytknout, že se
v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezabýval výkladem zmiňovaného protokolu, proto
jeho odůvodnění na čl. 98 nemůže obstát.
Zavázal-li se žalovaný v bodu 2a) dohody i k úhradě ostatních splátek, nelze, i
když by toto ujednání bylo pro žalovaného nevýhodné, toto ujednání pominout a
žalobu proto zamítnout. V obchodních vztazích jsou totiž smluvní ujednání, i
když nejsou pro některou stranu výhodná, platná. Dovolatelce je třeba
přisvědčit, že v tomto směru správně poukazuje na ustálenou judikaturu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 111/2005).
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy uplatněn důvodně a bylo
již bezpředmětné se zabývat dalším dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu
bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.),
přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c ho
v á, v. r.
předsedkyně senátu