32 Cdo
29/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr.
Pavla Koláře v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené JUDr. Miroslavou
Ohlídalovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 19, PSČ 796 01,
proti žalovanému V. U., zastoupenému JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se
sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, PSČ 755 01, o zaplacení částky 297.923,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C
48/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. června 2008, č. j. 51 Co 221/2008-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 26.316,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobou doručenou soudu dne 17. února 2006, doplněnou podáním
doručeným soudu dne 22. září 2006, požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení
částky 297.923,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,7 % od 1. října 2005 do
zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 18. září 2002 s městem Vsetín smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „nájemní
smlouva“) a s ní dne 1. prosince 2002 smlouvu o podnájmu nebytových prostor
(dále jen „podnájemní smlouva“) týkající se stejných prostor, v níž bylo
podnájemné sjednáno podstatně vyšší, než nájemné, přestože město Vsetín
souhlasilo s uzavřením podnájemní smlouvy pouze za podmínky, že podnájemné bude
sjednáno ve stejné výši jako v nájemní smlouvě. Žalobkyně byla žalovaným
ujišťována, že tomu tak je. Tím ji žalovaný uvedl v omyl, protože nebýt jeho
ujištění, podnájemní smlouvu by neuzavřela. Jednání žalovaného je nutno
posoudit rovněž jako lest. Žalovanému poté platila sjednané podnájemné a
vrácení „neprávem“ zaplacené částky se domáhá. Žalovaný s tvrzeními žalobkyně nesouhlasil, tvrdě zejména, že si
nebyl vědom, že podnájemné mělo být sjednáno ve stejné výši jako nájemné, a
žalobkyni neujišťoval, že tomu tak bude. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 15. srpna 2007, č. j. 11
C 48/2006-93, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 297.923,- Kč s 8,7%
úrokem z prodlení od 1. října 2005 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů
řízení (výrok II.). Po právní stránce posoudil věc podle ustanovení § 40a, §
49a a § 451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 267 odst. 1
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně se podle něj včas
dovolala relativní neplatnosti podnájemní smlouvy, kterou uzavřela v omylu
vyvolaném tvrzením žalovaného, že výše podnájemného bude shodná s výší
nájemného. Jde přitom o omluvitelný omyl, protože žalobkyně vycházela z
informací svého manžela, který se žalovaným o uzavření smlouvy jednal, a
starosty města Vsetín Jiřího Čunka. Teprve dodatečně zjistila, že žalovaný svým
nepravdivým tvrzením obě uvedené osoby úmyslně uvedl v omyl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. června 2008, č. j. 51 Co 221/2008-144, napadený rozsudek změnil tak, že žalobu
zamítl a změnil rovněž výrok o nákladech řízení ve prospěch žalovaného (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Poté, co částečně
doplnil dokazování, dospěl k závěru, že podnájemní smlouva je samostatným
závazkovým vztahem odlišným od vztahu založeného nájemní smlouvou. Pronajímatel
tedy není oprávněn ovlivňovat obsah vztahu vzniklého podnájemní smlouvou a
dohoda o výši podnájemného je výrazem smluvní volnosti účastníků podnájemní
smlouvy. Vzhledem k ustanovení § 2 obch. zák. tuto dohodu nelze považovat ani
za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. Nejde o
podstatný omyl (§ 49a věta první obč. zák.), když žalobkyně v řízení netvrdila,
ani neprokázala, že by vůči žalovanému projevila vůli smlouvu uzavřít pouze za
podmínky, že výše podnájemného bude stejná jako výše nájemného, takže mohlo jít
nanejvýš o omyl v pohnutce.
Mělo-li by jít o omyl vyvolaný lstí žalovaného (§
49a věta druhá obč. zák.), nejde o omluvitelný omyl, protože žalobkyně si
neověřila pravdivost tvrzení žalovaného, přestože k tomu měla příležitost. Lze
sice připustit, že žalovaný předstíral v žádosti o udělení souhlasu s podnájmem
adresované městu Vsetín, že výše nájemného a podnájemného budou shodné, ale
tento úkon nebyl určen žalobkyni. Pokud žalovaný ujišťoval manžela žalobkyně,
že podnájemné bude ve shodné výši s nájemným, nelze to posoudit jinak, než že
pro kalkulace o ziskovosti svého podnikání mohla žalobkyně použít právě jen
údaj o výši podnájemného. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tvrdíc, že pokud žalovaný v žádosti o souhlas s podnájmem adresované městu
Vsetín ujišťoval adresáta, že výše nájemného a podnájemného budou shodné,
nepochybně o tom musela být informována i žalobkyně, jak to ostatně vyplývá i z
dalších provedených důkazů, zejména výpovědi svědků Z. a Č.. V době, kdy
informace o výši nájemného byly vyvěšeny na úřední desce města Vsetín, nebyly
pro žalobkyni aktuální a nelze jí klást za vinu, že si je tehdy neopatřila. Závěr odvolacího soudu, že nejde o omluvitelný omyl, tedy není správný. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, podle něhož pronajímatel nemá právo
ovlivňovat obsah podnájemní smlouvy, protože souhlas s uzavřením podnájemní
smlouvy může vázat - jak tomu bylo v tomto případě - na splnění určitých
podmínek. Dále uvedla, že „v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly
zjišťovány zásadní okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny
a bylo možné je dovodit z předložených listin“, takže napadené rozhodnutí
vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, aniž tuto dovolací námitku blíže specifikovala. Žalovaný označil napadené rozhodnutí za správné a navrhl, aby
dovolání bylo „jako nedůvodné odmítnuto“, a zejména zdůraznil, že žalobkyně se
začala domáhat svých domnělých práv teprve po dlouhé době od uzavření smlouvy,
když se jí nedařilo v podnikání.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jehož prostřednictvím dovolatelka zpochybnila správnost právního posouzení
věci.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu správný, znamená v předmětné věci přezkoumat z pohledu
dovolacích námitek správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že
uzavřela-li žalobkyně podnájemní smlouvu, v níž sjednaná výše podnájemného byla
podstatně vyšší než v nájemní smlouvě, nejde na její straně o podstatný ani o
omluvitelný omyl.
Namítá-li žalobkyně nesprávné právní posouzení ve smyslu
ustanovení § 49a první věty obč. zák., její námitka není důvodná. Odvolací soud
vyšel ze zjištěného skutkového stavu,podle něhož žalobkyně nedala nikdy
žalovanému najevo, že podmínka, že výše nájemného a podnájemného budou shodné,
je pro ni podmínkou, bez níž by smlouvu neuzavřela (a ostatně ani žalobkyně
samotná v tomto ohledu netvrdila nic jiného), a jeho závěr, že za zjištěného
skutkového stavu se mohlo jednat pouze o právně bezvýznamný omyl v pohnutce (§
49a třetí věta obč. zák.), je proto správný.
Právě tak nelze za důvodnou považovat ani dovolací námitku
nesprávného právního posouzení vedoucího k závěru, že na straně žalobkyně nešlo
o omluvitelný omyl. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již v odůvodnění
napadeného rozhodnutí citovaném rozsudku ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30
Cdo 1251/2002, a z jeho rozhodovací praxe nevybočují ani závěry rozsudku ze dne
30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, v němž uvedl, že omluvitelný je
jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba
postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze
se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se
takovému omylu vyhnul. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobkyně se
bezdůvodně spolehla toliko na ujišťování žalovaného, že výše podnájemného bude
shodná s výší nájemného, ač si mohla (a jako podnikatelka měla) přinejmenším
vyžádat od žalovaného nájemní smlouvu a s jejím obsahem se seznámit, neodchýlil
se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Za nesprávný nelze označit ani právní názor odvolacího soudu, že
podnájemní smlouva je nezávislá na nájemní smlouvě. Z toho vyplývá, že
pronajímatel sice může vázat svůj souhlas s uzavřením podnájemní smlouvy na
splnění určitých podmínek, a tím ovlivňovat její obsah (§ 6 odst. 1 zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), pokud však podmínky, za
nichž souhlas udělil, nejsou splněny, může (jak se ostatně stalo i v této věci)
ukončit nájem (§ 9 citovaného zákona), nikoliv však již do obsahu uzavřené
podnájemní smlouvy zasahovat. Tento právní názor nadto nebyl pro napadené
rozhodnutí určující.
Dovolací soud tedy uzavřel, že dovolatelce se prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.
Dovolací soud dále posuzoval, zda došlo k naplnění uplatněného
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány,
resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové
zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke
skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda
převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §
241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu,
jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá
jiné skutkové zjištění, apod.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), uvádějíc, že v rozporu s
ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly zjišťovány zásadní okolnosti rozhodné pro
posouzení věci, přestože byly tvrzeny a bylo možné je dovodit z předložených
listin, lze předeslat, že nespecifikovala, jaké tvrzené zásadní skutečnosti
nebyly zjišťovány, a nelze to dovodit ani z obsahu dovolání. Především je však
nutno uvést, že dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v postupu podle
§ 132 o. s. ř. neshledává. Odvolací soud svá skutková zjištění o tom, že
žalobkyně nesdělila žalovanému, že shodná výše nájemného a podnájemného je pro
ni podmínkou, bez níž podnájemní smlouvu neuzavře (jež byla základem pro právní
posouzení podle § 49a první věta obč. zák.) a neobstarala si informace o výši
nájemného v nájemní smlouvě (podle nichž právně posoudil věc ve vztahu k
ustanovení § 49a věta druhá obč. zák.), podrobně v napadeném rozhodnutí
odůvodnil a uvedl, z jakých důkazů a skutečností, které vyšly za řízení najevo,
vycházel. Pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal ani v jeho
hodnocení důkazů, které nevykazuje žádný logický rozpor. Skutkový stav, na
jehož základě odvolací soud provedl své právní posouzení, byl mezi účastníky v
průběhu řízení nesporný a další skutečnosti nebylo třeba prokazovat, protože by
stěží mohly vést k jinému závěru.
Dovolací soud tedy poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž
ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a shledal je
správným, v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř, protože
dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit
žalovanému jeho náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v
řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1
bodu 5., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném
od 1. září 2006 částkou 21.630,- Kč, z paušální náhrady ve výši 300,- Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady za 20%
daň z přidané hodnoty ve výši 4.386,- Kč, celkem tedy ve výši
26.316,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. března 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu