32 Cdo 2948/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČ 70099618, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalovaným 1) L. M.,
zastoupenému Mgr. Ivo Chmelařem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá
13, a 2) M. M., o zaplacení částky 84.482,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 148/2006, o dovoláních
žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 25. listopadu 2008, č. j. 9 Co 590/2008-86, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2008,
č. j. 9 Co 590/2008-86, ve výrocích pod body I b), II a III a v části výroku
pod bodem I a) týkající se nákladů řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 27. června 2007, č. j. 13 C 148/2006-48, v části výroku pod
bodem I, jíž bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně s žalovaným 1) částku 84.482,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. 9.
2003 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 13 C
148/2006-48, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku
84.482,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. 9. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem
I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný 1) jako řidič automobilu, jehož
provozovatelem byl žalovaný 2), způsobil dne 28. 3. 2003 dopravní nehodu, při
níž došlo k poškození cizího automobilu. Jelikož žalovaný 2) neměl sjednáno
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla,
žalobkyně společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., která likvidovala
pojistnou událost a vyplatila poškozenému částku 76.802,- Kč, tuto částku dne
10. 7. 2003 zaplatila spolu s náklady pojišťovny ve výši 7.680,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 1) odpovídá za škodu podle ustanovení
§ 420 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť škodu zaviněným
porušením právní povinnosti způsobil, a žalovaný 2) odpovídá za tuto škodu
podle ustanovení § 427 obč. zák., neboť škoda byla způsobena provozem jeho
vozidla; zprostit se odpovědnosti podle ustanovení § 428 obč. zák. se
žalovanému 2) nepodařilo. Žalovaný 1) sice neprokázal, že by mu žalovaný 2) dal
klíče, ale auto měl zaparkované, klíče nechal volně přístupné v kuchyni. Manželka žalovaného 2) jako svědkyně potvrdila, že odešla z místnosti a nechala
zde žalovaného 1), který věděl, kde klíčky jsou, a doklady byly ve vozidle. Žalovaný 2) pak potvrdil, že si šel lehnout do vedlejšího pokoje a ponechal
žalovaného 1) v kuchyni. Na základě toho soud prvního stupně usoudil, že
žalovaný 2) s manželkou si nepočínali tak, aby zabránili škodám, ačkoliv každý
má prevenční povinnost. Uzavřel, že žalovaní odpovídají společně a nerozdílně,
a požadavek žalobkyně na náhradu toho, co zaplatila, shledal s odkazem na
ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. důvodným. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze
dne 25. 11. 2008, č. j. 9 Co 590/2008-86, rozsudek soudu prvního
stupně ve vztahu k žalovanému 1) potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení
[výrok pod bodem I a)], ve vztahu k žalovanému 2) tento rozsudek změnil tak, že
žalobu vůči němu zamítl [výrok pod bodem I b)], a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) [výrok pod bodem II)] a o
nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a žalovaným 2) [výrok
pod bodem III]. Odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s
jeho právním posouzením se však neztotožnil. Dovodil, že žalovaný 1) užil
vozidlo proti vůli žalovaného 2) a že jednání žalovaného 2), jenž ve svém bytě
měl volně položeny klíče od vozidla, nelze hodnotit jako nedbalostní. Zdůraznil, že žalovaný 1) byl příbuzným manželů M., běžně do jejich domácnosti
docházel a věděl, kde se klíče od vozidla nacházejí; podle jeho názoru nelze po
žalovaném 2) spravedlivě požadovat, aby takovou osobu v bytě hlídal a v
situaci, kdy jí odmítl půjčit automobil, prováděl zabezpečovací úkony ohledně
klíčů od vozu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně a žalovaný 1). Žalobkyně své dovolání, jímž napadla výroky pod body I b) a III a jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci a na jejím nesprávném právním
posouzení a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř.]. Žalobkyně především zpochybnila závěr, že nebylo prokázáno, že žalovaný 2)
vozidlo žalovanému 1) půjčil. Argumentovala sdělením žalovaného 2), že vozidlo
bylo žalovanému 1) půjčováno pravidelně, a zdůraznila, že opačné tvrzení je
podloženo toliko výpovědí manželky žalovaného 2). Namítla, že hodnověrnost této
svědkyně by měla být hodnocena též s ohledem na její osobní vztah k žalovanému
2), soud však nezdůvodnil, proč uvěřil právě její výpovědi. V situaci, kdy
soudy nevzaly půjčení vozidla za prokázané, lze podle mínění žalobkyně dovodit
odpovědnost žalovaného 2) za škodu z ustanovení § 430 odst. 1, věty druhé, obč. zák., neboť užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Žalobkyně
vyjádřila názor, že v posuzované věci jde o situaci obdobnou té, z níž
vycházejí závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen
„Nejvyšší soud“) ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 214/2002,
a argumentovala též, že žalovaný 1) byl blízkým příbuzným žalovaného 2), do
jehož domácnosti běžně docházel a věděl, kde se nacházejí klíče od vozidla; tím
spíše tedy měl žalovaný 2) klíče od vozidla zabezpečit tak, aby nebyly
žalovanému 1) volně přístupné. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, podle
obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) však brojí pouze proti měnícímu výroku pod
bodem I b), jenž podle jeho mínění spočívá na nesprávném skutkovém a právním
posouzení. Argumentoval, že škoda byla způsobena provozem motorového vozidla, k
němuž nebylo sjednáno povinné smluvní pojištění, za což odpovídá žalovaný 2)
jako majitel vozidla. Jeho odpovědnost lze dovodit též z ustanovení § 430 odst. 1, věty druhé, obč. zák., neboť užití dopravního prostředku svou nedbalostí
umožnil. Za škodu tedy odpovídají solidárně oba žalovaní. Žalovaný 1) navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 2) se k dovoláním nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že obě dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokáty, jimiž
byla dovolání též sepsána (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání
dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení
ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v rozsudku ze
dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném pod č. C 154 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2). V projednávané
věci se žalobkyně po žalovaných domáhá, aby jí plnili společně a nerozdílně,
nejde tu tedy o taková společná práva nebo povinnosti, že se ve smyslu
ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky,
kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro ostatní
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo
670/2006, uveřejněné pod č. C 4776 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, svazek CD-6). Žalovaní tak nejsou v postavení nerozlučných
společníků, nýbrž jsou společníky samostatnými, z nichž každý jedná v řízení
sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). I dovolání je proto samostatný společník
oprávněn podat jen za svou osobu. Z toho pak plyne, že proti výroku, jímž byla
žaloba zamítnuta vůči žalovanému 2), žalovaný 1) oprávněn podat dovolání není. Je přitom namístě zdůraznit, že jeho požadavek, aby povinnost k plnění byla
uložena také žalovanému 2) a tento žalovaný byl zavázán solidárně s ním, nemůže
vést ke snížení rozsahu plnění, jež byl žalobkyni rozsudkem soudu prvního
stupně v části potvrzené rozsudkem odvolacího soudu zavázán poskytnout. Dovolání, jehož cílem je (pouze) uspořádat vnitřní poměry žalovaných [potud, že
postavení žalobkyně by se při plném úspěchu dovolání žalobce 1) mohlo jen
zlepšit], přípustné není; spor o vnitřním vypořádání společníků v rozepři,
předjímaném normami hmotného práva, do poměrů žalobkyně bezprostředně nedopadá
a je řešitelný samostatně (srov. mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2000, týkající se subjektivní přípustnosti odvolání).Pokud tedy žalovaný 1)
napadl rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku pod bodem Ib), týkajícím se
toliko žalovaného 2), jde o dovolání podané neoprávněnou osobou a tudíž
subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §
243b odst. 5, věty první, ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolání žalobkyně subjektivně přípustné je, neboť je jím napaden zamítavý,
tedy pro žalobkyni nepříznivý výrok.
V tomto rozsahu je dovolání přípustné též
z hlediska objektivního, a to podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. V projednávané věci řízení před soudy nižších stupňů vadami zatíženo je, a to
především tou vadou, která je (byť jen dílčím způsobem) vytčena v dovolání
žalobkyně. Rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž nepřezkoumatelné, dílem pro
nesrozumitelnost, dílem pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí
není zřejmé, jaký poznatek soud prvního stupně učinil o tvrzení žalovaného 2),
že vozidlo žalovanému 1) – oproti jeho opačnému tvrzení – nepůjčil; příslušná
věta, odkazující též na „shodné tvrzení“ svědkyně, nedává smysl, neboť zůstala
nedokončena. Srozumitelný je toliko skutkový závěr, že nebylo prokázáno tvrzení
žalovaného 1) o tom, že mu žalovaný 2) dal klíče, což ovšem zdaleka není totéž. Zejména však soud prvního stupně učinil skutkový závěr ohledně osudu klíčů od
vozidla a skutková zjištění stran chování jednotlivých aktérů rozhodného
skutkového děje, aniž vyložil, jak mu to ukládá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při
hodnocení důkazů, to jest jak vyhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti (srov. § 132 o. s. ř.), tak aby bylo z
jeho rozhodnutí seznatelné, na základě kterých konkrétních důkazů a jakým
myšlenkovým postupem dospěl k tomu kterému skutkovému poznatku a jak se
vypořádal s případnými rozpory. V projednávané věci je absence odůvodnění
postupu při hodnocení důkazů o to citelnější, že důkazní situace v ní je takové
povahy, jež si vyžaduje odůvodnění zvláště pečlivého. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v názoru, že je-li rozhodnutí soudu
prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží
řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14, a
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2002). V projednávané věci tedy odvolací soud zatížil řízení
vadou tím, že rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené části nezrušil
pro nepřezkoumatelnost podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a
dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tudíž uplatněn
opodstatněně. Logickým důsledkem tohoto vadného procesního postupu odvolacího soudu bylo jeho
další procesní pochybení.
Ve zřejmé snaze obejít nedostatky odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně totiž – v rozporu s tím, co deklaroval - nevyšel ze
skutkového stavu věci popsaného v tomto rozsudku, nýbrž jej doplnil o další
skutková zjištění a skutkové závěry potřebné pro právní posouzení věci [srov.
zjištění, že žalovaný 1) byl příbuzným manželů M., běžně do jejich domácnosti
docházel a věděl, kde se klíče od vozidla nacházejí, a že žalovaný 2) odmítl
žalovanému 1) půjčit automobil, a závěr, že žalovaný 1) užil vozidlo proti vůli
žalovaného 2)]. Odvolací soud může založit své rozhodnutí na jiném skutkovém
stavu věci, než k němuž dospěl soud prvního stupně (srov. § 213 odst. 1 o. s.
ř.). Z ustanovení § 213 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 o. s. ř., v nichž se v
poměrech odvolacího řízení promítají zásady přímosti a ústnosti při dokazování,
jimiž je ovládán civilní proces, však vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět
ke svým vlastním (ať již odlišným či dalším) skutkovým poznatkům, aniž by
dokazování zopakoval, popřípadě doplnil. Odvolací soud v projednávané věci
dokazování neprováděl a k vlastním skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům
tedy nemohl dospět jinak než neprocesním a tudíž nekorektním způsobem (přímo ze
spisu, hodnocením důkazů, které neprovedl). Porušení stanoveného postupu při
zjišťování skutkového stavu věci (zejména při dokazování) může mít za následek
nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za těchto okolností nemůže rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené
části obstát. Vzhledem k povaze (významu) zjištěných procesních vad nemělo
smyslu zkoumat důvodnost dovolacích námitek zpochybňujících zjištěný skutkový
stav věci a správnost právního posouzení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v napadené části správné, Nejvyšší
soud je podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. v
této části zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2
písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle
ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil v příslušném rozsahu i
toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu