NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
originál 32 Odo 111/2005-77
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné ve věci
žalobkyně G. H., proti žalované G. M., o zaplacení částky 164.796,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C
162/2003-43, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
6. října 2004, č.j. 58 Co 412/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. června 2004, č.j. 24 C
162/2003-43, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované úhrady
částky 164.796,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované na nákladech řízení částku 29.520,- Kč (výrok II). Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 29. 7.
2002 leasingovou smlouvu č. 90718138, jejíchž nedílnou součástí byly Všeobecné
obchodní podmínky finančního leasingu G. C. L. – verze 01/2002 ( dále jen
Všeobecné podmínky). Předmětem leasingu byl finanční pronájem motorového
vozidla značky Renault Laguna SPZ 1A 59412, které si žalobkyně vybrala v
autobazaru T. Žalobkyně jako leasingový nájemce převzala vozidlo předávacím
protokolem ze dne 29. 7. 2002. Z leasingové smlouvy vyplývá, že před podpisem
smlouvy si vozidlo vybrala sama a potvrdila, že toto je v dobrém technickém
stavu, způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a že neshledala jiné vady
a poškození, než které jsou uvedeny v předávacím protokolu. Žalovaná podpisem
smlouvy postoupila žalobkyni právo uplatňovat na vlastní náklady práva z
odpovědnosti za vady předmětu leasingu, kromě práva odstoupit od kupní smlouvy.
Žalobkyně zjistila po převzetí vozidla na předmětu leasingu řadu skrytých vad.
Právo z odpovědnosti za vady, jež jí bylo postoupeno žalovanou, uplatnila u
autobazaru 30. 9. 2002, ten však odmítl reklamaci vyřídit. Protože právo
odstoupit od kupní smlouvy nebylo žalovanou na žalobkyni převedeno, požádala
žalobkyně, aby tak učinila žalovaná, která však takovýto krok odmítla.
Žalobkyně z důvodu nepoužitelnosti vozidla přestala platit od února 2003
leasingové splátky, žalovaná tudíž leasingovou smlouvu předčasně ukončila.
Žalobkyně se proto domáhá proti žalované náhrady škody podle § 373 obch. zák.,
sestávající ze složené zálohy na splátky (akontace) ve výši 100.800,- Kč a z
prvních šesti splátek po 10.666,- Kč. Porušení právní povinnosti žalovanou
spatřuje v tom, že žalovaná, přestože o to byla požádána, neodstoupila od
kupní smlouvy a neposkytla žalobkyni součinnost k vrácení vozidla autobazaru,
jakož i v porušení článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále
jen Listina). Soud prvního stupně dovodil, že leasingová smlouva je platně
uzavřenou smlouvou dle § 262 odst. 1 obch. zák., a že pokud žalovaná touto
smlouvou postoupila na žalobkyni práva z odpovědnosti za vady kromě práva
odstoupit od kupní smlouvy, provedla tím volbu, která jí náleží. Dospěl k
závěru, že takovéto ujednání není v rozporu se zákonem ani zákon neobchází a
žalované zásadně povinnost odstoupit od kupní smlouvy uložit nelze, a že
takovou povinnost nelze obecně dovodit ani z článku 11 odstavce 3 Listiny.
Uzavřel, že pokud nebylo v řízení prokázáno porušení povinnosti žalované ze
závazkového vztahu, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, které by
mělo za následek vznik škody a bylo v příčinné souvislosti se vznikem této
škody, odpovědnost žalované za vzniklou škodu není dána.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2004, č.j.
58 Co 412/2004, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně
uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se plně ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jakož i s
právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Zdůraznil, že předpokladem
odpovědnosti za škodu je porušení povinnosti ze závazkového vztahu, a že
žalovaná všechny povinnosti, založené leasingovou smlouvou ve znění Všeobecných
podmínek, vyplývající pro ni ze vztahu k žalobkyni, splnila. Nepřihlédl k
argumentaci žalobkyně, že při pozdějším zjištění vad na vozidle bylo povinností
žalované od uzavřené kupní smlouvy odstoupit a pokud se tak nestalo, že
žalovaná zneužila vlastnických práv podle Listiny a tím založila předpoklad
vzniku odpovědnosti za škodu. Dospěl k závěru, že žalobkyně byla se všemi
smluvními podmínkami seznámena, a že její snaha o konstrukci předpokladu vzniku
odpovědnosti za škodu za pomocí Listiny za situace, kdy se jí od žalované, na
základě svobodně přijatých smluvních podmínek, dostalo plnění na úhradu kupní
ceny vozidla, které si sama v autobazaru vybrala, je nepřípadná. Uzavřel, že je
nepřípustným dovolávat se ochrany svých zájmů za pomoci příslušných ustanovení
Listiny v případě, kdy rámec závazku je dán obsahem dvoustranného právního
úkonu v podobě právně kvalifikované inominátní smlouvy, uzavřené svobodně dvěma
smluvními stranami, majícími plnou způsobilost k právním úkonům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost dle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítla nesprávné právní posouzení věci a poukázala
na zásadní právní význam sporné otázky s ohledem na skutečnost, že leasingové
právní vztahy patří k nejčastěji se vyskytujícím právním vztahům a okruh
účastníků těchto vztahů je velmi široký, a že se jedná o smlouvy nepojmenované,
k nimž obchodní zákoník neobsahuje kogentní ani dispozitivní ustanovení. Dle
dovolatelky neměl doposud dovolací soud příliš mnoho příležitostí vyjádřit svůj
názor na libovůli v chování leasingových společností při uplatňování nároků,
plynoucích z vad předmětů leasingu, respektive z odpovědnosti prodávajících za
ně. Brojila proti nesprávnému posouzení otázky, zda existuje povinnost
leasingového pronajímatele odstoupit od smlouvy o koupi předmětu leasingu v
případě, jsou-li splněny předpoklady pro odstoupení z důvodů vadnosti předmětu
a zda neodstoupení od smlouvy za dané situace představuje porušení právní
povinnosti. Byla přesvědčena, že chováním žalované došlo k porušení Listiny,
neboť žalovaná zneužila svého výsadního práva odstoupit od kupní smlouvy, tedy
svévolným jednáním zneužila svého vlastnického práva na úkor žalobkyně.
Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatňuje se pro dovolací řízení – v souladu s
body 1., 15. a 17, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě)
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena nebo, která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž
výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také
odvolací přezkum se otevírá po posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění), přípustnost dovolání
nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak
zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pod které lze
námitky dovolatele z hlediska dovolacího důvodu podřadit a jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat
nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom otázku, zda dovoláním
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam řeší odvolací soud jako
otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzení
dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má,
nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze považovat za
zásadně právně významně jen ty otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž
nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června
2004, sp. zn. 32 Odo 541/2004 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7,
ročník 2004, pod číslem 132). Z toho pohledu po posouzení uplatněných
dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí soudu bylo v
rozporu s hmotným právem nebo, že by zde byly jiné okolnosti, pro které by
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Nepřisvědčil-li odvolací soud názoru dovolatelky, že v případě, kdy jsou
splněny předpoklady pro odstoupení od smlouvy z důvodů vadnosti předmětu
leasingu, bylo povinností žalované odstoupit od smlouvy o koupi předmětu
leasingu, a že potažmo takovéto neodstoupení od smlouvy představuje porušení
právní povinnosti stanovené Listinou, a proto je dán jeden z předpokladů pro
přiznání nároku z titulu náhrady škody, v rozporu s hmotným právem
nepostupoval.
Podle § 373 obch. zák., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je
povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně ledaže prokáže, že porušení
povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Úprava náhrady
škody se podle obchodního zákoníku vztahuje na škodu způsobenou porušením
povinnosti ze závazkového vztahu, přičemž co do podmínek vzniku je povinnost k
náhradě škody založená na principu tzv. objektivní odpovědnosti, tj.
odpovědnosti bez zavinění. Povinnost k náhradě škody je podmíněna vznikem
škody, porušením povinnosti ze závazkového vztahu a existencí příčinné
souvislosti mezi vznikem škody a porušením závazkové povinnosti.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o nutnosti posuzovat
vztah mezi žalobkyní a žalovanou podle obchodního zákoníku, neboť bylo s
přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské
činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák. tzv. relativní obchod), jakož i tom, že se
jedná o vztah, jehož předmětem je dlouhodobý pronájem vozidla, založený
nepojmenovanou, inominátní smlouvou podle § 269 odst. 2 obch. zák., a proto se
práva a povinnosti účastníků smlouvy řídí zejména ustanoveními leasingové
smlouvy (srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 2003,
sp. zn. 30 Cdo 2033/2002).
Dovolací soud se zabýval námitkou dovolatelky o povinnosti žalované odstoupit
od smlouvy o koupi předmětu leasingu v případě, jsou-li splněny předpoklady k
odstoupení pro vady předmětu leasingu. Podle § 344 obchodního zákoníku lze od
smlouvy odstoupit v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
Odstoupení od smlouvy má povahu jednostranného právního úkonu, přičemž možnost
založit právo odstoupit od smlouvy není ve smlouvě omezena žádnými podmínkami.
V daném případě se jedná o finanční leasing, jehož podstatou je, že
pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu, který opatří a předmět
leasingu předá nájemci do užívání, což se v daném případě stalo. Charakteru
leasingu odpovídá i ujednání obsažené v leasingové smlouvě a Všeobecných
podmínkách, tvořících nedílnou součást této smlouvy, podle nichž: „žalobkyně
ručí a plně odpovídá za výběr, vlastnosti a způsobilost předmětu leasingu a
vhodnost pro jeho předpokládané použití (bod III. převzetí PL); prohlašuje, že
byla obeznámena se stavem předmětu leasingu; na leasingového nájemce přechází
uzavřením smlouvy právo uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady a ze záruky
podle záručních podmínek výrobce, kromě práva odstoupit od smlouvy; práva z
odpovědnosti za vady, včetně právních, uplatňuje leasingový nájemce sám bez
součinnosti společnosti a nese náklady spojené s případným uplatněním reklamace
v plné výši; v případě zjištění vad je povinen strpět dočasně nemožnost
užívání předmětu leasingu zejména po dobu jednání o reklamaci a provádění oprav
a po tu dobu je povinen platit leasingové splátky dle splátkového kalendáře“.
Z obsahu spisu se podává, že předmětem leasingu bylo ojeté vozidlo, a že vady
(např. vadný imobilizér, tachometr, přední mlhovka, pravý světlomet či únik
motorového oleje), pro které žalobkyně požadovala po žalované, aby od smlouvy
odstoupila, nebyly vadami skrytými (srov. § 425 odst. 1 obch. zák.). Žalobkyně
proto nutně musela být srozuměna s rizikem, vyplývajícím z užívání staré,
tj.logicky opotřebené věci. Na druhé straně jí však byla dána možnost, neboť jí
bylo postoupeno, vyjma zásadního nároku na odstoupení od smlouvy, právo
uplatnit všechny zbylé nároky z vadného plnění, domáhat se kupř. slevy, či
opravy zjištěných vad ( srov. § 436 a § 437 obch. zák.). Pakliže by takovýto
řádně uplatněný nárok byl autobazarem odmítnut, bylo případně možné nejen
domáhat se jeho splnění soudní cestou, ale zejména bylo možné postupovat podle
§ 439 odst. 4 a nechat si vady odstranit. Pokud žalobkyně uvedeným způsobem
nepostupovala, nelze spravedlivě po leasingovém pronajimateli požadovat, aby
nastalou situaci řešil odstoupením do smlouvy.
Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí
odvolacího soudu ani z pohledu další dovolatelkou uplatněné námitky, tj.
rozporu jednání žalované s Listinou. Podle článku 11 odst. 3 Listiny
vlastnictví zavazuje; nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se
zákonem chráněnými obecnými zájmy. Posuzoval-li odvolací soud otázku porušení
Listiny s přihlédnutím k obsahu závazkového vztahu, vyplývajícího z uzavřené
leasingové smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, pak se dovolací soud s tímto
právním závěrem ztotožňuje. Obchodní zákoník je postaven na zásadě smluvní
volnosti v soukromoprávních vztazích, znamenající, že strany mohou své právní
vztahy vzájemně upravit dohodou tak, jak to odpovídá jejich potřebám a vůli a
to i odchylně od právní úpravy, pokud to právní předpis nezakazuje, nebo pokud
z povahy určitého ustanovení nevyplývá, že se od ní odchýlit nelze. Obecně
obchodní zákoník možnost ujednání o ponechání si práva k uplatnění práv z
odpovědnosti za vady, co do nároku odstoupení od smlouvy, neřeší. Smlouva
uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou proto není v rozporu se zákonem (srov. § 39
obč. zák. a § 263 obch. zák.). V obchodních vztazích platí smluvní ujednání, i
když pro některou stranu nejsou výhodná. Strany nesou podnikatelské riziko a ke
změně podmínek se zásadně nepřihlíží. Je třeba vzít v úvahu konkrétní práva a
povinnosti leasingového nájemce vymezená v leasingové smlouvě, z nichž
zneužití vlastnického práva žalovanou na úkor žalobkyně dovodit nelze, neboť
to byla právě žalobkyně, které se ve formě poskytnutí finančních prostředků na
úhradu ceny dohodnutého předmětu leasingu, dostalo od žalované splnění závazku
z uzavřené smlouvy. Za této situace nelze vykládat Listinu k tíži žalované,
neboť je to žalobkyně, která smlouvu při vědomí jejího obsahu, který je zcela
určitý a srozumitelný (srov. § 37 obč. zák.) podepsala, tedy vzala na vědomí,
že jsou na ni práva, vyplývající z případně vadného plnění předmětu leasingu,
převedena v omezeném rozsahu.
Pakliže tedy nebylo v daném případě prokázáno, že by žalovaná porušila
povinnost z uzavřené leasingové smlouvy a naopak bylo prokázáno, že postupovala
v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě (sama smlouva ve Všeobecných
podmínkách upravuje právo, nikoli povinnost odstoupit od smlouvy s tím, že toto
právo náleží výhradně žalované jako vlastníku předmětu leasingu), rozhodnutí
odvolacího soudu o tom, že není dána povinnost žalované k náhradě škody, v
rozporu s hmotným právem není.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná nemá povinnost akceptovat požadavek
žalobkyně a od uzavřené smlouvy s odkazem na vadnost předmětu leasingu
odstoupit, jakož i o tom, že tímto konáním žalované nedošlo k porušení Listiny,
podepřený ustanovením § 37 obč. zák. a § 266 odst. 1 obch. zák., proto v
souzené věci přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
zásadní právní význam.
Tento závěr sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší
soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Jelikož v průběhu dovolacího řízení došlo v obchodním rejstříku ke změně
zapsané obchodní firmy žalované, označil dovolací soud žalovanou v souladu s
nově zapsanou obchodní firmou (srov. § 8 odst. 1 a § 9 odst. 2 obch. zák.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5
věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení nárok na náhradu svých
nákladů nemá a žalované v souvislosti s tímto dovolacím řízení žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu